15/10/2021 | glosa |

Automobil ze starého Řecka

„Byl horký červnový den. Jen se neříkalo červen, ale buď thargelion, nebo skirophorion. Dvě postavy opustily athénské hradby a v družném rozhovoru vyrazily podél řeky Ilisu na procházku do přírody. Bavily se hlavně o lásce.“ Text básníka Ondřeje Macla.

Chlapec, mladší z nich, s sebou nesl přepis cizí promluvy o tom, že láska je zlo, a dokonce tomu i sám věřil. Vlastně mluvil jenom o té cizí promluvě. Starší muž s ním v duchu nesouhlasil, zato ho docela rajcoval ten jeho zápal. A tak se zastavili pod vysokým platanem, kde se muž uvelebil do trávy a vyzval chlapce, že když jinak nedá, ať mu z toho něco přečte. Chvílemi mu naslouchal s neskrývaným zájmem, při opakujících se pasážích dával přednost poslechu crčících cikád, a zároveň si, lišák, připravoval mnohem zdařilejší řeč.

Uteklo několik tisíciletí a město taky opustilo hradby. V místech, kde proudila řeka Ilisos, dnes hlučí triumfální osmiproudová silnice. Tam, kde stál platan, trčí lavička a koš. Město se uvelebilo do trávy a řeka zhnědla, až nezbývalo než ji proměnit v podzemní odtokovou kanalizaci. Athény jsou jedinou evropskou metropolí, která pohřbila své řeky. 

Když chlapec dočetl, starší muž si teatrálně zahalil tvář a jeho řeč proti lásce doplnil o dosud nejmenované excesy zamilovaného člověka — jaký je žárlivec, manipulátor či vyděrač! A vzápětí, když si odkryl tvář a najednou musel čelit mladíkově kráse, prostě nedovedl přejít k chvále rozumného nemilujícího člověka, jak ji od něj rozumbrada očekával. Místo toho si položil otázku, nejsou-li ty nejcennější z našich prožitků spíš projevem božského šílenství než nějaké rozumnosti.

Ondřej Macl, foto: CELA

Na břehu řeky Ilisu se zjevil hotel Hilton. Vyšla z něj mladá harvardská filoložka, jakoby nic skočila do proudu a plavala směrem k národní galerii na konferenci s tématem „Jak srdce antického člověka vynalezlo duši: kontexty, perspektivy, problémy“. To všechno je jen málo šílené ve srovnání s věčností v chlapcově tváři!

Ten starší muž se jmenoval Sókratés. Z neznámých důvodů si představoval, že v každém z nás se míchá láska s moudrostí či jakási nenasytná rozkoš s dobrem zdrženlivosti. Nebo tak něco. A aby učinil z tohoto rozporu dokonce podstatu lidské duše — a nutno připomenout, že duše před Sókratem mnoho neznamenala —, přirovnal ji ke koňskému spřežení. Lidská duše si tak v době svého úsvitu vysloužila příměr k vozataji, který se horko těžko snaží ukočírovat dva nesourodné koně.

Co přesně ti koně znamenají, je nakonec nejasné: jeden by snad měl být krásný, dobrý, bílý, černooký, přítel pravdivého mínění, s nosem vypouklým, nepotřebující ran… Druhý zas křivý, tělnatý, ploskonosý, krevnatý, přítel zpupnosti a vychloubání, hluchý a na uších chlupatý. Obraz duše jako vozidla však zazněl jednoznačně:

ἐοικέτωδὴσυµφύτῳδυνάµει ὑποπτέρουζεύγουςτε καὶ ἡνιόχου.

Byla to právě symbolika vozu, co mohlo přesvědčit městského mladíka o Sókratově pravdě a přebít její myšlenkovou rozkolísanost? Projevila se homoerotická povaha prvotní filosofie i tímto způsobem, tedy ve výběru metafory libé městským mladíkům? Vozy tehdy nebyly pro přepravu po kamenitých cestách příliš praktické, o to víc se ale používaly při slavnostech, v průvodech a hlavně na závodištích, kde se to chlapci jen hemžilo. Nebo snad Sókrata pod platanem zmámil žár poledního slunce, jemuž se přezdívalo zlatý vůz boha Hélia?

