Annie Ernauxová a její memoáry „Roky“

Annie Ernauxová, která se stala laureátkou letošní Nobelovy ceny za literaturu, patří k nejvýznamnějším francouzským spisovatelkám, u nás je ale málo známá. Shodou okolností však letos v srpnu vyšly v češtině její pozoruhodné memoáry „Roky“.

Annie Ernauxová se narodila jako Annie Duchesneová 1. září 1940 v městečku Lillebonne v Normandii. Vyrůstala v nedalekém Yvetotu, kde její rodiče provozovali kavárnu a obchod s potravinami v dělnické čtvrti města. Studovala na soukromé katolické střední škole v Yvetotu, kde se setkávala s dívkami ze středních vrstev a poprvé zažila pocity studu za svůj dělnický původ a prostředí. V roce 1958, v osmnácti letech, odešla na léto z domova, aby se starala o děti v letním táboře. V knize Mémoire de fille (Příběh dívky) z roku 2016 líčí, jak během tohoto léta zažila své první sexuální zkušenosti, a vrací se také k roku 1960, kdy pobývala jako au-pair v Londýně a kdy začala psát svůj první román. Po návratu do Francie studovala literaturu na univerzitě v Rouenu a později v Bordeaux a poté pracovala jako učitelka v Bonneville, v Annecy-le-Vieux či v Pontoise. Více než dvacet let pak působila v Centre national d’enseignement à distance (CNED). Provdala se za Philippa Ernauxe, s nímž má dva syny; manželé se v osmdesátých letech rozvedli.

„Žena, která píše.“

V roce 1974 publikovala Ernauxová svoji první knihu, autobiografický román Les Armoires vides (Prázdné skříně). I ve své další tvorbě se věnuje autobiografickým tématům, respektive takzvané autofikci. V rozsahem krátkých knihách tematizuje svůj rozchod s rodinou a přechod z dělnického prostředí ke střední třídě a k intelektuálním kruhům, léta studií, své manželství a mateřství, své psaní, své lásky a milence nebo zkušenost s nelegálním potratem v šedesátých letech. Od počátku publikuje v prestižním pařížském nakladatelství Gallimard. Po románech Ce qu’ils disent ou rien (1977) a La Femme gelée (1981) získala prestižní Prix Renaudot za novelu La Place (Místo, 1983). Následovala díla Une femme (Obyčejná žena, 1987), Passion simple (1991), Je ne suis pas sortie de ma nuit (1997), L’Événement (2000) či L’Occupation (2002). Největší pozornost si Ernauxová následně vysloužila svými memoáry Les années (Roky, 2008), za něž získala Cenu Marguerite Durasové 2008, Cenu Françoise Mauriaca 2008, italskou Strega European Prize 2016 a užší nominaci na International Booker Prize 2019. Dále byla oceněna například Cenou Marguerite Yourcenarové (2017), Hemingwayovou cenou (2018) a Prix Formentor (2019).

Annie Ernauxová, foto: Catherine Hélie, Gallimard

Annie Ernauxová, foto: Catherine Hélie, Gallimard

Jako sedmnáctá žena a první Francouzka (po předchozích patnácti francouzských spisovatelích) letos získala Nobelovu cenu za literaturu. Švédská akademie ji ocenila „za odvahu a klinickou pronikavost, s níž odkrývá kořeny, odcizenost a kolektivní omezení osobní paměti“. Předseda Nobelova výboru pro literaturu Anders Olsson ocenil Ernauxovou jako autorku nekompromisních textů psaných velmi jednoduchým jazykem. Připomněl také, že spisovatelka se nevnímá jako autorka beletrie a popisuje se jako „etnoložka sebe sama“. Letos v květnu Ernauxová, jejíž dílo je intimní výpovědí ženy své doby a východiskem jí je vždy vlastní život, řekla v jednom rozhovoru, že se prostě cítila být ženou. „Ženou, která píše. To je vše.“ Netají se svými feministickými a levicovými názory.

Portrét otce a matky

V češtině vyšly dosud pouze dvě prózy Annie Ernauxové Místo a Obyčejná žena, a to v jednom svazku v roce 1995 (přeložila Anna Kareninová, vydalo nakladatelství EWA). U příležitosti vydání knihy navštívila autorka tehdy Prahu. Novela Místo (1983) je svědectvím o prostředí tzv. nižších vrstev francouzské společnosti. Líčí hmotné podmínky rodiny, postavení živnostníků a otcovo úsilí zařadit se do společnosti, obstát v očích lidí. Jde o klidné, hodnotící líčení s nostalgickým odstupem. Novela Obyčejná žena (1987) vypráví o matce, zařazuje ji do společenského kontextu, je však niternější a osobnější. Oba texty se vzájemně doplňují a prolínají a tvoří obraz rodiny v širších společenských souvislostech 20. století.

Až letos v srpnu jsme se dočkali dalšího překladu, jímž jsou autorčiny memoáry Roky (2008, přeložil Tomáš Havel, vydal Host, 2022), které ve Francii i jinde vzbudily velkou pozornost a jsou považovány za jeden z vrcholů tvorby Ernauxové. A připomeňme ještě, že na loňském mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách získal Zlatého lva film Událost (L’Événement) režisérky Audrey Diwanové, jehož předlohou je stejnojmenný román Annie Ernauxové z roku 2000. Hrdinkou — opět autobiografického — příběhu odehrávajícího se v šedesátých letech je studentka Anne, která neplánovaně otěhotní. Rozplyne se jí slibná budoucnost, která by jí pomohla vymanit se z omezení plynoucích z jejího sociálního původu. Kniha i film nastolují téma nelegálních potratů. Film v těchto dnech promítají některá česká kina v rámci festivalu Be2Can.

