V prosinci roku 1598 byla v Londýně opravdu krutá zima — mrzlo tak, že deset dní před Novým rokem byla Temže u Londýnského mostu zamrzlá téměř po celé šíři. Těsně před Vánocemi přišla obleva a otužilí návštěvníci se hrnuli do plenérového divadla Růže v Southwarku v rekordním počtu. Avšak hned na svatého Jana 27. prosince opět přituhlo a 28. prosince silná sněhová bouře zahalila Londýn bílým příkrovem.

Když napadl sníh, shromáždil se v Shoreditchi na severním londýnském předměstí asi tak tucet ozbrojených mužů. Místo klacků, kterými se obvykle oháněli účastníci londýnských pouličních rvaček či učňovských výtržností, byli vybaveni smrtícími zbraněmi — „meči, dýkami, halapartnami, sekyrami a podobně“. Kromě londýnského Toweru, který skrýval arzenál Anglie, jedinými místy, kde bylo možno přijít k nějakým větším zbraním, byla veřejná divadla, kde se používaly, aby dodaly hraným soubojům na jevišti nádech opravdovosti. Se vší pravděpodobností byly tyto zbraně vypůjčeny z divadla Mezivalí, poblíž Finsbury Field, dočasného útočiště Služebníků lorda komořího.

Tito ozbrojenci nešli daleko. Cílem jejich cesty bylo Divadlo v nedalekém Shoreditchi. Tato nejstarší a nejproslulejší divadelní scéna z roku 1576 byla kolébkou velkých dramat Thomase Kyda, Christophera Marlowa i Shakespeara. Právě tam před několika lety diváci slyšeli „Ducha, který v Divadle zoufale křičel jako prodavačka ústřic: ,Pomsti se, Hamlete!‘“ (ne v Shakespearově stejnojmenné hře, ale v dřívějším, nyní ztraceném Hamletovi). Jak se muži přibližovali k mohutné budově, Divadlo samé muselo působit poněkud přízračně, nyní už dva roky opuštěné, poté, co se Služebníci lorda komořího a jejich popudlivý domácí pán Allen Giles nepohodli. Když místní uviděli tuto ozbrojenou skupinu, asi je to mohlo v tomto týdnu svátečního veselí zmást, protože v jejím čele šel vůdčí tragéd Anglie, charismatická hvězda Služebníků lorda komořího, Richard Burbage. Nešlo však o žádnou nahodilou scénu pouličního divadla. Burbage, jeho starší bratr Cuthbert a ostatní ozbrojenci přišli naprosto vážně, chystali se přestoupit meze zákona a vzít si zpět, co jim podle jejich názoru po právu patřilo, a pokud by bylo nutné, bít se o to s každým, kdo by jim v tom chtěl bránit.

Služebníci lorda komořího se ocitli v obtížích a jediná cesta, jak z nich ven, spočívala v tom, že do nich zabřednou ještě hloub. Věci se začaly vyvíjet špatně o dva roky dříve, kdy se James Burbage (otec Richarda a Cuthberta, člověk, který Divadlo postavil) rozhodl vybudovat kryté divadlo U Černých bratří v bohaté londýnské čtvrti Blackfriars. Takové místo by umožnilo jeho synu Richardovi a dalším podílníkům Služebníků lorda komořího hrát po celý rok pro bohatší a lépe platící klientelu a poskytlo by jim větší jistotu, než měli v Divadle, kde pomalu vyprchávala nájemní doba. James Burbage do toho podniku investoval značnou sumu 600 liber. Když se divadlo U Černých bratří blížilo dokončení, vlivným sousedům, kteří měli strach z hluku a chátry, kterou mohlo divadlo přitahovat, se podařilo dosáhnout zákazu hraní. James Burbage zemřel brzy poté a rovněž se mu nepodařilo vyjednat prodloužení nájmu pozemku Divadla. Když se jeho synové snažili přimět Gilese Allena, aby změnil názor, neuspěli o nic víc. Vzhledem k tomu, že kapitál Burbageů vězel v divadle U Černých bratří a Divadlo bylo nyní v Allenových rukou, Služebníkům lorda komořího nyní chyběla stálá scéna a hrozilo, že se nebudou mít kam uchýlit.

