Aprílové Brno

Dubnové počasí letošního roku nás skutečně vyvádí aprílem. Namísto pylových alergenů se za oknem brněnské rezidence každou chvíli honí sněhové vločky. Glosa spisovatele Pavla Brycze.

Jeden se tedy teple obleče do větrovky a vydá se do parku Lužánky, jaká to libozvučná moravská zdrobnělina, hned pod kopec rezidence Českého literárního centra v Kunzově ulici, aby se zbavil toxicity příběhu o posledních věcech člověka i komunikaci se záhrobím a nadýchal se aspoň mrazivého vzduchu při běhu, bez roušky, což je dovoleno, a hned zjistí, že jaro přece jen nakouklo zpoza opony zimních mraků, export z Mallorky, a stovky krásných Brňanek a Brňanů, abych byl genderově spravedlivý, se sluní, samozřejmě bez roušek, v té půvabné brněnské stromovce a pijí něco, co by o samotě domácího vězení zavánělo alkoholismem a víceméně rychlou sebevraždou, ale tady pod širým nebem zábavou a vytvářením citových pout. Stejně tak covidové zprávy v médiích nás vyvádějí aprílem a mění se stejně rychle jako ministři zdravotnictví, možná pan Blatný půjde na zdravotní procházku po návratu do svého města a třeba se potkáme, mineme a chodec se zamyslí, odkudpak já toho člověka znám a odkud a kam vedou tyhle schody? Musel jsem tu někdy být a někoho potkat, v některém z minulých životů, nebo v tom současném? Jen v jiné roli a jiném věku!

Pavel Brycz, foto: Jiří Jiroutek

Pavel Brycz, foto: Jiří Jiroutek

A ctiteli autora Melancholických procházekHledání přítomného času vytane pár řádků.

A toho rána jsem šel po schodech,
jež vedou k Černým Polím od Lužánek.
Dubnový vánek
byl jak hedvábný.
Kdo by moh zapomenout na ty dny!

Ale už zase jede hlavou vlastní text, povídka, úkol, který si spisovatel na sebe ušil, a protože se mozek okysličil aprílovým vzduchem parku a zadýchal se na příkrém schodišti v majestátní Schodové ulici, do níž se vchází přes jakýsi vítězný oblouk, pere se hlavní hrdina povídky s losem a existencionálními pocity.

Černá skříňka 

Horký dech mu sálá do tváře. „Frrn, frrfn, hrrrrrrrrrr!“ vyráží obrovská klabonosá hlava s pysky jako vrata a s očima vypoulenýma hrůzou. Nad těma očima trčí větvoví obrovského paroží. Když mladý muž otevře ze spánku oči, ovane ho kyselý pach z tlamy obrovského zvířete. Frká a škubá sebou nebezpečně blízko jeho bezbranné, zmatené, rozespalé tváře s uslzenýma očima. Potvora cení zuby a prská provazy slin. Zvíře zběsile pohazuje majestátní hlavou a trká parožím, které vypadá jak zarostlé lišejníkem, semišové lopatky parohů se třesou jako při šamanském tanci. Celé tělo losa evropského kope obrovskýma štíhlýma nohama do těla pod pokrývkou. Krev z ran prosakuje pokrývkou. O těch nohou napsal Gaius Julius Caesar po setkání s vládci lesů keltských druidů, že jsou bez kloubů, zvíře se kvůli tomu nemůže uložit pohodlně na zem ke spánku a musí spát opřené o strom. Neměl pravdu. V manželské posteli na levé straně los leží. Vzpíná se a stříká z něj pot.

Sakury, foto: Modrý Petr

Sakury, foto: Modrý Petr

„Musíš se postavit, sakra, zkus to,“ napomíná zvíře chlapec. Vypadá na třináct, má dlouhé plavé vlasy a ručkama jako sirky se snaží pád losa do trávy zastavit.

Jde to těžko.

Los prostrčil hlavu s parožím nad drátěnou ohradou a zamotal se do ostnatého drátu nad ní. Zábranu, kterou dali lidé proti lidem, aby nikdo za nádherným zvířetem nelezl s touhou ho osedlat, zarajtovat si na něm jak na koni nebo mu ublížit, naopak svéhlavé zvíře překonalo, ale ostnatý drát si omotalo kolem krku a paroží a teď svou vahou padá dolů a krutě se dusí jak na šibenici.

„Nepadej, blbče, stůj klidně, vymotám tě, ale stůj,“ křičí chlapec do krví podlitých očí vyděšeného samce. Pere se svou chabou silou štíhlého mladíka s třímetrovým kolosem s váhou čtyř tun a s parožím rozložitým jako koruna stromu. Kam zmizeli dospělí? Kam zmizeli všichni ošetřovatelé včetně jeho otce. Jak ho nenávidí. Umí jen hledat chyby a kritizovat. Zašil se potají s ostatními na ohnivou vodu, na zlořečenou vodku, než přijdou návštěvníci výstavy obdivovat živou přírodu. Ale než se nadějí, z jedné živé ukázky tady bude maso pro řezníka. Nesmí to dopustit. Kdyby měl aspoň něco, čím by drát přeštípl, anebo cokoliv, co by mezi krvácející krk losa a ostnatý drát vložil. Rozhlížel se kolem, ale nemohl povolit stisk a tah, kterým zvedal oběšence zpátky k životu, široko daleko opravdu nikdo, kdo by mu mohl přispěchat na pomoc, a tak se rozhodl vší zbývající silou vervat mezi hrubý štětinatý krk a ostrou smyčku svůj prst.

Další den po denní práci na knížce povídek s pracovním názvem Nomádská víra se spisovatel znovu vydá do parku Lužánky. Ve větvích zpívají ptáci, jejichž trylky by uměl zapsat do not Janáček, spisovatel to neumí, neví dokonce, jak se jmenují, i když jeden z vychovatelů z jeho dětství byl ptáčník s kouzelnou schopností napodobit ptačí zpěv a přilákat na dohled, jakéhokoliv ptáčka si usmyslel, aby se dětem pochlubil.

Nemá ani fotoaparát, aby některého pěvce vyfotil. Může malovat jen slovy.

A tak promluví na dívku, jež si fotografuje na mobil květy sakury.

„Promiňte, nechci obtěžovat,“ zaprosí, „nemohla byste mi vyfotit ptáka?“

Úlek v očích a následuje úprk.

Borec, který však také fotografuje první příznak opravdového jara, se nebojí.

V Lužánkách cvičí na posilovacích strojích. Má pro strach uděláno a v rukách iPhone.

„Támhletoho na větvi,“ ukáže spisovatel.

„Cvak,“ cvakne sportovec. Ale dřív pták udělá frnk.

Na fotografii, kterou mu neznámý dobrodinec poslal do e-mailu, je jen kvetoucí strom. Ale to nevadí. Stejně byste měli vyrazit do Brna do Černých Polí sami.

Čekají zde zázraky.

A není to apríl!


Text vznikl během autorovy tvůrčí rezidence v Brně, kterou pořádá České literární centrum (sekce Moravské zemské knihovny).