23/02/2022 | komentář |

A takhle teď začíná můj Ostrov…

Existuje několik různých cest, kterými se váš text při převodu do jiného jazyka může vydat. Může jít zlatou střední cestou průměru; většinou ani nevíte, že překlad vyšel, překladatel se vás na nic nedoptával, ani s vámi nijak nekomunikoval, a vy doufáte, že to dopadlo jakž takž a čtenář neutrpí. Nikdo si nestěžuje, nebo se o tom aspoň nedozvíte.

Pak jsou překlady, u kterých se to nepovedlo, a vy se to dozvíte. Protože sami nejste multilingvní, spoléháte se na čtenáře, kteří četli originál i překlad a mají cit pro jazyk. Tak se v jednom jazyce nepovedlo převést intenzitu ani brutalitu mého textu; překladatelka měla zřejmě obavy o jemnocit čtenáře krásné literatury. Jindy jsem se zas až při prezentaci cizojazyčného vydání své knihy dozvěděla, že překladatelka v podstatě nemluví česky a že se kupříkladu celou dobu mylně domnívala, že je můj hrdina blonďatý. Ale je to nejrespektovanější profesorka na katedře češtiny, proto její schopnosti nikdo nezpochybňoval.

No a pak jsou překlady nadprůměrné až vynikající. Většinou se projevují tím, že jejich přípravu provází mnohastránkový seznam otázek na váš text. Překladatel se vás dotazuje na kontext, přesný význam, je to zažité rčení, pořekadlo, nebo vlastní obrat či neologismus? Je v textu komora myšlena ve smyslu „cupboard“ či „pantry“? A i když ty otázky často vůbec nedokážu zodpovědět, protože jsem text psala už dávno nebo ve stavu rauše, je výsledkem pečlivého dotazování překlad, který se co nejvěrněji drží tonality a sémantiky originálu. Právě s těmito pečlivými překladateli pak dojde k nějakému sblížení, které trvá. Tak zjistíte, jakého psa má Mirko Kraetsch, poznáte maminku i manžela Anny Radwan-Źbikovské a zjistíte, že Kenichi Abe není jen skvělý překladatel, ale také skvělý kuchař.

Bianca Bellová, foto: MAČ

Existuje ještě jedna kategorie překladu, kde dojde k jakési synergii, kdy text v novém jazyce nabude na síle a originál vedle něj vypadá fádní a příliš obyčejný. Když pak slyšíte vlastní text přeložený a v přednesu rodilého mluvčího, máte pocit, jako byste slyšeli zpívat chrámový sbor. Když jsem měla příležitost, nahrávala jsem si čtení mého textu (většinou to byl román Jezero, ten se nejvíc překládal) v jiných jazycích; mám ho tak i v řečech, kterým vůbec nerozumím, třeba v litevštině, arabštině či japonštině, takže jediné, co dokážu na textu vnímat, je jeho měkkost, výslovnost, rytmus.

Zdá se mi, že jazyky, které mému psaní sluší lépe než čeština, jsou dva: polština a italština. A nebude náhoda, že překlad právě v těchto dvou jazycích dostal mé knihy do finále mezinárodních či národních literárních soutěží — Jezero v polském překladu Anny Radwan-Źbikovské v soutěži Angelus a Mona v italském překladu Laury Angeloni v soutěži Premio Letteraria.

A s Laurou je to ještě o něco hlubší; Laura je moje italské já. Jsme stejně staré, máme stejné rodinné konstelace, smějeme se stejným věcem a u stejných věcí se dojímáme. Laura je jedním z prvních lidí, kteří čtou mé rukopisy. Také proto je možné, že italské nakladatelství Miraggi podepíše smlouvu na překladová práva u knih, které ještě nevyšly ani v češtině, jako se to stalo třeba u románu Mona.

Bianca Bellová: Ostrov
Host, Brno 2022

Mezi námi dvěma už ani nelze mluvit o vztahu autorka—překladatelka; navzájem se směrujeme a ovlivňujeme. Když jsem byla na turné na Sicílii, kde mě mají čtenáři z nějakého záhadného důvodu v oblibě, oslovila mě — ale lepší sloveso by asi mělo být intenzivnější, protože v případě Sicílie je to spíš o nekompromisním křiku — sicilská estetika a barevnost a mimo jiné i dvě krásné keramické hlavy, jedna mužská, jedna ženská, které jsou jako motiv k dostání v každém obchodu s turistickými cetkami.

Pátrala jsem se po jejich významu a dopátrala se historky, která má všechno, co si silný příběh žádá — lásku, vášeň, brutalitu, smrt, touhu i věčnost. Převyprávěla jsem tu palermskou historku Lauře, pak jsme obě mlčely, a nakonec jedna z nás řekla: Ostrov.

