Vypravěčkou románu je lesbička — ten typ, co nosí vysoké podpatky a lakuje si nehty na nohou. Piki, její přítelkyně, patří do druhé kategorie, jejíž příslušnice mají vyholené hlavy, oblékají se do kapsáčů a obouvají do kanad. Piki se o svou dívku stará, jak se sluší a patří: platí jí taxík, kupuje drinky, otevírá dveře a obléká kabát. Nad ránem, když se spolu vracejí z tahu po homobarech, jí šeptá do ucha romantická slůvka: co krásného spolu budou dělat — pít mléčný koktejl dvěma brčky, kam spolu půjdou — do lunaparku nebo do zoo… Piki je nejvíc cool lesba v celém městě, všichni ji uznávají a všechny po ní touží. Jenže temnou stranou lásky je nenávist, z romantiky vyraší apatie, plány se rozředí a vyšumí. (z anotace)


Naše první společné měsíce byly horké. Bylo léto, ani jedna jsme neměla ráda vedro, a tak jsme se zdržovaly uvnitř v bytě, kde bylo chladno. V noci jsme chodily do baru. Horko nebylo nic pro nás, protože léky, které jsme obě užívaly, způsobovaly silné pocení, takže z nás jen lilo, a výlet ven by vyvolal nežádoucí pozornost. Nemohly jsme si vlastně vůbec vyřizovat svoje záležitosti — ostatní by si naše pocení vykládali jako abstinenční přízraky, nebo aspoň jako kocovinu. Pocení totiž patří k věcem, o nichž se naprosto neznámí lidé domnívají, že mají právo na ně upozorňovat bez ohledu na okolnosti. Jako kdybych nevěděla, že se potím. Jako kdyby ten druhý nevěděl, že se potí. Ono léto pro mě bylo nesnesitelné, nedokázala jsem udržovat jakýkoliv kontakt s vnějším světem, a tak jsem se o nic takového ani nepokoušela, s výjimkou nočních výletů do baru. Ono léto jsme s Piki žily stejný život, měly jsme stejný režim, spekly jsme se vjedno. V noci jsme se hnaly taxíkem do klubu v Kaisaniemi, který měl zahrádku otevřenou i přes noc, takže byl pro nás upocence dokonalý. Proplouvaly jsme úzkými uličkami Kallia a cukrovaly jsme na zadním sedadle, Piki mi šeptala do ucha, co mi bude dělat, až se vrátíme domů.

Na prvním rande jsme se dostaly na dámský mejdan v Kaisaniemi, na jakém jsem nikdy dřív nebyla. Ze samotného setkání s Piki jsem byla tak nervózní, že jsem už byla notně opilá, když jsem k ní dorazila. A k tomu ještě dámský mejdan v Kaise! Smála jsem se, když mě hned ve dveřích celou zlíbala, a smích se propletl s mojí jarně šepotavou opilostí a smísil se s ostatními zvuky, s Pikiným jazykem, který chutnal prvomájovou šumivou limonádou, se škrábáním kočičích tlapek a s bouchnutím dveří od taxíku, které mi Piki otevřela později, když jsme vyrazily do Kaisaniemi. Vzpomínám si, jak jsem se jejím hlasem celá roztřásla, ačkoliv ona se jen zeptala taxikáře, jestli můžeme v autě pít pivo, když nic nepocintáme, jako se ptala pokaždé. Laponské zlato, jedině Laponské zlato. Toho měla vždy plnou lednici. Když jsem její lednici poprvé otevřela té noci, kdy jsme se poznaly, celá spodní část byla vyložená Laponským zlatem. Na horní polici se krčilo máslo, na něm ležel natírací nůž a kousek sýra, nic víc. Ve dveřích stála lahev Pepsi a několik litrů mléka. Když jsem k Piki přišla příště, na ono obávané první rande, byla lednička přecpaná všelijakými potravinami k snídani: džusem, jogurtem, různými sýry, toustovým chlebem, rajčaty, salámem, ovocem. Piki mi z nich připravila snídani, slízala mi z prstů drobečky chleba a řekla, že moje pokožka ještě voní parkem v Kaisaniemi a letním trávníkem, na kterém jsme seděly ve čtyři ráno, když jsme nevydržely stát ve frontě na taxík. Na tom trávníku jsme se líbaly a moje tělo se začalo těšit na to, jak do mě Piki vsune svoje prsty, kterými dosáhne až k srdci a vytáhne jej ven do své dlaně. A jak budou Pikiny prsty ve mně a ona si zápěstí ještě přitlačí stehnem, až to bude skoro bolet, málem zraňovat, až zajede téměř příliš hluboko, až svět ztratí všechny barvy kromě červené. Jak ve mně bude pršet červený déšť a já budu znovu a znovu nesmírně překvapená, že prostěradlo není celé rudé, přestože mi Piki protlačila svoje prsty až do srdce, ale bezbarvě mokré jako kapesník skrz naskrz promočený od pláče. Krev se mi rozlije pod kůži, takže bude moje pokožka i v přítmí červená, jako by mi skrz ni prosvítalo srdce, jako by se snažilo proniknout ven k Pikiným prstům i poté, co je ze mě vytáhla. Jako by se mi srdce roztáhlo do celého těla a snažilo se najít cestu zpátky k jejím prstům.