Představme si, že Sókratés vysloví svůj vozatajský příměr a řeka Ilisos se ve vteřině promění v silniční komunikaci. Já mu dám božské šílenství! Ať harvardská filoložka hezky jede taxíkem… Jako první škubne Sókratovi v uších. Šokované cikády možná ještě zesílí zpěv, přesto jim směle sekunduje dosud neznámý zvuk motorů, takové svého druhu mořské vlny, ze kterých sem tam zaštěká nějaké monstrum. Ani vůně platanu odteď nic neznamená, protože v nose vás štípe zápach olova a síry. Bezpochyby jde o prvky z hlubin země, u kterých v noci hlídkuje bůh Hádés a s nimiž přes den zachází kovář Héfaistós. Nic se ale nevyrovná vjemu vizuálnímu: kovoví koně a vozíky bez koní se míhají neuvěřitelnou rychlostí doleva a doprava, jedny směrem k nevlídnému pobřeží, kde nejspíš zapadnou tunelem do podsvětí, a druhé vzhůru k horám, patrně ke kruhovému nadjezdu, kde se budou točit kolem dokola jako zlatá nit tak dlouho, dokud je prsty sirén nezapletou do slunečních paprsků. Už teď jako by někde poblíž někdo zatroubil.

„Ty oči!“ zalapá filosof po dechu, „ty jejich zářivé oči!“

Věčnost v podobě zmateného mladíka jej honem podepře, aby si neublížil, když už tak bláznivě vyskočil z trávy. Má asi jedno ze svých vidění…

Sókratés přirovnal duši ke koňskému spřežení možná i proto, že si zatím neuměl představit automobil. Vždyť přece když mluví o duši, o její nesmrtelnosti, přisuzuje jí unikátní schopnost pohybu ze sebe samotné.

A k čemu jinému odkazuje vynález automobilu?

Automobil, jinak taky samohyb, se skládá z řeckého „autós“, čili sám, a latinského „mobilis“, neboli pohyb. Vynález byl pojmenován automobilem, aby se odlišil od dopravních prostředků, závislejších na externí síle.

S koněm je celá věc složitější: třebaže jsme mu přikovali podkovy, nasadili sedlo nebo za něj zapřáhnuli vůz, pořád to neznamená, že byl stvořen pro transport.

Sókratés miloval město. Mladý společník měl co dělat, aby ho vylákal do přírody. Krajiny a stromy nás podle Sókratových slov nemají čemu naučit, na rozdíl od lidských řečí.

Jestliže tváří v tvář krásnému mladíkovi přirovnal duši k vozu, jednou, když se po kterési slavnosti ocitnul ve společnosti starců, neváhal duši přirovnat ke složkám společnosti. Vozataje s lepším a horším koněm nahradil rozum v hlavě, vznětlivost v prsou a žádostivost v podbřišku, analogicky k vládě, vojákům a dělnictvu. Ctností jednoho i mnohých měla být najednou spravedlnost.

V samotném Sókratovi jako by se svářil starý a mladý kůň. Kůň, který vládne, s koněm, který šílí. Spravedlivá duše s duší manickou.

Sókratés jako učitel navazoval na tradici kentaurů, bájných koňolidí, kteří vychovali kdejakého chlapce v hrdinu. Jeden rival v lásce ho sice řadil ke zpustlejším silénům a satyrům s tím, že jeho řeči jsou prý pouhým balamucením, a přece — ačkoliv byl za tyto své řeči poslán společností na smrt —, vysloužil si nebývalou vážnost ze strany Dějin. A ještě v dobách Goethových byl Sókratés vzor srovnatelný s Ježíšem. 

Ovšem Ježíš je od počátku zástupcem utlačované menšiny, nomádem, odpůrcem města a zastáncem milosrdenství spíše než spravedlnosti. A jeho triumfální vjezd do Jeruzaléma se udál na venkovském oslátku. 

V Ježíšově době žil na egyptském břehu jiný kentauří typ, a sice ředitel tamního Múseia Hérón Alexandrijský. Zatímco křesťanství bylo teprve v plenkách, staré egyptské kulty ztrácely na popularitě. A tak se kněží obrátili na všeuměla Héróna, aby jim za tučný peníz přetvořil chrám v místo zázraků.

