Antiserotonin

Někdejší poetry slammer, esejista a literární experimentátor zdejší literární kritiku uhranul „básnickým debutem“ Miluji svou babičku víc než mladé dívky (Dauphin, 2017), který nebyl tak úplně básnický — až příliš přerůstal v hutné drúzy dlouhých řádků —, a získal za něj Ortenovu cenu. Další Maclova sbírka už byla nejen čistě básnická, ale k tomu všemu i angažovaná: podvratné aluze čítankových veršíků Jiřího Žáčka „K čemu jsou holky na světě?“ prokázaly, že jakkoli je autor schopen psát v podráždění pěnou dní, činí tak se ctí víc než řemeslnou. V žáčkovských variacích K čemu jste na světě i s paradoxními citacemi tradičních (například mytologických) námětů rozkládá toxickou pseudoidylu předlohy s komikou, ironií i jako poeta doctus znalý feminismu — ale také jako autor schopný i na této rovině postihovat hlubší souvislosti světa.

Nejnovější Maclova kniha se co do literárně druhové příslušnosti přeskupila do (téměř) prózy, přesněji novely. Autorský literární modus operandi se ve Výpravě na ohňostroj aneb o Evropské unii a mladých lidech nemění. Opět je literatura hrou s otevřenými pravidly, hrou, která je jakoby s lítostí nucena reflektovat podloží již napsaných textů, na němž musí volky nevolky stát. Macl je autorem permanentně reaktivním: každá věta, motiv či myšlenka jako by se potýkaly s nějakým svým předobrazem, stereotypem, textovým dvojčetem — ne nutně literárním, jak naznačuje už sám příručkoidní název novely. Copak „psát básně po Osvětimi“, ale vůbec psát cokoli v době, kdy něco píše de facto každý a pořád. Ondřej Macl se ze závrati z textů, názorů, postojů a vůbec kdečeho dokáže vypsat či psaním vykličkovat: vtipně i inteligentně.

Nepochybně i v případě Výpravy na ohňostroj si lze postesknout, že jde zase o takovou podivnou skrumáž neřízeného výlevu, tolik typickou pro intelektuálně ambiciózní část české literatury, která tak trochu neví, co se sebou. Tento dojem umocní i celkem odpudivá úprava knihy, která odpovídá nízkonákladovému estetickému dogmatu nakladatelství Petra Štengla, a — nutno si opět postesknout — tuto stylovou jednotu neporušuje ani hrubě zanedbaná redakce. A přece — Macl dokáže všechny tyto nástrahy nějak přelstít, a nakonec si musíte přiznat, že i ten slavný Houellebecq, na něhož se v knize odkazuje, není přece o nic lepší. Nebo dokonce je daleko horší. Jeho poslední román Serotonin vyvěrá z nářku starého bohatého muže nad stavem Evropské unie (Evropy) a vzpomínek na slavné doby, kdy se mohlo všude kouřit a jezdit rychle autem a ženy tady nebyly nutně proto, aby se hned staly maminkami, ale proto, aby byly krásné a ochotně souložily (s muži). O co naléhavěji začíná Maclova próza — a ano, lze ji vnímat i jako mileniálskou odpověď na boomerské kňourání Serotoninu: hlavní hrdina sice úspěšně vystuduje, ale nečeká na něj žádné zajímavé zaměstnání, jen pracovní úřad. A protože hrdinova dívka — na rozdíl od partnerky ze Serotoninu — není exotická, krásná, náročná a tajemná, ale je dočista obyčejná, podle všeho skoro ošklivá a hlavně předvídatelná, tuctová a banální, protagonista před eventuální hrozbou zakládání rodiny upláchne do Francie, kde se stane součástí projektu Evropské unie čili ambasadorem evropských hodnot. Poflakování se v tlupě dalších bludných duší ze všech koutů Evropy tvoří v próze roli spolehlivého generátoru až existenciální trapnosti: kuchyňky, mítinky, společné párty, výlety, křečovité hry, dialogy mířící k neporozumění. Různá historická zkušenost a osobnostní založení jednotlivých účastníků projektu tvoří metaforu evropského nesouznění v mnoha otázkách praktické politiky, jazykových bariér a jisté umělosti celého nadnárodního spolku. Do autorovy polemiky s evropským projektem se nakonec vloží i postava hrdinova otce, řekněme českého boomera: antievropský, zapšklý, chudý, antiimigrační… a přece ne zlý člověk. Do toho se na scénu vrací dosud v Česku odložená přítelkyně.

Jednoduchý děj je spíše kolbištěm postojů, názorů a pochybností než čímkoli jiným. Tezovitost takového literárního konceptu Ondřej Macl překonává svou poetikou, prolínáním intelektuálních reflexí, banalit a trapností — v erotických polohách až skutečně hmatatelných. Vyprávění se postupně tříští, komunikace — telefonická, po Skypu nebo skrz platformu Facebook — se rozpadá, během přednášky se hrdinovo vědomí odpojí a propadne do snu, procházka muzeem naopak aktivuje tíživé nánosy neužitečného (ekonomicky nevyužitelného) vědění. V závěru se próza fragmentarizuje do chaosu, provazce dialogů se splétají v proud úlomků myšlenek a nakonec se vše pod anestetiky a kyslíkovou maskou promění v báseň.

Na rozdíl od Houellebecqova paranoidního apokalyptismu se však Maclova Evropa jeví jako podstatně méně démonická, nebo dokonce zkázonosná. Je složitější, neposkytuje žádné zázračné útočiště, ale aspoň se tu nebulí — a klidně by přitom mohlo, alespoň větším právem.

Ondřej Macl: Výprava na ohňostroj aneb o Evropské unii a mladých lidech, Petr Štengl, Praha 2019