Martin mlčky odkráčí k zahradnímu křesílku a usadí se v něm. Z opěradla vezme doutník, odklopí víko zapalovače, podpálí si, zabafá a mžourá do dýmu. Potáhne z doutníku a uchopí ho mezi dvěma prsty, Turtle vystoupá po schodech na verandu a sedne si mu na koleno, on ji vtáhne do hloubi křesla, obejme ji mohutnou paží, která je cítit tabákem, přitiskne jí vlasy k šíji a oba se na dlouho odmlčí. Martin jí zaboří obličej do šíje a nasaje vzduch. Rukou přehozenou přes její rameno máchne směrem ke kopci a k polím.

„Kdyžs byla malá,“ řekne, „nevážilas víc než pětadvacet kilo, matka tě nechávala hrát si venku. Bylas daleko na louce, až u kraje sadu, a tráva byla toho roku vysoká, mělas ji po hlavu. A já si takhle na verandu vyjdu zakouřit a koukám a sotva tě zahlídnu. Mělas tehdy takovou oblíbenou hračku, godzillu. Hrála sis, že obluda dupe trávou, a já tě sotva zahlídl. A ani ne deset metrů od tebe seděla napůl skrytá v trávě největší puma, jakou jsem kdy viděl. Jen tak seděla a pozorovala tě. Nejmohutnější kus, jakej jsem kdy viděl, kibble.“

Spočívá jí rukou na rameni a objímá ji mimořádně jemně, ale současně Turtle vnímá jeho sílu. Martin mezi zuby zostra nasaje vzduch, potřese hlavou, jak to dělává, když ho něco zabolí, a prohlásí: „Tak jsem zašel do baráku a vzal pušku a vyšel na verandu a už jsem tu zpropadenou šelmu neviděl.“ Turtle sedí obemknutá jeho objetím, cítí jeho pach, rozhlíží se přes louky a uvažuje. Tam, kde se louka udržela zdravá, se zelená bojínek, všude ve shodné výšce, a čeří ho vítr. Stébla divokého ovsa se pnou s vyklenutými latami a rozechvělými klásky. Turtle ví, že louka bude brzy zarostlá plevelem. Podívá se na prkna verandy a všimne si šlápot jeho bot; jsou od jílu oranžové a šedivé. Turtle sedí, dívá se a pak přesune pozornost k popelavému jílu ve žlábcích podrážek. Na celém jejich pozemku, nakolik ví, taková hlína nikde není.

Martin si ji natočí na klíně, aby jí viděl do obličeje, a řekne: „Krucinál, kibble, vyšel jsem na verandu s puškou a rozhlídl se a puma nikde. Bylo léto, veškerá tráva byla zažloutlá, jak to bejvá, a šelma měla skoro úplně stejnou barvu. Věděl jsem, že tam je, ale v té vysoké trávě jsem ji neviděl. Jenom jsem tam stál, kibble, a spolehlivě jsem věděl, že tam ta zkurvená šelma je, a věděl jsem, že kdybych na tebe zavolal, možná bych ji tím pobídl k útoku, vyprovokoval ji. Tebe jsem viděl, batolila ses v trávě, a já tu jenom stál a prostě – prostě jsem nevěděl, co mám dělat.“

Turtle mu položí ruce kolem krku a ucho mu přitiskne k flanelu na prsou. Cítí strniště na jeho bradě, cítí kouř viržinek, cítí vůni pivního sladu. Hrana schodů je od bahna, jak si otíral podrážky: jíl a drobounké lístky borůvčí.

„Možná nerozumíš, co se ti vlastně snažím říct, kibble,“ řekne Martin. „Napadalo mě, že o tebe možná přijdu. A nevěděl jsem, co mám dělat. Napadalo mě – napadalo mě… Víš, co mi běželo hlavou, kibble? Běželo mi hlavou, že se tě nedokážu vzdát, že bez tebe nemůžu bejt. Jsi moje. Ale já nebudu napořád vedle tebe. Může se stát, že nebudu dost rychlej nebo dost chytrej, kibble. A svět je drsnej. Je zkurveně drsnej.“

„Co se stalo pak?“

„Vstalas,“ řekne Martin. „Vstalas, v jedné ruce tu pitomou hračku, a podívala ses do trávy a já věděl, že se díváš přímo na to zvíře, panebože, musela ses dívat přímo na ně. Stál jsem u okraje verandy a v té trávě jsem tu pumu prostě nedokázal najít. Byla neviditelná.“ Skrz zuby nasaje vzduch. Na opálených předloktích mu vystupují žíly a klikatí se mu přes hřbety rukou. Jeho klouby na rukou jsou kožnaté uzly, prsty má pokryté šrafováním jizev. Turtle se mu podívá na kolena levisek, zašpiněných od rzi a mastnoty, natáhne ruku a odloupne šupinku epoxidu, připomínající strup. Na kotnících levisek má Martin bahno a listí. V jednom záhybu denimu je zachycený kvítek mendocinské manzanity: drobounká narůžovělá nádobka s našpulenými rty i rtěnkově červená stopka.

