Asfaltoví andělé, druhý román Johanny Holmströmové, vypráví o síle patriarchátu, o kulturních propastech a o spletitých cestách mezi identitami. Samíra a její kamarádky mají strach jenom ze dvou věcí: že se z nich stanou asfaltoví andělé a že se budou muset vdát proti své vůli. Samíra nechce ani jedno, a tak se rozhodne uprchnout z domova. Opustí matku Sáru, finsko-švédskou konvertitku k islámu, která chce za každou cenu víru praktikovat ortodoxněji než její manžel Farid, řidič autobusu a přistěhovalec z maghrebského regionu. Opustí také mladší sestru Leilu, která se ve svých patnácti letech uzavře do sebe, ve škole cítí nebezpečí a nerada by poutala pozornost, ale matka ji nutí nosit hidžáb. Starší sestra Samíra chce žít jako její finští vrstevníci: odstěhovat se z domova, studovat na univerzitě, zbavit se nevinnosti. Cesta za snem se ale začne komplikovat, když se zamiluje do Pitera, který si oholí hlavu a dá se k partě rasistů. (z anotace)


Nevěsta na útěku

Dva týdny poté, co Samíra odešla z Panenské uličky, se taky přestěhovala z azylového domu do bytu, který jí sehnala sociálka. Výhled na vyasfaltovaný dvorek s klepadlem, drátěný plot, pískoviště, pár houpaček. Kuchyňka, spíš kuchyňský kout. Vana, na jejíž široké okraje se daly rozestavět zapálené svíčky. Mikrovlnka a digestoř. Dva pokoje, vestavěné skříně, večerka v přízemí a utajená adresa.

Procházela místnostmi, očima přejížděla zdi, holé, vybledlé, chladné, metr tlusté, které nepropustí ani vrznutí. Byl to starý dům. Hrad, který skrýval její budoucnost. Až příliš povědomá situace.

S odstupem času to možná působilo trochu přes čáru, celá ta anabáze s azylovým domem. Ale chtěla se odstěhovat z domova a nevěděla, jak to jinak zařídit. Když se zeptala táty, jestli se může odstěhovat, zamítl to. Namítala, že jí je osmnáct, že ve Finsku se děti z domova stěhují už ve čtrnácti. Jenže on jen ukázal na dveře a řekl:

„Tam venku je Finsko. Tady uvnitř je Maghreb! Jestli chceš mermomocí platit nájem, můžeš ho platit mně.“

A tím celá věc skončila.

Za osamělých večerů ji doprava na ulici v myšlenkách unášela daleko od domova. Poslouchala houkání aut, cestovala s jejich burácením až do Dár eš-Šamsu a nořila se do vzpomínek.

Asfaltovi_andele_obalka

V tátově čtvrti se chystala svatba a všichni byli pozváni. Stovky hostí, celé rodiny a klany. Napříč přes ulici napnuli plachtu, pod ni postavili židle a dlouhé stoly. Že tím odřízli ulice za bílými domky s rovnou střechou, nehrálo žádnou roli, protože všichni stejně šli na svatbu. Když dorazila kolona s nevěstou, pronajaté světlé mercedesy a jedna bílá limuzína, už se ozývaly bubny, rytmická hudba měla vyhrávat tři dny a tři noci bez přestání, halasný ženský křik se srážel s šíleným troubením klaksonů. Tančilo se. Střílelo se z pušek do vzduchu.

Dříve toho dne oddal imám nevěstu a ženicha, aniž při tom byli ve stejné místnosti či ve stejné čtvrti. Ženy pak měly svoji oslavu a muži taky svoji. A teď se novomanželé měli setkat, i když ne úplně poprvé. Směli se stýkat už dřív pod bedlivým dohledem příbuzenstva. Ale i tak. Sotva se znali. Celkem spolu mluvili sedm- nebo osmkrát, a teď měli začít žít úplně nový společný život. Vzala to bez mrknutí oka? Kéž by! A on? Těžko. Věděl něco o ženách? Ne víc než jeho otec a otec jeho otce.

Hudba hrála a zanedlouho se mělo začít tančit. V Maghrebu byla svatba a nikdo neměl být šťastnější než nevěsta a její ženich. Ještě chvilku.

Samíra se zadívala ulicí, opar jí zastíral zrak, pak zamrkala.

Nehrozilo žádné nebezpečí. Skutečné nebezpečí. Když ale Samíra završila šestnáct let, jako by se k ní táta začal chovat nějak jinak. Jak ji škádlil prapodivnými otázkami, když byla malá:

„A nějakého chlapce už máš, Samíro?“

A ona bez mrknutí oka odpověděla.

„Jasně!“ a vypočítala všechny kluky ve třídě.

Když byla trochu starší a už chápala, co má otec chlapcem na mysli, jen se tiše zahihňala a otočila se stranou.

S přibývajícími lety dostala otázka jiné zabarvení, zněla spíše: „Máš nějakého chlapce, Samíro?“ Byla z ní cítit zvědavost, nejistota v očekávání dne, kdy se jí ve tváři objeví ruměnec.