Začátkem prosince Richard Burbage potají předložil pěti hercům — podílníkům ve společnosti: Williamu Shakespearovi, Johnu Hemingesovi, Augustinu Phillipsovi, Thomasu Popeovi a Willu Kempovi — svůj plán. Zaprvé bylo třeba najít nový pozemek pro divadlo, místo, které by bylo pro Londýňany dosažitelné, ale zároveň se na ně nevztahovala městská jurisdikce (tedy tam, kde divadla nebyla podrobena nařízením často nevraživých radních). Členové společnosti, patrně Heminges a Condell, kteří bydleli ve farnosti svaté Marie v Aldermanbury, se dozvěděli, že jeden jejich soused, sir Nicholas Brend, se chystá pronajmout nějakou parcelu v Southwarku. Tento pozemek se nacházel, co by kamenem dohodil od divadla Růže, působiště jejich hlavních konkurentů, Služebníků lorda admirála. Služebníci lorda komořího se s Brendem rychle domluvili, zajistili si nepříliš drahý nájem na jednatřicet let, který měl začít platit od 25. prosince. Transakce proběhla chvatně a k naplnění smlouvy a podepsání dokumentů vlastně došlo až koncem února.

Nyní měli stavební parcelu, ale zatím žádné divadlo. V minulosti si Burbageovi, poté, co poskytli divadelní scénu a zaplatili nájem, ponechávali lví podíl ze zisků. Jelikož teď Richard a Cuthbert Burbageovi nedokázali najít společnosti stálé působiště, učinili bezprecedentní nabídku: navrhli, že zajistí stavební materiál na nové divadlo, zhruba v ceně 700 liber, pokud každý z těch pěti herců­-podílníků zaplatí deset procent ze zbývajících stavebních nákladů a provozních nákladů divadla. Materiál měl pocházet z Divadla, jehož konstrukci se chystali pečlivě rozebrat, kusy označit a na druhém břehu Temže v Bankside zase smontovat. I tak to museli provést levně: střecha nemohla být pokryta taškami jako u Divadla, nýbrž levnými (a hořlavými) došky. Zato měli herci­-podílníci poprvé v historii profesionálního divadla v Londýně být společně vlastníky divadelní budovy a také sdílet zisky společnosti — každý z oněch pěti měl dostávat deset procent z celkového výtěžku. Potenciální výnos jejich finančního vkladu měl být vysoký — přes sto liber ročně. Nicméně ta počáteční investice — zhruba sedmdesát liber na každého — znamenala značnou částku v době, kdy si dramatik vydělal napsáním jedné hry šest liber a nádeník dostával deset liber ročně. Rizika byla rovněž nemalá. Málokterý měl po ruce takovou hotovost, což znamenalo vzít si půjčku na vysoký úrok (Burbageové si později postěžovali, že jim trvalo celé roky, než splatili to, co si půjčili na svůj investiční podíl). Divadla mohl znovu na delší dobu zavřít mor. Divadlo mohl zničit požár (což se také roku 1613 stalo, když se vzňala došková střecha Globu). Nebo by Tajná rada nakonec mohla uskutečnit jednu ze svých opakovaných výhrůžek a divadla zavřít.

Věrohodnost riskantního plánu spočívala na tom, že Richard i Cuthbert Burbageovi věděli o prozíravém tahu svého otce, který do původní nájemní smlouvy nechal vepsat klauzuli, že Giles Allen sice vlastní pozemek, ale Burbage divadlo, které na něm postavil. Jelikož však nájem vypršel, bylo možno žalobu postavit na tom, že budova už jejich není. Byl to běžný jev, který Shakespeare nedávno opakoval ve Veselých paničkách windsorských, že pokud postavíte „krásný dům na cizím pozemku“ (II, 2, 223—24), patrně o něj přijdete. S Allenem, který si v soudních přích liboval, navíc měl dobré konexe (jeho bratr býval londýnským starostou), nebylo radno si pohrávat. Ale byla snad jiná možnost?