Ostrov je název mého nejnovějšího rukopisu, který vyjde na jaře letošního roku. Ta historka z Palerma, zvaná Testa di Moro, k mému textu sedla jako vy víte co.

Po intenzivním italském turné jsem se vrátila domů a asi týden poté mi kurýr doručil velkou krabici z Itálie. Ve spoustě papírů a fólie v ní byl zabalený květináč ve tvaru hlavy Maura neboli Saracéna, který pro mě tolik znamenal. Bylo to samozřejmě překvapení od Laury. Poslala jsem jí obratem text prologu, který jsem ke svému románu dopsala. Laura mi asi za půl hodiny poslala jeho italský překlad. Je to nekonečné dobrodružství. A takhle teď začíná můj Ostrov.


V arabské čtvrti Al Halísa sicilského města Palermo žila krásná dívka. Byla ctnostná a milovala jen své květiny. Když jednou na balkóně zalévala ibišky a jasmíny, zahlédl ji pohledný saracénský kupec. Zahořel k ní zoufalou láskou, kterou nedokázal uhasit ani modlitbou, ani těžkým vínem. Chodíval pod dívčin balkón, klečel na jednom koleni a beze slova zamilovaně hleděl vzhůru, kde jeho milovaná stříhala růže a zpívala pomerančovým květům. Dívka nebyla z ledu a zanedlouho šarmantnímu Saracénovi otevřela své srdce i vrátka. Jejich láska byla hluboká a milování vášnivé a nenasytné. Milenci setrvávali v objetí do kuropění a slibovali si věrnost až za hrob. Pak dívka zjistila, že jí její milý zapomněl říct, že má v Orientu, kam se brzy chystá navrátit, ženu a děti. Propadla se do hlubin zoufalství a ponížení. Počkala, až její miláček usne, a uťala mu hlavu. Tak už ji nikdy nemohl opustit. Z jeho ušlechtilé saracénské hlavy si udělala květináč, do kterého zasela semínka bazalky. Každý den je pak zalévala slzami. Bazalka vyrostla do nevídané síly a vydechovala omamnou vůni, která se večer co večer nesla Al Halísou jako předtím sténání milenců. Způsobovala, že se každý z obyvatel na chvíli zastavil a vzpomněl si na okamžik, kdy miloval tak moc, že si přál zemřít.


Nel quartiere arabo Al Halisa, nella città siciliana Palermo, viveva una bella ragazza. Era virtuosa e amava solo le sue piante. Un giorno, mentre annaffiava sul balcone l’ibisco e il gelsomino, fu notata da un piacente mercante saraceno. Si innamorò di un amore disperato che non si placava né con la preghiera né col forte vino. Camminava sotto il balcone della ragazza, si metteva in ginocchio e senza pronunciar parola guardava innamorato verso l’alto, dove la sua amata tagliava le rose e cantava ai fiori d’arancio. La ragazza non era fatta di ghiaccio e non ci mise molto ad aprire all’affascinante saraceno la sua porta e il cuore. Il loro fu un amore profondo, e il loro rapporto passionale e insaziabile. I due amanti rimasero abbracciati fino al canto del gallo e si promisero eterna fedeltà. Poi la ragazza scoprì che il suo amore aveva dimenticato di dirle che in Oriente, dove si accingeva presto a tornare, aveva moglie e figli. Piombò in una disperazione e in un’umiliazione profonda. Aspettò che il suo caro si addormentasse e gli mozzò a testa. Così non avrebbe potuto più abbandonarla. La sua nobile testa saracena la trasformò in un vaso, in cui piantò dei semi di basilico. Ogni giorno poi li annaffiava di lacrime. Il basilico crebbe con una forza mai vista ed emanava un profumo inebriante che, sera dopo sera, si espandeva lungo il quartiere Al Halisa come prima i gemiti dei due amanti. Tanto che tutti gli abitanti si fermavano per un attimo, ricordando il momento in cui avevano amato tanto da desiderare di morire.

Přeložila Laura Angeloni.


Rok 2022 je pro České literární centrum (ČLC), sekci Moravské zemské knihovny, rokem zaměřeným na literární překlad. Cílem je ještě více zintenzivnit podporu překladatelů (zahraničních i domácích) a zvýšit povědomí o jejich práci i poslání. Řada aktivit se bude vztahovat k Mezinárodnímu dni překladu (30. září) i k předsednictví České republiky Radě EU ve druhé polovině roku 2022. ČLC podpoří mj. překladatelské workshopy, debaty o překládání a autorská čtení za účasti překladatelů na půdě zahraničních i českých univerzit a veletrhů.