big_baby-jane-GPz-217392

Ještě nikdy mě nikdo nepopadl za ruku, když jsem vyvrcholila, nikdo nepropletl svoje prsty s mými a nedržel mě pevně. Prstýnky mi do kůže vytlačily otisk. Piki říkala, že je v hlavě cítila ještě následující dny. Prý se vzbudila s pocitem, že jí dlaň svírá moje ruka a moje prstýnky, i když jsme tu noc nespaly v jedné posteli.

Ještě nikdy mě nikdo nechytil kolem krku, když jsem dosáhla orgasmu, a nepřitiskl si moji hlavu na prsa. Piki to udělala, objala mě pevně a rozhodně. Její prsty na mojí šíji, na mém krku, až nahoře, na úrovni uší. Ještě nikdy mě nikdo tolik nedržel v náručí, tolik netiskl ke svojí pokožce, tak dokonale skrytou před vnějším světem. Tak v bezpečí, tak nepropustně v bezpečí. Piki mi levou rukou pevně tiskla krk, držela si moji hlavu na prsou, a její pravou ruku jsem měla v sobě.

Piki byla první, koho jsem v posteli nepodrápala. Byla první, jejíž kůži a krev jsem ráno neměla za nehty. Byla jediná, kdo mohl jít ráno do sprchy bez bolestné grimasy kvůli poškrábaným zádům a šíji.

Člověk by si mohl myslet, že to bude naopak. Že bude Piki první z mých milenek, kterou podrápu, protože s nikým jiným jsem se do té doby tolikrát neudělala, opakovaně a bez přestání, bylo to jako nepřetržitá rudá páska.

Piki neměla drápání ráda, to byla pravda. Jenže na moji drápavou mánii nemělo to, že se to někomu nelíbí, dřív žádný vliv. Prohlásila jsem, že s tím nic nezmůžu. Což byla pravda. Člověk by si mohl myslet, že jsem s Piki byla nějak víc při smyslech. Protože jsem věděla, že to nemá ráda, a tak jsem ji nepodrápala. Ale ani to není dobré vysvětlení, protože poté, co jsem se udělala desetkrát, bych stěží mohla tvrdit, že jednám s rozmyslem.

*

Ihned jsme začaly mluvit o budoucnosti a o tom, co všechno spolu podnikneme. Hodiny jsme visely na telefonu a snily tak, až bylo sluchátko zapařené cukrovou krustou. Naše každodenní milostné dopisy jsem si zpočátku strkala pod polštář, ale jak jich přibývalo, dala jsem si je do svazku vedle polštáře. V noci jsme si šeptaly:

Co bys se mnou chtěla dělat?

Pít jeden mléčný koktejl dvěma brčky?

Jít do lunaparku?

Na Korkeasaari do zoo!

Na procházku čerstvě napadaným sněhem?

K jezeru, na molo, užívat si léto?

A do Laponska?

Na všechno jsem říkala ano.

A těšila se na první sníh, na výlet do zoo, na společný koktejl a na den strávený v lunaparku.

„Na horskou dráhu si ale netroufnu.“

„Ani kdybys dostala dvě cukrový vaty?“

„Dvě vaty, a k tomu budu moct mít zavřený oči a hlavu si schovám k tobě pod bundu.“

„Tak si troufneš?“ smála se Piki.

„Ne, ale odměna zní dobře.“

„Tak já ti k tomu ještě vyhraju nějakýho obřího plyšáka.“

„Tak jo! Vyrazíme hned?“

„Miláčku, v noci maj zavřeno.“

„Ach jo.“

„Utěší tě, když ti dám pusu?“

„Možná.“

„Pojď ke mně.“

 

A já věřila, že to všechno je možné, neměla jsem žádný důvod nevěřit. Nesnily jsme o ničem, co bych považovala za nemožné; jen o drobných ohromných krásných věcech, ke kterým nebylo třeba nic víc než milovanou osobu a dostatek lásky, a té jsme měly habaděj. Ještě bylo samozřejmě potřeba vůli, ale tu jsme přece také měly. Měly jsme všechno, co bylo k uskutečnění těch plánů třeba. Půjdeme do lunaparku, Piki mi v nějaké házecí nebo střílecí soutěži vyhraje obrovského medvěda, a já ho budu celý den hrdě nosit v náručí. Půjdeme na procházku čerstvě napadaným sněhem a budeme se ohlížet na dvoje stopy, které za námi zůstanou. To všechno budeme dělat spolu. To všechno bylo naše.