Samíra vzpomínala na sestřenky doma v Dár eš-Šamsu. Jak je zpohlavkovali, když se domů vrátily v příliš krátkých sukních. S pláčem utekly k sobě do pokoje. Otcové čas od času pomalu projížděli kolem vchodu do školy a pátrali pohledem. Zahlédnou v hloučcích žáků v neforemných růžových hábitech, které musely nosit všechny dívky ve škole, své dcery Mašu a Amíru? Pokud ne, doma bude následovat výslech, kde tehdy a tehdy byly, a jestli si nevzpomenou, přijde na řadu výprask. Tak se vychovávaly dívky doma v Dár eš-Šamsu a v tomhle vyrůstal i Faríd. Všeho toho byl svědkem. Jak by mohl být jiný?

„Když jde o dceru, jsou všichni chlapi stejní. Můžou se chovat úplně normálně, ale když jde o holku, přeskočí jim,“ řekla Samíra svojí nejlepší kamarádce Jasmíně.

A přes to přese všechno se všechny řeči sestřenic v Dár eš-Šamsu točily kolem kluků. Svatbu si plánovaly od okamžiku, kdy kolem svých dvanácti let dostaly svůj první chimár, dlouhý až na zem, a kluci na nárožích o nich začali mluvit jako o kurvách. Ve dvaceti už propadaly čirému zoufalství. Když k nim Samíra přijela na návštěvu, hned ji chytly za ruku, odtáhly si ji do svého pokoje a tam jí vzrušeně šeptaly o Abdelovi nebo Karimovi, kteří pracovali v jedné telekomunikační společnosti ve městě a nosili drahé nablýskané boty. Ruku jí mačkaly jak kleštěmi. S očima plnýma znepokojení se jí ptaly, jestli už je zasnoubená nebo jestli už někoho má. Protože sestřenky v Dár eš-Šamsu braly manželství jako nezpochybnitelnou samozřejmost.

Jenže Samíra ještě přítele neměla. Zatím ani o žádném neuvažovala. Co si pamatuje, táta kluky líčil jako neskonale protivné, takže si málem nedokázala představit, že on sám taky někdy byl kluk. A ona, ona je přece hrdá muslimka s vlastní hlavou. Nepotřebuje pro dobrý pocit pozornost takových těch níže postavených individuí. Nepotřebuje šminky nebo nové oblečení, jen co vítr foukne nějak jinak. Je dobrá taková, jaká je, řekl táta. A Samíra mu věřila.

Vždycky říkal, jak je rád, že nemá kluky, jenom holky, jako Prorok. Domovy dětí v Maghrebu jsou plné kluků, které nikdo nechce. Kluci vyjdou draho. Budou se ženit a musejí platit mahr, věno pro ženu. Často na to nemají a zůstanou doma na ocet. Jestli pracují? A co by dělali? Tam žádná práce není a vzdělání je jenom pro nesmírně nadané a pro ty, kdo mají kontakty nebo peníze, aby si mohli koupit známky. Takže jejich budoucnost spočívá mezi zdmi domu, kde tak akorát hrají halmu s černými a bílými kameny, a dny si můžou krátit počítáním vajglů poházených po zemi v nejbližším okolí.

„Kluci pobíhají po ulicích jako psi,“ popisoval Faríd.

Jenže oni musejí pobíhat. Kdo z kluků takhle nepobíhá, není pak pro slušné muslimky dobrý muž. A nezeptala se ho:

„Ale abí. A co holky, které nepobíhají?“

Protože v jejich případě nemůže být o pobíhání ani řeč. Pro takové se používají zvláštní slova a ta by Samíra určitě nechtěla slyšet.

Když bylo Samíře čtrnáct, najednou se všechno změnilo. Měla začít myslet na vdávání, jenže si ani za nic nedokázala vůbec představit, s kým by to tak mělo být. To si má vzít některého z těch kluků, před kterými ji táta tolik varoval, ze kterých teď jsou mladí muži a o kterých ví úplně všechno?

„Ne, samozřejmě že ne,“ ujistil ji.

Nějakého dobrého muslima, jako je on. V Maghrebu je takových dost.

Teď byla zmatená. Má na mysli ty nezaměstnané psy v Dár eš-Šamsu? A cítila, jak očekávání stoupá a kolem krku se jí pomalu stahuje smyčka.

Faríd se rozpovídal o konkrétních lidech. O synech svých kolegů, o bratrancích synů v Maghrebu.

„Já je pokaždé zarazím: tak moment. Moje Samíra je na vdávání ještě moc mladá. Nejdřív musí vystudovat. Musí něco být. Pak o tom můžeme začít přemýšlet,“ a jako by se v těch slovech skrývala otázka.

Otázka, na kterou odmítala odpovědět.