Služebníci lorda komořího neměli času nazbyt. Věděli, že Allen odjel na Vánoce do svého venkovského sídla v Essexu. Také se doslechli, že se chystá stavbu rozebrat a cenné dřevo si nechat pro sebe. Pokud by k tomu skutečně došlo, byl by to jejich konec. Rozhodně bylo třeba jednat, než se proslechne, že si opatřili nový pozemek. Vystoupili před královnou Alžbětou ve Whitehallu 26. prosince (den poté, co smlouva o nájmu nabyla platnosti) a u dvora je čekali znovu na Nový rok. S předpokladem, že práce patrně zabere víc než jeden den, jim zbývalo poměrně málo času. Sníh a mráz jim zrovna nepomáhaly — práce tesařů, kteří budou pracovat s ojíněným dřevem, nebude zrovna příjemná —, ale s tím se nedalo nic dělat.

Když ona ozbrojená skupina dorazila k divadelní budově, bylo třeba pustit se do práce okamžitě. I když začnou časně, den bude krátký — slunce ten den vycházelo po osmé a mělo zapadnout před čtvrtou. Do úplňku zbývaly čtyři dny, ale vzhledem k tomu, že padal sníh, těžko by mohli pracovat za svitu měsíce. Jakmile dorazili na místo (podle svědectví předloženého v rámci vzrušené právnické bitvy, která následovala), brzy se dostavil i dav přihlížejících: byli tam Allenovi přátelé i nájemci, ale rovněž příznivci Služebníků lorda komořího, včetně Ellen Burbageové, kurážné vdovy po Jamesovi. A můžeme skoro s jistotou tvrdit, že další podílníci, jejichž živobytí se tu ocitlo v sázce — tedy Shakespeare, Phillips, Heminges, Kemp a Pope —, se rovněž nacházeli na místě mezi těmi nejmenovanými „různými dalšími osobami“ doprovázejícími bratry Burbageovy.

Několik přátel Gilese Allena, jeden z nich měl dokonce advokátské zmocnění, se proti přesile pokusilo nezvané návštěvníky zadržet — ale marně. Jistý hedvábník jménem Henry Johnson požadoval, aby přestali budovu rozebírat, ale umlčel ho Peter Street, mistr tesař, kterého sem povolali, aby na práce dohlížel. Street mu vysvětlil, že si bere pouze svislé sloupky s kolíky a vodorovné prahy, aby je sestavil do „jiné podoby“ na témže pozemku. Johnson, který měl povědomí o neúspěšném vyjednávání ohledně dalšího nájmu, patrně věděl své, ale vycouval. Když práce skončily, na místě zůstal nepořádek a škoda v hodnotě čtyřiceti šilinků.

Ze všech osob shromážděných u Divadla toho dne nikdo neměl tolik co získat, nebo ztratit, jako Shakespeare. Kdyby tato výprava neuspěla, kdyby Allena někdo upozornil nebo kdyby byl uspěl v následné soudní při ohledně odvezení dřeva, Shakespeare by měl značně omezené možnosti. Těžko si lze představit, jak by mohli Služebníci lorda komořího přežít jako divadelní soubor bez stálé scény — a jejich útočiště ve stárnoucím Mezivalí bylo pouze dočasné. Jediné další možné místo bylo divadlo Labuť, vystavěné roku 1595 v Paris Garden v Bankside. Po roce 1597, kdy byla uvedena skandální hra Ostrov psů (The Isle of Dogs), tam však úřady zakázaly stálý provoz. Shakespeare mohl jistě psát hry „na volné noze“ jako jiní, ale platilo se skrovně. Přinejlepším by byl mohl nabídnout některé své hry jako kapitál a jako podílník a dramatik se přidat ke svým konkurentům, Služebníkům lorda admirála, pokud by ho za takových podmínek přijali.