Ten zvedl oči od rozmontovaného automatu na limonádu a nabídku přijal: chrám vylepšil o samočinně se otvírající dveře, olejové lampy s automatickým doléváním oleje, rozpohybované loutky bohů i se zvukovými efekty, ba u stropu se díky jeho znalostem magnetického pole vznášelo kovové spřežení. 

Buď velebena, mechaniko!

Ten samý Hérón kápnul i na princip parního stroje: vodní parou otáčená koule si od něj vysloužila jméno „míč boha větrů Aióla“.

V době, kdy Goethe byl teprve v plenkách, jiný génius ochladl k latinskému a řeckému písemnictví, protože ho mnohem víc vzrušovaly kladkostroje, jeřáby a rumpály v tátově dílně. Parní stroje byly znovu vynalezeny pro potřeby anglických dolů a James Watt se rozhodl zasvětit svůj život jejich zdokonalení.

Nebylo ale klempířů, kteří by dovedli pracovat přesně podle jeho nákresů, nebylo zatím ani jednotného systému měr a vah, a proto trvalo mnoho let, než si parní pohon podmanil srdce moderního světa. 

A aby ten stávající svět líp pochopil, jaké mefistofelské novinky s sebou parní stroj nese, spočetl si Watt výkonnost jednoho z kopytníků pracujících v dolech a přišel s přelomovou jednotkou koňské síly: jeden stroj vyvíjí práci o výkonu deseti až dvanácti koní.

Ještě ve století páry byl přitom kůň všudypřítomný. Tahal venkovské povozy i šlechtické kočáry, dálkové dostavníky, nájemné fiakry či hromadné omnibusy, dokonce i první vlaky a tramvaje na koněspřežných drahách! Kůň rozvážel poštu, vynášel popelnice, se strážníkem v sedle dbal na noční klid, s horníkem dřel kůži ve štolách, s vojákem umíral v bitvách. Koňské maso se opékalo na rožni, žíně se stříhaly do kartáčů nebo muzikantům na smyčce.

První motorová vozidla se proto musela koňské dopravě přizpůsobovat. Tak například auto bylo vymýšlené zleva: jezdilo po levé straně vozovky a jeho volant byl umístěn nalevo, protože i s koňmi se všechno dělá zleva. Auto se stejně jako kůň ovládá především nohama a koriguje ručně. Stejně jako kůň má různé rychlosti. Stejně jako kůň se občas musí nakrmit a občas zaparkovat, odpočinout si.

Dějiny duše: Nicolas-Joseph Cugnot, manželé Benzovi, Rudolf Diesel, Ferdinand Porsche…

Johann Wolfgang von Goethe se zapsal do školních čítanek baladou Král duchů. Otec a syn v ní jedou temnou nocí na koni, přičemž synka svádějí vidiny krále a princezen do jiných světů, až nakonec zemře. Někteří psychoanalytici v tom spatřují zápas dobrého otce s homopedofilním násilníkem o rozdvojenou duši dítěte. Kupodivu nikoho nenapadlo vidět v tajemném králi duchů takzvaného Bibenduma, bílého panáčka z pneumatik, jehož nosí v logu firma Michelin a který upomíná goethovského hrdinu na nástup nového dopravního věku. Hrdina selhal tím, že neměl pro synka pochopení a nevyslal ho z koně za Bibendumem. Jak už to bývá — nejvíc nás ohrožují ti, kdo se o nás starají.

Proti tomu když vjel do Detroitu mladý Henry Ford ve vůbec prvním americkém voze, lidé se pohoršovali nad jeho rámusem, lekali se, že jim plaší koně, policisté chtěli zasáhnout, ale žádný zákon je k tomu neopravňoval. A Henry se prodíral tím lesem pohledů, odhodlán vybudovat masovou výrobu automobilů dostupných pro každého.

Výrobní náklady se mu později podařilo snížit zavedením pásových linek, které se tenkrát používaly na jatkách. Lidská práce se tak jeho vinou zásadně robotizovala, dělník u pásu prováděl x hodin denně stejné rutinní úkony. A Henry mu musel vyjít vstříc mnoha benefity, aby ho donutil v tom tanci vytrvat.    