Mizející obrazy

The New York Times Book Review o memoárech či autobiografickém románu Roky napsali, že „takovou autobiografii jste ještě nečetli“. A mají pravdu. Autorka dílo uvozuje větou „Všechny obrazy jednou zmizí.“ a pokračuje namátkovým výčtem takových obrazů, které se vmžiku vymažou: herci ve filmech, žena na pódiu, bota vystavená v obchodě, reklama v kině, dům s besídkou, „momentky zalité světlem, které náležejí jedině jim“, příšerné věty, věty mužů v noci v posteli, slova spojená s určitým člověkem, knihy a věci… „Slovní rejstřík střádaný od kolébky až po smrtelné lože zmizí. Nastane ticho a k jeho vyjádření nezbude jediné slovo. Z otevřených úst nevyjde vůbec nic. Ani já, ani mně. Jazyk bude dál přetvářet svět ve slova. V rozhovorech při rodinných setkáních z nás zůstane jen jméno patřící k čím dál nezřetelnější tváři, nakonec splyneme s anonymní masou vzdálených pokolení.“ A nastoluje téma paměti: „Paměť, stejně jako sexuální touha, nemá konce. Propojuje mrtvé s živými, skutečné bytosti s představami, sny s minulostí.“ Není divu, že mnozí autorku srovnávají s Marcelem Proustem.

Ernauxová o sobě v Rocích píše ve třetí osobě, čímž má nad sebou a svým životem nadhled a zachovává si odstup, navíc sobě nevěnuje hlavní pozornost, mnohem více ji zajímají proměny doby a společnosti, jimiž za svého života prošla. Takže v působivé zkratce tu máme všechny ty mohutné změny od roku 1940, kdy se autorka narodila, až do roku 2006, kdy knihu psala. Přitom to není učebnice dějepisu ani žádný výklad, spíše místy strohý záznam kulturních, společenských i politických změn a fenoménů ve Francii i ve světě, jak prošly kolem a jak je autorka coby dítě, studentka, mladá žena, provdaná matka dvou synů či rozvedená žena s milenci a úspěšná spisovatelka vnímala. Mezitím se dozvídáme o jejím životě a najdeme tu třeba i komentáře k fotkám či k tomu, co si zapsala do deníku. Je to mimo jiné úžasná meditace o neúprosném plynutí času a proměnách, které to s sebou nese ve všech směrech, v osobním životě, ve společnosti, kultuře a umění i v politice.

Důležité byly třeba události roku 1968: „Myslet, mluvit, psát, žít jinak: domnívali jsme se, že nemůžeme nic ztratit, když zkusíme všechno. / Rok 1968 byl rokem počátku světa.“ Jenže pak nastoupí vítězné tažení konzumního způsobu života, což autorka kritizuje, ale zároveň přiznává, že mu podlehla jako všichni ostatní, „jako by z nás koupě elektrického topinkovače a japonské lampy měla udělat jiné bytosti, stejně jako jsme v patnácti doufali, že nás změní znalost výrazů, které zrovna letí, a rokenrolu.“ A o kus dál hořké konstatování: „Chodilo se na Vlasy. V letadle, unášejícím hlavního hrdinu do Vietnamu, posílali na smrt nás a naše iluze z osmašedesátého.

Působivě popisuje, jak se „lidem neslyšně vytratilo ze života“ katolické náboženství a jaké změny přinesla sexuální revoluce, a tím i sexuální svoboda. Církev „ztratila hlavní pole působnosti — sex — a tím přišla o všechno. Bůh přestal být tématem, o němž by stálo za to, kromě hodin filozofie, debatovat“. A další změny: počítač, mobilní telefon, internet. A ve zcela jiné oblasti 11. září 2001: „Jedenácté září pohltilo všechna data, která nás do té doby provázela. Stejně jako se dřív říkalo ,po Osvětimi‘, teď se říkalo ,po jedenáctém září‘. Bylo to jedinečné datum. Začínalo jím — nikdo nevěděl co. I čas se globalizoval.“ A „zavalil nás čas věcí“ a „Hledání ztraceného času se přesunulo na web“.

Zachránit něco z času

Ernauxová tematizuje také své psaní, vždyť na knihu Roky myslela desetiletí, než se do ní pustila. Forma její knihy „může vyplynout jedině tak, že se ponoří do obrazů své paměti, díky čemuž bude moct dopodrobna popsat znaky charakteristické pro danou, více či méně určitou dobu a roky, do nichž tyto obrazy patří — a bude je postupně spojovat s dalšími (…). S pomocí toho, co se v ní a jejích současnících usadilo z okolního světa, zrekonstruuje společný čas, jenž plynul odpradávna až do současného okamžiku — a tím, že vyhledá paměť kolektivní paměti v paměti individuální, vyjádří slovy prožitý úsek dějin.

Závěr je stejně působivý jako začátek, autorka by chtěla zachránit třeba obraz vesnické tancovačky nebo hotelového pokoje, kolotoč nebo filmy, které má ráda, dům, plakát, kočku, muže, slunce, fotku… „Zachránit něco z času, v němž už nikdy nebudeme.“ Při četbě si čtenář uvědomí, jak bouřlivými proměnami jsme si prošli za sedm desetiletí, jež Ernauxová popisuje a uvažuje nad nimi.


Jako tradičně bude nové nobelistce věnováno téma lednového čísla časopisu Host.

Autor je knihovník, publicista, recenzent, editor a spisovatel.