 

Vysedávání v kavárnách však Piki ráda neměla. Oznámila mi to nenuceně, ale přesto ode mě zřejmě očekávala nějaké námitky.

Ani na nákupy nechodila ráda. To nebylo nic pro ni.

Řekla jsem, že to nevadí, můžu jít i sama, nebo s někým jiným. Spolu přece můžeme dělat spoustu jiných věcí.

Nepatřila jsem k lidem, kteří nedokážou dělat nic sami, pokud zrovna s někým chodí.

Nepotřebovala jsem Piki s sebou do kina.

Dokázala jsem jet tramvají i sama.

Netoužila jsem se svou láskou začít nový koníček, ani s ní sdílet nějaký starý.

Neměla jsem potřebu představit Piki rodičům, i s kamarády jsem se v kavárně ráda sešla bez ní.

To všechno mi naprosto vyhovovalo.

Protože Piki mi slíbila lunapark, cukrovou vatu a zoo, které mi ještě nikdy nikdo neslíbil. Nikdy dřív jsem nepotkala někoho, kdo by si tolik vážil takových maličkostí. A teď se o ně někdo chtěl podělit se mnou, potřeboval mě k nim. Nepotřeboval se mnou sdílet Vánoce, zájezdy a svatby známých, ale koktejly a holuby v parku.

Kromě těchto jsem s Piki chtěla dělat další všední věci, o kterých výslovně neřekla, že je dělat nemůže. Osobně jsem je považovala za úplně samozřejmé, a tak mě ani nenapadlo se o nich zvlášť zmiňovat. Zkrátka jsem roztála, když Piki mluvila o společném koktejlu, roztála jsem tak, že jsem nedokázala vyslovit, co bych si zase přála já. Jako například, že mi Piki přijde naproti na nádraží. Nebo do přístavu, až půjdu z trajektu a ponesu těžké tašky plné lahví z tax free. Takové věci pro mě byly samozřejmé. Že nebudu jediná žena v celém terminálu, která musí svou bagáž vláčet sama. Piki mi přece přijde naproti, vezme mě do dlaní, které daly mému srdci barvu, a bude ráda, že mě vidí. Radostně a chtivě mě hryzne do šíje a já se v okamžiku stanu nejšťastnější ženskou v zemi.

Kdybych však o přístavech, nádražích a vyzvedávání na nich mluvila s Piki hned, kdybych hned řekla, jak jsou pro mě takové drobnosti důležité, možná by se mnou nechtěla začít vážný vztah. Možná by mi po té první noci už nezavolala, a tak bychom se do sebe nezamilovaly.

 

Piki prohlásila, že jsem její nový život, a prý se jí zdálo o sauně. Podívala jsem se do snáře a řekla jsem, že sauna znamená nový život.

„Já to věděla!“

 

Dala mi zásnubní prstýnek po mámě s tyrkysovým kamínkem, jenž měl stejnou barvu jako nebe, které bylo vidět z Pikina okna. Pak už jsme jen čekaly, až vstoupí v platnost zákon o registrovaném partnerství.

*

Trvalo nějakou dobu, než mi Piki prozradila, že jí začínají docházet peníze. Nejdřív jsme například plánovaly, že večer někam vyrazíme, ale pak mě snadno přesvědčila, abych změnila názor a zůstala s ní doma. Leckdy telefon vyzváněl celou noc, kamarádi se divili, kde vězíme. Občas jsme je pozvaly, ať z baru přijedou k nám, a v takových případech bylo všechno v pořádku. Mně zpočátku nevadilo zůstat doma, ale Piki ano. Chtěla mě vzít ven. Chtěla se vidět se známými. Chtěla někam vyrazit. V jejím podání to znělo jako absolutní nutnost. Poté, co jsme takhle zůstaly doma několikrát, už nedokázala věrohodně předstírat, že opravdu nikam jít nechtěla.

„Vidím na tobě, že chceš vyrazit ven. Tak vyrazíme.“

„Nevyrazíme.“

„Proč ne?“

Piki si otevřela další pivo a nic neřekla.

„Jestli chceš jít, tak půjdeme.“

Piki zírala před sebe.