Zatímco na jatkách naslouchali dělníci každých deset vteřin ryčení podřezaného zvířete, které záhy porcovali na kusy, ve Fordových závodech skládali dohromady revoluční vozítka, na kterých bylo možné zakusit nový druh osvobození.

Jako dítě jsem vyrůstal ve východních Čechách u rušné dopravní spojky. Každou noc mě kolébaly ke spánku přejezdy dálkových kamionů, až se i moje postel změnila v kamion s peřím a plyšovými zvířaty, vpuštěný za hranice.

Představa kamioňáka, jak poslouchá autorádio a zastavuje na pumpách, mě přitahovala natolik, že jsem si jistou dobu zastřihával vlasy jako on. Táta říkal, že vypadám jak holka. Tátové žel ne vždycky rozumí svým synům.

Nikdy jsem neviděl nic krásnějšího, než je rozlitá benzínová louže — v mých fantaziích to byl model galaxie, v jaké bych chtěl žít.

A první souhvězdí, která jsem se naučil rozeznávat? Malý a velký vůz.

I když většinou nebyly žádné hvězdy vidět, protože nad městem se dělalo ještě druhé, kyselejší nebe z jeho výparů, vzbuzující ve mně zvláštní stesk. 

Není divu, že hned jak to šlo, přihlásil jsem se do místní autoškoly Popelka. Tušil jsem, že jedině pokud neztratím kontakt s posvátnem dětství a nocí, povýším svůj život na osud. Bylo mi zkrátka souzeno stát se řidičem.

Byl horký červnový den. Slunce pražilo do betonu prázdného parkoviště, kde stálo jedno jediné auto značky Škoda Felicia s výrazným označením L. O jeho kapotu se opíral zarostlý chlapík s kšiltovkou a v riflové vestě. 

„Tady jste!“ zamával mi na pozdrav, típnul cigáro a otevřel dveře řidiče. 

Nervózně jsem si sedl za volant a on se uvelebil na místě spolujezdce, kde už měl předtím odloženou ledvinku s doklady. Mezi námi se houpal voňavý stromeček. 

„Takže co musíte udělat jako první, když sednete do auta?“

„Otočit klíčkem?“ vypálil jsem naslepo.

„Hovno,“ zaškaredil se, „myslete přece, nebo vás rovnou vyrazím.“

Projela mnou vlna panického vzrušení. Pak mi to došlo: bezpečnostní pás.

Instruktor se spokojeně pousmál a zahájil výklad: „Dole u nohou máte tři pedály. Vlevo je spojka, tou se mění rychlosti, uprostřed brzda a napravo plyn. Pokud se chystáte nastartovat, musí se vám v první řadě pohodlně sedět. Zkontrolujete si zrcátka. Teď ještě povolit ruční brzdu, takhle…“

Chytil mě za ruku, aby mi to demonstroval přímo. Konečně jsem mohl otočit klíčkem a s jeho pomocí zařadit spojkou a řadicí pákou z nuly na jedničku, do toho současně přidávat plyn…

„Blázníte?! Takhle na to dupnout jako slon. To auto, herdek, musíte mít rád. Ještě jednou a hezky jemňounce, jo?“

Roztřásla se mi studem kolena.

„Klídek, mladej, vždyť o nic nejde,“ poklepal mě po stehně s otcovským pochopením, „ἐοικέτωδὴσυµφύτῳδυνάµει ὑποπτέρουζεύγουςτε καὶ ἡνιόχου.“

A po půlhodině začátečnických manévrů jsme vyjeli na opuštěnou silnici.


České literární centrum se angažuje v projektu CELA, jehož cílem je rozvíjet dovednosti začínajících literátů a propojovat je napříč Evropou. CELA nabízí nové strategie pro psaní, vydávání a marketing knih, potřebné v rychle se měnícím literárním prostředí. Druhého ročníku projektu, podpořeného programem EU Kreativní Evropa, se účastní 30 začínajících spisovatelů, 79 překladatelů a 6 literárních profesionálů z 10 různých evropských zemí. Za Česko v projektu máme tři autory, mimo jiné básníka Ondřeje Macla.