„Ty bestie jsou schopný přilehnout k zemi a prostě vyčkávat,“ řekne. „Kunda. Zaklekl jsem u okraje verandy, našel tě v mířidlech a zacílil jsem kříž přímo na tebe. Napřed jsem si říkal, že ji skolím dřív, než tě uchvátí. A pak jsem usoudil, že bych se raději zabil sám, než abych tě nechal napospas šelmě, která tě odtáhne do trávy a rozpáře ti břicho. Protože takhle to pumy dělají. Přichytí tě tlamou a předníma tlapama, pak se odrazí zadníma tlapama a rozpářou ti břicho. A to jsem kurva nemínil dopustit. Zacílil jsem křížem přímo na tvůj spánek, a hned by bylo po všem – pfff a rudej obláček. Radši to, než aby tě ta šelma rozpárala.“

„Tys to zvíře viděl, daddy?“

„Ne. Otočila ses a vyšlas do svahu a na verandu a já věděl, že ta bestie tam číhá a chce mi tě vzít. Přišlas a chytila ses mě za nohavici a já jen stál a čekal, dokud jsi nezašla dovnitř. Pak padla tma a tys vyšla ven a řeklas, že máš hlad.“

„Opravdu bys mě zastřelil?“

„Jsi moje holčička, kibble. Jsi pro daddyho vším a já tě nikdy neopustím, ale upřímně řečeno nevím. Je těžký říct, co je správný.“

„Ty a já,“ řekne Turtle, „proti světu.“

„Přesně tak,“ řekne Martin.

„Promiň, že jsem utekla, daddy.“

„Kam jsi šla?“

„Na východ,“ řekne. „Podél Albionu. Jsou tam sekvojový lesy, daddy.“

Kývne hlavou a zahledí se na východ. „Na té straně jsou pěstitelé a nemyslím si, že by někdo z nich ublížil dítěti, ale mají psy a ti by ublížit mohli. A navíc, kibble – jsou to prostě lidi, a k lidem patří, že někteří z nich jsou zlí. Musíš bejt opatrná. Bude lepší, když už podobný výpravy pustíš z hlavy. Ale protentokrát to necháme bejt.“

„Daddy,“ řekne Turtle, „na hřebeni vysoko nad Albionem jsem viděla tarantuli.“

Chvíli ji jen drží v náručí. Pak řekne: „Ne, kibble, tam žádný tarantule nežijou.“

„Já ji viděla, daddy. Byla velká jako moje ruka.“

„Žádnýho takovýho pavouka jsi tam vidět nemohla, kibble.“

„Ale daddy –“

„Kibble,“ řekne Martin.

„Jo, daddy.“

Společně sedí v zahradním křesílku, Turtle v otcově klíně, Martin ji drží v náručí, a společně pozorují, jak se k nim sunou řady mraků. Zapadající slunce zažíhá korónu přes akvamarínovo-růžové moře. Silueta vyčnívajících skal je skoro neprostupně černá. Na vybílených ohbích čekají kormoráni a nastavují rozpřažená křídla zapadajícímu slunci. Jeho biceps má větší rozpětí než její dlaň od palce po malíček. Žíly, které sval křižují, jsou širší než otisk jejího prstu.

Seskočí mu z kolenou, on vstane, podívá se na ni a přes obličej mu přeběhne záškub. Poklekne na jednu nohu a stiskne ji v náručí. „Panebože,“ řekne. „Panebože. Kristepane na nebesích, kibble, buď opatrná. Kristepane, kibble. Kristepane.“ Drží ji a ona tam stojí, znehybněná v pase jeho sevřením. „Už jsi veliká,“ řekne Martin, „a silná. Absolutní miláček. Absolutní miláček.“

„Jo,“ řekne Turtle.

„Jenom moje?“

„Jenom tvoje,“ řekne Turtle a on jí zaboří líce do boku, naléhavě se k ní přitiskne, zvedne k ní hlavu a rukama ji obemyká u slabin.

„Slibuješ?“ řekne Martin.

„Slibuju,“ řekne Turtle.