„Přesně, nejdřív vystudovat. Pak o tom můžeme začít přemýšlet.“

Věděla, že čas pracuje pro ni. Že školu může protahovat, jak se jí zachce. Že se za datum doporučené spotřeby dostane daleko rychleji než Finky. Když překročí dvacet pět let, synové dobrých přátel Farída ani bratranci synů o ni už nebudou mít zájem. Čím starší bude, tím víc hrozí, že ani nevstoupí do manželství a už bude prošlá. Chtějí ženy, kterým ještě nebylo dvacet. A které toho vědí, pokud možno, co nejmíň. Podle jedné její sestřenice má žena být jako koťátko. Slepá a bezbranná.

„Přesně!“ nasupila se Jasmína, když to slyšela. „Nejdřív chtějí inteligentní a vzdělanou manželku, aby se mohli chlubit, že je doktorka nebo právnička, jenže ta pak musí celý zbytek života držet klapačku, aby náhodou nevyšlo najevo, že je chytřejší než ten její.“

 

Když Faríd začal plánovat Samířino manželství, vybavila si s hrozivou zřetelností, co kdy slyšela vyprávět o ženách v Dár eš-Šamsu. Vzpomněla si na Mašu, manželku dědečkova bratra Cháleda, která se dožila dvaaosmdesáti let. Za těch osmdesát dva let vyšla dvakrát z domu. Poprvé, když jako nevěsta odcházela od rodičů za svým mužem, a podruhé v rakvi. V obou případech byla zahalená od hlavy až k patě.

Džamíla, skvělá kamarádka jedné Samířiny sestřenice, se zamilovala do stejně starého kluka, studenta techniky z úplně normální rodiny, perfektně se k sobě hodili, až na to, že se zamilovali potají. Nedůstojné, usnesla se Džamílina rodina. A když jednou odpoledne v obývacím pokoji se sourozenci popíjela čaj, přišel za ní otec a sdělil jí, že je vdaná a okamžitě musí odejít z domu. Nikdo nevěděl, za koho ji provdali ani kam se přestěhovali.

Nejhorší to bylo s Farídovou sestřenicí Hawou. Zemřela v šestinedělí na vesnici jenom proto, že její manžel Rahmán ji odmítal odvézt k jedinému lékaři v okolí. Nechal ji vykrvácet, aby žádný jiný muž nespatřil její rozkrok.

Čas od času se Samíra snažila představit si, že opravdu jsou ženy, které za celý život vidí jenom jejich máma, táta a sourozenci, a možná nějaké sestřenice. A když se neprovdají, tak žijí i zemřou dokonale ukryté před okolním světem. Jestli je má někdo uvidět, musejí si za manžela vzít úplného cizince. Jakmile se jí myšlenky vydaly těmito cestami, všechno se s ní roztočilo a napadalo ji, že Jasmína měla pravdu: každá vdaná ženská je kurva.

Samíra s Jasmínou opakovaně rozebíraly svoje budoucí svatební vyhlídky a pokaždé beznadějně rezignovaly, jakmile dospěly k závěru, že prakticky neexistuje řešení, kterému by nepředcházela finanční transakce. Nedokázaly si představit svět, v němž ženy nejsou na prodej. Jejich rodiče by nikdy nepřistoupili na sňatek s mužem, který je nemůže zaopatřit, a pokud bude mít dost peněz na to, aby je zaopatřil, tak za ně taky bude chtít zaplatit. Říká se tomu ctít tradice, jenže jim by zlato na prstech a okolo zápěstí trpce připomínalo, že muž svoji hrdost odvozuje od toho, že měl dost peněz na koupi manželky.

„Když se dcera jen tak daruje, tak je to magnet na divný chlapy. To je zkrátka fakt. Nikdo ani z těch nejmodernějších rodin, co znám, nechce riskovat řeči, že svoje dcery dají zadarmo, aby jim nezůstaly na ocet,“ vysvětlovala Jasmína.

I v tomhle bodě s ní Samíra v podstatě byla zajedno. Dnes a denně viděla, jak je Sarah zatrpklá, že se nechala napálit a vzdala se svého věna, souhlasila se vším, co chtěl Faríd, úplně zadarmo, protože udělala jednu zásadní chybu: milovala ho.

Ale než aby řekla: „Abí, nikdy se nevdám,“ tak si Samíra sbalila kufry a utekla.

Překlad Ondřej Vimr

 

Vydává nakladatelství Kniha Zlín v edici FLEET.


Johanna Holmströmová (1981) je finská spisovatelka a novinářka. Narodila se v jihofinském Sipoo, žije v Helsinkách a píše švédsky, druhým úředním jazykem ve Finsku. Debutovala sbírkou povídek Inlåst och andra noveller (2003, Zamčená a další povídky). V roce 2007 vydalo nakladatelství Söderströms Förlag její románový debut Ur din längtan (Z tvé touhy). O dva roky později získala Literární cenu deníku Svenska Dagbladet za třetí sbírku povídek Camera Obscura (2009). Její knihy jsou se železnou pravidelností vřele přijímány čtenářskou obcí i literární kritikou, která je vyznamenala několika domácími cenami za literaturu.