Shakespeare chápal, že v záchraně těch starých dubových sloupů je v sázce víc než jeho živobytí jakožto dramatika. Nebyl pouze nejzkušenějším žijícím dramatikem Anglie, autorem (či spoluautorem) zhruba osmnácti her, včetně takových oblíbených kusů, jakými byly Richard III., Romeo a Julie a První díl Jindřicha IV. Psal také pro nejtalentovanější divadelní soubor, případně v něm hrál. Služebníci lorda komořího pracovali společně už pět let, poté, co vytvořili společnost ze zbytků zaniklých či proměněných hereckých skupin — jejich herci patřili k těm nejlepším, které donedávna zaměstnávali ve svých hereckých skupinách Sussex, Derby, Pembroke, Strange či královna. Sám Shakespeare patrně působil u Pembroka nebo Strange, možná v obou souborech. V raných devadesátých letech se společnosti vytvářely, spojovaly a rozpadaly tak rychle a hry se stěhovaly od jedné herecké skupiny k další, že nelze s jistotou určit Shakespearovu příslušnost k té či oné. Dlouhé trvání společnosti mělo značné výhody. Od vytvoření souboru Služebníků lorda komořího v roce 1594 spolupracovali jeho členové už na téměř stovce her, z nichž skoro pětinu napsal Shakespeare. Když se Shakespeare pustil do psaní hry, měl v hlavě představu o schopnostech této vynikající skupiny. Hamlet by nebyl tím, čím je, kdyby Shakespeare nenapsal titulní roli pro Richarda Burbage. Komické role byly naopak psány s ohledem na improvizační klaunské výstupy Willa Kempa. Augustine Phillips a George Bryan hráli profesionálně už víc než deset let. Thomas Pope, který vynikal v komických rolích, dokonce déle. Henry Condell, Will Sly, John Duke, John Holland a Christopher Beeston byli také veteráni svého oboru a tento hvězdný soubor výtečně doplňovali. Stupeň vzájemné důvěry a pochopení (o to důležitější ve společnosti, která se musela obejít bez principála) byl výjimečný. Pro dramatika — a tím spíše zároveň pro herce, jímž Shakespeare také byl —, by rozpad takové skupiny znamenal nevyčíslitelnou ztrátu.

Když 28. prosince padla tma, byla rozebraná konstrukce Divadla naložena na vozy a koně, kteří se na kluzké zemi museli hodně namáhat, se zasněženými ulicemi pustili na cestu s břemenem oněch dlouhých půltunových trámů o průřezu třicet na třicet centimetrů. Vozy projížděly Bishopsgate a mířily na jihozápad ke skladišti Petera Streeta v docích poblíž Bridewell Stairs, kde bylo dřevo vyloženo a bezpečně uloženo ke skladování. Populární historka, v níž je demontovaná konstrukce tažena na budoucí stanoviště na druhém břehu přes Temži (která byla „téměř zamrzlá“), je smyšlená. Bylo by příliš riskantní táhnout těžký náklad po tenkém ledě a horentní mýtné pro povozy jedoucí s takovým nákladem po Londýnském mostě by nebylo schůdné. Krom toho, kdyby bylo dřevo ponecháno působení živlů na močálovité parcele Globu v zimních měsících, nenapravitelně by se zkroutilo (a mohlo se stát terčem protiútoku přátel Gilese Allena). Konstrukce bývalého Divadla mohla být tedy převezena přes Temži do Southwarku až po vybudování nových základů a jako fénix z popela se měla v podobě Globu znovu zrodit koncem léta.

Překlad Kateřina Hilská.

 

Vydává nakladatelství Argo.