Pokud něco v současnosti hýbe celým literárním světem, pak je to — a občas doslova — globální internetový obchod Amazon. Ten vyvolal v květnu kontroverzi při jednání s vydavatelským domem Hachette o prodloužení smluv a cenách e-knih. Amazon chtěl nakupovat levněji, nakladatelství nesouhlasilo, a tak musel internetový gigant přistoupit k alternativním taktikám: knížky od Hachette se najednou přestaly objevovat ve vyhledávání, razantně zdražily nebo byly čtenářům doporučovány tituly z jiného vydavatelství. Po několika měsících otevřených dopisů, protestech amerických nebo i německých spisovatelů či oslovování správní rady Amazonu vyjednávání ustrnula na mrtvém bodě. Mediální zájem o celou kauzu také uvadal, vyjma pravidelných komentářů a názorů vymezujících se vůči Amazonu jako takovému, které jsou v americkém mediálním prostředí už téměř koloritem, jelikož internetový obchod i jeho zakladatel Jeff Bezos jsou představiteli četných ekonomických, mediálních i technologických změn. S jedním takovým komentářem, týkajícím se vyjednávání s Hachette, přišel minulý týden například nobelista za ekonomii Paul Krugman.

Shodou okolností ve stejném týdnu, kdy Krugman označil Amazon za monopson, se věci pohnuly kupředu. Ovšem ne vyjednávání s Hachette, nýbrž s dalším vydavatelstvím z takzvané Velké pětky, Simon & Schuster (další tři jsou Penguin Random House, Harper Collins a Macmillan). Domluva smlouvy na několik let a stanovení cen pro nákup a prodej e-knih přitom trvala zhruba tři týdny, což je značný rozdíl oproti táhlé válce s Hachette. Už proto se začaly objevovat spekulace, kdo při složité obchodní diplomacii ztratil více, jestli Amazon v obavách z dalšího šrámu na své, už tak dost nevalné pověsti, nebo Simon & Schuster ze strachu ze zákeřností a finančních ztrát při případných sporech o ceny a podobu smlouvy.


Kromě Amazonu Amerikou, tak jako každý podzim, hýbe blížící se Halloween. Hororové běsnění se nevyhýbá ani literárním a kulturním periodikům, a tak už se množí tolik populární seznamy jako „Padesát nejděsivějších povídek všech dob“ nebo „Dvanáct děsuplných amerických povídek ke čtení o Halloweenu“. Milovníky děsu určitě potěší možnost stáhnout si kompletní dílo Edgara Allana Poea jako e-knihy nebo audioknihy či všechny klasiky od H. P. Lovecrafta.

Halloween není jen příležitostí vytvářet seznamy a odemykat archivy, ale také častým důvodem podívat se blíž na hororovou nebo sci-fi literaturu. Nejosobnější pohled nabízejí spisovatelky Ayana Mathis a Francine Prose na serveru New York Times, když se vyznávají z nejstrašnějších — v dobrém slova smyslu — zážitků u knih.

Mnohem analytičtější přístup k hororové literatuře představuje Electric Literatureeseji Tobiase Carrolla o jejích současných podobách a čtenářských očekáváních spojených s hororem. Carrollovi jde především o zčásti si odporující nároky čtenáře na hororovou, fantasy nebo sci-fi prózu: na jedné straně leží obecné očekávaní propracovaných postav, které jsou nám svými osudy blízké, které přenáší zkušenosti lidské tragédie i štěstí, a na straně druhé žánrová podmínka vystavit románové postavy  nadpřirozeným okolnostem vymykajícím se lidské zkušenosti. V současné literatuře přitom existuje několik strategií, jak se s podobnými požadavky žánru vyrovnat, aniž by román zabředl do rutinních klišé. Bennett Sims například formu hororového románu využívá k postmoderní hře, Colson Whitehead zase k meditativním výletům, přitom oba zůstávají věrni žánru a dodávají požadované efekty děsu. Carroll také vyjmenovává řadu autorů, kteří propriety fantaskní literatury — monstra, mystéria, duchařinu — využívají k zesílení pocitu odcizení a absurdna každodennosti. Děsivý není strašák, ale člověk.

Z podobné premisy vychází literární směr transrealismus. Pokud jste o něm dosud neslyšeli, nic se neděje. Spisovatel a matematik Rudy Rucker napsal sice manifest transrealismu už před třiceti lety, ale podle Damiena Waltera z Guardianu jeho čas přichází až teď, po letech vzájemného prolínání sci-fi a umělecké literatury. Transrealistická literatura má být vystavěna téměř výhradně na biografických a osobních zkušenostech autora, do nichž spisovatel vpraví fantastický prvek, jehož funkcí je problematizovat a zcizovat každodenní, normální a reálné. To podle Ruckera navrátí literatuře její „revoluční“ potenciál, její schopnost nahlížet jinak a znovu objevovat lidský úděl. Tento potenciál totiž ztratilo jak sci-fi, z něhož se stal pouze svět úniku, tak „realistická“ literatura, která je jen potvrzováním statu quo. Walter zmiňuje Ruckerův manifest právě ve spojitosti s autory, jako je Margaret Atwoodová, Thomas Pynchon nebo už zmiňovaný Colson Whitehead, kteří svou tvorbou části manifestu  mimoděk naplňují. A podle Waltera to je první literární směr nového tisíciletí — musíme si ale počkat třicet let, než se to prokáže.

Ke změnám v literárních proudech patří i proměny čtenářských strategií. O nich píše spisovatelka Meg Wolitzerová, když se vyznává z potěchy při čtení takzvané young adult literatury. Reaguje přitom na spor z letošního léta, kdy Slate publikoval text odsuzující literaturu pro mladistvé v rukou kohokoli jiného než třináctileté holky — v krátkosti, času je málo, knížek hodně a hity pro puberťáky jsou schematické slátaniny. Wolitzerová oponuje vlastní zkušeností ze čtenářských skupin, kde dospělí intelektuálové bez pošklebování young adult literaturu čtou, dokonce o ní diskutují a mají z její četby potěchu, a hlavně stárnutím a rozšiřováním čtenářstva, s nímž se proměňují i obecné čtenářské nároky a tolerance vůči některým žánrům. Pravděpodobně i proto může Damien Walter mluvit o transrealismu. Dalším možným důvodem proměny čtenářstva a literatury je samovolné pronikání postmoderního přístupu k tvorbě do dětské literatury: od malička si zvykáme nejen číst příběhy, ale také na intertextualitu, pastiš a nezbedného vypravěče.