„Nikoho jinýho?“

„Nikoho jinýho,“ řekne Turtle.

Martin se zhluboka nadechne její vůně a zavře oči. Turtle setrvá v jeho objetí. Jelikož ji nenašel, předpokládala, že ji nehledal. Měla za to, že prostě čekal, až se k němu vrátí. Teď tu ale stojí ve stisku jeho paží, dívá se na šlépěje jeho zabahněných bot a v duchu si říká, šel jsi za mnou a nenašel jsi mě. Odjakživa jí připadalo, že by ji dokázal najít kdekoli, že umí předvídat každý její pohyb líp, než to dokáže ona sama. Bylo by lepší, kdybys mi to řekl, daddy, říká si, a zasmáli bychom se tomu. Mohl jsi z toho udělat vtip. Mohl jsi říct, „jsi tak vysoká a silná a tvoje cesty jsou tak nezbadatelné“. Mohls něco říct, říká si Turtle, než abys mě nechal podle toho bahna hádat, že jsi za mnou šel a nechytil mě, a proto ses sem musel vrátit a prostě jenom čekat. Můj pohled na tebe by zůstal stejnej, říká si, kdyby ses mi s tím svěřil.

Uprostřed noci se probudí, tiše leží a žvýká zmuchlanou bavlnu ze spacáku. Pak vstane, otevře okno, vstoupí do okenního rámu a měsíc jí osvětluje nahé tělo. Proleze oknem, sešplhá po růžových prutech, tlustých jak hrbolatá zápěstí, na zabahněný dvorek a ve tmě se vnoří do porostu. Světla na čidlo se s lupnutím rozsvítí a ona leží na zemi a nadechuje vlhkou vůni drcené ředkve a zubří trávy.

Otevřou se dveře předsíně u hlavní ložnice, Martin vyjde ven, stojí na úzké verandě u ložnice na jižní straně domu a rozhlíží se přes louku. Přes rameno má přehozenou zbraň, Turtle nedokáže poznat kterou. V oslnění reflektory nemůže na verandě skoro nic rozeznat, je to, jako kdyby někdo stál těsně vedle slunce. Martin stojí rozkročený a trpělivě čeká, a Turtle ho v duchu vidí, jak bedlivě hlídá tempo dechu a obhlíží louku. Zaboří obličej do země, schová oční bělma v trávě, oddechuje, vyčkává a ví, že ji Martin nemůže vidět. Na té historce s pumou něco nehraje, říká si. Martin věci nevidí, jak jsou, nevidí je jasně.

Martin se vrátí dovnitř, je slyšet prásknutí dveřmi. Turtle přerývaně vydechne, proplazí se divokým ovsem a konečky prstů hledá, dokud nenajde to, po čem pátrá, tu věc, kterou nenápadně vyhodila na trávu, když vysedala z místa spolujezdce.

Najde ji, přitiskne si ji k obličeji a dýchne do ní. Při návratu se čidla znovu zapnou. Turtle rychle překoná volný prostor, položí si tričko přes ramena, aby měla volné ruce, a vyleze na zeď. Přešplhá kolem okna a došlápne na vnitřní roh mezi stěnami vstupní haly mezaninu a patra, vyleze po střeše vstupní haly a po straně domu došplhá ke svému oknu. Slyší, jak se u Martina prudce otevírají dveře, slyší, jak Martin vychází na jižní verandu. Nevidí na něj přes střechu vstupní haly. Arkýřové okno nad ní vystupuje metr ze zdi. Drží se prutů růže pod oknem a podél okna, zdvihne k oknu hlavu a slyší Martinovy kroky, vzepne se, chytí se parapetu a visí za jednu ruku s nohama volně ve vzduchu. Chytí se za parapet i druhou rukou, proklouzne oknem a sesune se na podlahu. Drží v ruce chuchvalec bavlny. Martin dole vyjde na dvůr. Turtle s přerývaným dechem vykoukne oknem. Martin stojí u barelu na odpadky a hledí na trávu, pak se otočí a podívá se na dům. Když je pryč, Turtle se opře o stěnu a popustí napětí.

Je to tričko Jacoba Learnera. Uprostřed má obrázek svíčky, kolem ní záhyb z ostnatého drátu. Nahoře se klene oblouk z hvězd. Na tričku je nápis AMNESTY INTERNATIONAL. Turtle sedí a hryže si prsty, nahé nohy na studené dřevěné podlaze, poseté otisky jejích zabahněných pat, má ohnuté chodidly k sobě a koleny od sebe. Položí na tričko obě ruce.

Překlad Martin Pokorný

 

Vychází v nakladatelství Odeon.