Základní pracovní metodou je zde dobře známý postup střihu, který se Burroughs naučil od Briona Gysina. Střih tříští kompozici, dekonstruuje příběh a brání zachycení (byť potenciální) ideje textu. Text se pak odehrává jako mozaika scén a situací, které jsou uváděny agresivním jazykem, který se nechce nechat svázat, kontrolovat, konvencionalizovat. Jeho surovost, přímost a „gestikulace“ reprezentují odmítnutí „předem připravených matric, [které] svírají mi ducha do hebkého neviditelného svěráku“. To celé je pak podpořeno hyperbolizací a rozptylováním záchytných tematických bodů, kterým dominuje (šílená) imaginace drogové závislosti, halucinace, otevřené popisy hrubých sexuálních aktů s především homosexuálními partnery, ale kupříkladu i asociace subverzivního, de facto svobodného „projíždění“ (myšlenek, těla, života).

Tento text se usídlil za smyšlenou hranicí kulturního systému a odtud atakuje samotný pojem hranice i systému. Lze v tom (snad) zahlédnout princip transgrese, který pojmenovává Bataillova filozofie. Transgrese směřuje k „překračování většiny zákazů, které si společnost během svého vývoje zavedla“ (Georges Bataille: Příběh oka. Matka, přeložil Ladislav Šerý, Reflex, Praha 1992). Zákaz, vázaný v zákonech, je sebezáchovným prostředkem společnosti, kterým se

[…] každá společnost snaží do jisté míry potlačovat určitý druh myšlení, jenž je pro ni třeba jen potenciálně nebezpečný, protože jeho cílem je rozvrácení nebo narušení existujících pravidel jejího normálního fungování a, vzato do důsledků, i samotné její existence. V zásadě jde o takový druh myšlení, který prosazuje co největší osvobození lidské individuality.

Překročení zákazu je gestem suverenity individuality a přitakáním životu, je násilím vykonaným ve prospěch osvobození člověka od společenských mechanismů, je to naprostá oproštěnost od všeho, co nás svazuje, naučených stereotypů, konvencí a v zásadě jde o ideu krajní svobody. K tomuto okraji vede princip excesu, tedy skutku nebo činu, který je vybočením z hranic. Oblastí, „kam ještě lze před všudypřítomným molochem moderní civilizace uniknout“, je podle Batailla právě sex. A v Burroughsově románu ho najdeme skutečně požehnaně.

Na zadní straně obálky českého vydání Burroughsova románu Hebká mašinka nalezneme anotaci, v níž je popsána radikální polarizace Burroughsových čtenářů — „autor sám byl jedněmi zatracován a proklínán jako šarlatán a literární pervert, jinými naopak vynášen jako věrozvěst nových pohledů i přístupů“. Uvažuji, ke kterému pólu inklinuje mé vlastní čtení; a v této souvislosti se mi vrací Mukařovského úvaha o (ne)vkusu, v níž odkazuje na Františka Xavera Šaldu. Podstatou Šaldova tvrzení je, že živé umělecké dílo působí spíše dojmem čehosi tvrdého a přísného než elegantního; něčeho, co se odlišuje od konvenčnosti běžného uměleckého výrazu. Burroughs je v tomto ohledu radikálním příkladem. Hebká mašinka je kniha, která se čtenáři nadělá různé věci a způsobí jim mnohé estetické jizvy.


William Seward Burroughs: Hebká mašinka, přeložil Josef Rauvolf, Argo, Praha 2019