Zuzana Dostálová, spisovatelka a cellistka

Pokud pominu čtení pro ty opravdu nejmenší, do paměti se mi vryla knížka Neplač, muchomůrko od Daisy Mrázkové. Nejen že mě fascinovalo autorčino křestní jméno, ale byly to i nádherné obrázky a tajemný děj. V podtitulu stálo „Malá knížka o velkých věcech“, a já tak na chvíli patřila mezi ty „velké“. Brouzdala jsem lesem a poznávala přírodu. Další knížka, která mě oslovila, byl Robinson Crusoe od Daniela Defoea. Musela jsem na ni dávat pozor, byla plná ilustrací na zažloutlém papíře a byla velmi stará. Ráda vzpomínám i na knihu Doktor Bolíto s obrázky Josefa Lady, Honzíkovu cestuDevatero pohádekFerdu Mravence. Přála jsem si mít Beruščiny světlé dlouhé vlasy, což v období socialismu bylo pro děvčátko téměř nemožné.

Pavel Bareš, spisovatel a zpěvák

Mám dojem, že to byla právě škola, která mi čtení zhnusila. Zhruba do dvanácti let jsem četl bez ustání — před spaním, při jídle, při chůzi ze schodů, při chůzi do schodů i během vyučování. Ale to všechno zmizelo se začátkem výuky literatury na gymnáziu. Vlastně doufám, že se mnou právě v tomhle budou mnozí nesouhlasit, ale přinejmenším v podání mojí češtinářky byly hodiny češtiny přesným opakem všeho toho potěšení, které vám knížky umí nabídnout. Místo napětí a úžasu z odhalování velkých příběhů jsme se týden co týden biflovali triviální fakta a nic neříkající definice ke zkoušení, samozřejmě ruku v ruce s povrchním přeříkáváním celého příběhu od začátku do konce. Dneska už vím, že si Sophiinu volbu ani Lolitu nejspíš nikdy nepřečtu ze stejného důvodu, jako už se asi nikdy nedostanu ke zhlédnutí Šestého smyslu od M. Night Shyamalana: ztrácí to na lákavosti, když od začátku víte, že je Bruce Willis mrtvý.

Petra Ben-Ari, překladatelka

Čtení jsem brzy objevila jako báječnou, neškodnou závislost. Četla jsem všechno, měla jsem různá čtecí období, problém spíš byl, že jsem četla až moc, třeba u kamarádky na návštěvě nebo klasicky s baterkou pod peřinou. Skvělé časy. Milovala jsem kouzelnici Láryfáry nebo Děti jeskyň. Školák Kája MaříkBabička mi už tenkrát přišli dost vyhypeovaní, ale přečetla jsem to taky. Totální zjevení pro mě byl Punč přání Michaela Endeho. Přečetla jsem celou knihu na silvestra, přesně tak, jak se odehrává. Takovou silvestrovskou jízdu už jsem pak asi nikdy nezažila.

Ladislav Zibura, spisovatel a cestovatel

Já vyrůstal na dobrodružných knížkách — Běhounkovi, Mayovi, verneovkách a štorchovkách —, táta mi je četl před spaním místo pohádek. Když jsem přišel k zápisu, tak se mě ptali na oblíbenou pohádku a já nedokázal odpovědět. No a někdy ve třetí třídě jsme měli čtenářskou soutěž. Každý měl natažený krejčovský metr nad schody ve škole a posouval si na něm kolíček za každou stránku, co přečetl. To jsme četli všichni, je zázrak, jak taková drobnost funguje. Někdy na začátku puberty jsem pak začal číst složitější knížky — Camuse, Steinbecka, Čapka, Irvinga, Remarquea a tak.

Karolina Myšková, programová ředitelka nakladatelství pro dospělé, Albatros Media

Když vzpomínám na mé dětské knížky, jako první mi naskočí před očima obrázek tlusťoučkého Karkulína ze střechy. Četla jsem ho několikrát dokola, stejně tak jako Děti z Bullerbynu. Nebyla jsem kdovíjak vybíravým čtenářem, brala jsem vlastně všechno, co mi přišlo pod ruku, a v dětském oddělení ostravské knihovny jsem byla snad každý týden. Měla jsem období Julese Verna, ale zhltla jsem i všechny holčičí romány Stanislava Rudolfa. Nejzajímavější čtenářské období však přišlo na začátku puberty, kdy jsem začala zkoumat obrovskou knihovnu mých rodičů. Tehdy se ještě nevydávaly knihy v žánru young adult, a tak jsem četla Egypťana Sinuheta, Tichou dohodu či Hlavu XXII. A všechny pak ještě jednou a úplně jinak v dospělosti.

Lukáš Csicsely, spisovatel

Povinná četba pro mě znamenala otravné a nepochopitelné plnění povinností a do čtenářského deníku jsem přispíval zásadně texty okopírovanými z internetu. Knížku Medvídek Pú, kterou jsem po pompézní prezentaci zakoupil od cestujícího prodejce přímo ve školní lavici, jsem neotevřel, a tak mi dlouhá léta jediný únik z maloměstské nudy poskytovaly počítačové hry a komiks Kačer Donald. Rodičům, kteří dohromady přečetli maximálně deset knih, to nevadilo. O to osobnějším objevem se pro mě literatura stala a s o to větší chutí jsem ji v osmnácti začal číst.