17/06/2020 | portrét | Zdenko Pavelka

Autoportrét #3: Knihy, které chci číst

Inspirací pro výběr knih byl pro mě rozhovor s Čestmírem Kopeckým v době, kdy jsem ještě netušil, že se pustím do tak nejistého podniku, jakým je vydávání knih v době sociálních sítí. Na otázku, jak si jako producent vybírá náměty a scénáře, mi řekl, že jeho cílem je točit filmy, na které se chce dívat. Nakladatelství Novela bohemica je založené podobně. Vydávám knihy, které si chci přečíst.

V praxi je to samozřejmě trochu složitější, ale po deseti letech a s více než stovkou vydaných titulů je tenhle s byznysem obtížně korelující ediční plán zřetelný. A samotného mě překvapuje, že mi taková libovůle prochází.

Jak to bylo

V roce 2009 jsem měl za sebou třináct let jako editor literární přílohy deníku Právo s názvem Salon. Čím dál silnější pocit, že už nevymyslím nic nového, mě dovedl k rozhodnutí, že už bych toho měl nechat, jestli nechci pokazit slušné renomé sobě i novinám. Naštěstí se právě v tom roce objevil nadějný novinářský učeň. Zbyňkovi Vlasákovi se mimo jiné podařil rozhovor, o který jsem dlouho stál, s Annou Kareninovou. Kdysi to (podle mne dobře) zkusila Svatava Antošová, zpovídala Annu ještě s Petrem Kabešem, oba se ale nakonec při autorizaci rozhodli, že text publikovat nechtějí. Vlasák byl pro vydavatele dobrá volba, edituje Salon už jedenáctým rokem.

Zdenko Pavelka s Jamesem Joycem, foto: osobní archiv

Postupné předávání Salonu jsme naplánovali na tři měsíce, a když jsem přemýšlel, co budu dělat dál, jako jednu z variant jsem začal zvažovat právě založení nakladatelství. Váhal jsem, důsledky finanční krize se na knižním trhu projevovaly nemilosrdně. V Česku k tomu přispěla i propaganda tehdejší (Topolánkovy) vlády, veřejnost podléhala strašení Řeckem (zavádějícím a z velké míry vylhaným poukazem na řeckou rozhazovačnost) a přestala utrácet za tzv. zbytné věci, mezi něž patřily i knihy. Tahle nefér hra se později promítla do mého zájmu o vydání knihy Ilony Švihlíkové a Konstantinose Tsivose Řecká tragédie (2017).

Samotný vznik nakladatelství byl ale spíš vedený shodou náhod, neměl jsem po odchodu z novin žádný jasný program ani cíl. V rámci jiného projektu, z něhož jsem nakonec vystoupil, mi přišlo vhodné založit si vlastní eseróčko. A když už jsem s. r. o. měl, byla má další cesta téměř daná. V onom tehdy právě uplynulém létě jsem totiž o svém záměru mluvil s několika nakladateli, jejichž práci jsem dobře znal z pohledu publicisty a s nimiž během mých let v Salonu přerostly profesní vztahy v přátelské.

Autoportrét #1: Inovativní dětské knihy

Pět mých kmotrů

Ladislav Horáček (Paseka) mi vyprávěl o všech šťastných náhodách i průserech a zvláště zdůrazňoval svou hlavní metodu: nakladatelství se dělá v hospodě. Láďo, děkuju Ti tam někam, kde ses jistě potkal se svým milovaným Váchalem. Milan Gelnar (Argo) mě přesvědčil paradoxně tím, jak mě varoval a líčil mi všechno v černých barvách. To přece dám, ne?! Viktor Stoilov (Torst) je mi asi nejblíž tím, jak se sám stal nakladatelem — jaksi bezděčně, nezáměrně. Dočtete se o tom v knize Torst. Dvacet let nakladatelství (což je rozhovor Josefa Chuchmy s Viktorem Stoilovem a Janem Šulcem, vydaný roku 2011). Dodneška ho považuji za vzor přístupu, který se dá shrnout slovy „netlačit na pilu“. Knížka si o svůj čas obvykle řekne. Ověřil jsem si to osobně, když jsme se na jaře 2011 domluvili na knižním rozhovoru s Petrem Uhlem. Byli jsme přesvědčeni, včetně Petra samotného, že na podzim bude mít Viktor rukopis. Z půlroku byly ale dva roky (Dělal jsem, co jsem považoval za správné, Torst 2013).

Na prvním bítovském setkání v roce 1996, které uspořádal Martin Reiner (Petrov, Druhé město) tehdy ještě jako Martin Pluháček s Jiřím Kuběnou, jsem nebyl. V těch dnech vycházelo první číslo Salonu a já měl jiné starosti. Pak už jsem ale nechyběl snad na žádné důležitější Martinově akci, lodě literátů na brněnské přehradě nevyjímaje. Martinova stručná nauka byla pro mne něco jako kuchařka: tady máš recept, ale vařit musíš sám.

S Janem Dvořákem (Pražská scéna) se znám už od osmdesátých let. Spojuje nás kromě jiného přesvědčení, že vždycky je možné dělat něco, co má smysl. Nesnášíme skuhraly a máme radost ze všeho, co se nejen nám, ale i komukoli dalšímu povede. Kromě přispění praktickými radami mi Honza byl a je blízký v pohledu na svět.

Tady musím dodat ještě jednu podstatnou věc. Především zmínění kmotři, ale i většina dalších lidí z branže, které znám, pro mne reprezentuje poměry v oboru. Nemohu porovnávat s jinými odvětvími, ale „v knihách“ převládá sounáležitost a doufám, že ani nervozita v čase covidu-19 to nezměnila. Pro ilustraci výše zmíněného připojuji scénu z večírku kteréhosi ročníku Magnesie Litery: stojíme s Viktorem Stoilovem a naším společným známým. Dotyčný se ptá na některé souvislosti a pak prohodí, že by s námi měl mluvit odděleně, protože jsme s Viktorem konkurenti. Viktor se usměje a povídá: „No, my si spíš pomáháme.“

Co jsem se zatím naučil

Až v roce 2010 jsem vydal první (a toho roku jedinou) knihu — novelku Jaroslava Balvína Mácha: Deníky. Dodnes si myslím, že je to dobrá generační knížka, a jsem rád, že jsem začal zrovna s ní, i když zůstala ve ztrátě. Ostatně dosáhla na nominaci na Ortenovu cenu. Ale na skutečný rozjezd jsem si musel ještě rok počkat. Náhoda mi přihrála práci na knize ke stým narozeninám Otakara Vávry. Podnět přišel později, než abych mohl myslet na monografii. Ale s filmovým historikem a vzácně dobrým člověkem Milošem Fikejzem (1959—2019) jsme vytvořili koncept postavený na dřívější