„Nejsou prachy.“

„Tak si půjčíme.“

„Už jsem si napůjčovala dost.“

„Tak půjdeme, až prachy budou.“

„Já už ale peníze mít nebudu. Nemám kde vzít tolik, aby to stačilo. Dlužím všem kolem. Ty taky nemáš kde prachy sehnat. To je fakt.“

„Tak budeme šetřit.“

„Já už nemám kde ušetřit.“

Nechápala jsem to.

„Šetření přece neznamená, že nemůžeme vyrazit ven, ale že nebudeme tolik utrácet. Domů pojedeme nočním busem. A když z baru ještě k někomu půjdeme, můžeme tam zůstat do šesti, sedmi ráno, to už jezdí první metra a tramvaje. Anebo se tam můžeme vyspat až do poledne. Sotva to bude někomu vadit.“

„To nejde.“

„Proč by to nešlo?“

Protože Piki chtěla domů přesně v tu vteřinu, kdy se rozhodla, že chce domů. Odmítala čekat nebo jít spát k někomu cizímu na gauč. Odmítala se mačkat v narvaných nočních autobusech.

„Člověk si tam ani nesedne.“

„Já budu klidně stát.“

„Moje holka stát nebude.“

„Ale aspoň do klubu nebo na mejdan můžeme jet autobusem.“

„To bysme musely vyrazit hrozně brzo.“

„Kdybys mě nechala, abych k tobě přišla trochu dřív, třeba v deset, tak bysme klidně stíhaly jet autobusem.“

„To nejde.“

Piki vždy zaplatila taxík. A dala taxikáři pořádné spropitné, ačkoliv jsem nechápala, kde na to bere.

K pití by mi úplně stačila voda, jenže Piki prohlásila, že v baru nebude sedět na sucho.

„Tak jo, dobře. Já klidně budu sedět na sucho. Ty si pij.“

„Ani nápad.“

Vždy za mě platila, už od prvního rande, protože já většinou neměla na víc než pár drinků. A rozhodně ne na to, abych je do sebe házela stejně rychle jako ona. Piki mi tudíž nosila nové pití pokaždé, když si šla koupit pro sebe, a tak jsem si zvykla na zběsilé a nákladné tempo. Klidně bych ho ovšem oželela, když došly peníze. Jenže to Piki odmítala.

„Moje holka nebude v baru na sucho.“

 

Každý vztah může začít několikaměsíčním obdobím, kdy se chodí cukrovat do klubů. Já jsem si ještě neužila dost helsinského homosexuálního života, nepoznala dost nám určených podniků. Bylo pro mě nové chodit do klubů jako něčí přítelkyně. Najednou jsem neměla problém kamkoliv se dostat, žádná drzá butch lesba si na mě nikde neotevírala hubu. Mohla jsem být tak femme, jak jen jsem chtěla, protože Piki v těch kruzích působila už přes deset let a byla natolik drsná, že si nikdo netroufl pokusit se mě vyštvat z fronty před oblíbeným barem. V šatně v klubu se obsluha nesnažila Piki namluvit, že nemá na vrácení. Barman mě neignoroval. Dokonce jsem si i troufala líčit se na záchodě, a nikdo mi na schodech nepodrazil nohu, přestože jsem měla boty na podpatku.

Byla jsem připravená žít nočním životem v homosexuálních kruzích ještě dlouhé roky, ale ne proto, že by to pro mě byla jediná možnost, jak trávit volný čas. Ani proto, že by naše společné večery byly jediné chvíle, kdy bych vycházela ven z bytu. Ani proto, že by to pro mě byla jediná příležitost trávit čas se svou láskou veřejně, všem na očích.

To všechno bohužel platilo pro Piki, ačkoliv já jsem to samozřejmě ještě netušila.

Léto bylo u konce.

Ony krásné měsíce jsme si mohly dovolit jen díky tomu, že Piki předloni prodávala drogy a loni jen ležela doma, vůbec nepila a v baru nebyla ani jednou. Ani to jsem ale netušila.

Překlad Linda Dejdarová

 

Vydává nakladatelství Odeon v edici Světová knihovna.


Finská spisovatelka Sofi Oksanen (1977) se narodila v rodině finského otce a estonské matky. Vystudovala dramaturgii a literaturu na univerzitách v Jyväskylä a Helsinkách. Debutovala roku 2003 prózou Stalinovy krávy (česky 2012), roku 2005 vydala svůj druhý román Baby Jane. Světového věhlasu dosáhla třetím dílem Očista (česky 2010), za nějž získala řadu literárních ocenění v čele s prestižní cenou Finlandia a Prix Femina pro zahraniční román. Jejím dosud posledním románem je Čas ztracených holubic z roku 2012, česky 2013. V březnu 2013 obdržela spisovatelka Severskou cenu Švédské akademie, která je označována jako „malá Nobelova cena“. Díla Sofi Oksanen vyšla ve více než čtyřiceti zemích.