12/02/2021 | komentář | Přemysl Krejčík

Báseň jako politikum?

Zatímco u nás se celé roky více či méně živě debatuje o tom, jak má vypadat angažovaná poezie, a zda vůbec něco takového má právo na existenci, zámoří nám zase jednou ukazuje, jaká je síla správně volených veršů pronesených během správně zvoleného okamžiku. Když Amanda Gorman šestého ledna přednesla na inauguraci amerického prezidenta Joea Bidena svou báseň „The Hill We Climb“, stala se z ní během několika chvil světová hvězda.

Samozřejmě můžete namítnout, že celé Spojené státy právě zažívají velice emotivní období. Taková doba — a vidíme to v menším měřítku i u nás — nahrává zjednodušujícímu vidění reality, heslovitosti a v neposlední řadě dělení světa (a všeho, co obsahuje) na černou a bílou. Zároveň ovšem vzniká jedinečný prostor pro uměleckou tvorbu. S tím máme koneckonců bohatou kulturně-historickou zkušenost i u nás. Je nicméně nutné si položit otázku, koho umění v takovém období vlastně vůbec zajímá.

Amanda Gorman, foto: Stephanie Mitchell

Zúžíme-li toto tázání na zdánlivě jednoduché „Koho zajímá poezie?“, nabízí se v našem prostoru jako první odpověď, která se stala do určité míry evergreenem: „Poezii čtou jenom básníci.“ Popřípadě: „Poezie nezajímá nikoho.“ Nebo ještě lépe: „Víc lidí poezii píše, než čte.“ Na těchto a podobných tvrzeních je — zdá se — nemálo pravdy. O tom, že vydání sbírky si na sebe nevydělá nebo že průměrný prodej básnické knihy se pohybuje kolem sto až sto padesáti výtisků, se napsalo mnohé, stejně jako o určité izolovanosti básnické komunity, viz například rozsáhlé shrnutí Libora Staňka II. „Poezie a krize: současná tvorba mladé básnické generace mileniálů“. Bavíme-li se o takovýchto prodejích a o ekonomické nevýhodnosti publikování poezie, jen těžko můžeme (zejména ve srovnání s prózou) hovořit o širokém čtenářském zájmu.

Jedna z cest, jak poezii vytáhnout z často skloňované krize, může vést skrz podporu čtenářství. To by ovšem museli nejprve svůj pohled změnit nejen zástupci kulturních a politických institucí, ale patrně i mnoho aktivních uměleckých činitelů. Přinejmenším té části, která touží proniknout do širšího veřejného povědomí. Řeč je tedy o těch, kteří opravdu touží stát se — nadneseně řečeno — mainstreamem. Pokud by taková byla jen menšina autorů (což je ovšem otázka nezměřitelná a nespočítatelná), zdají se být veškeré úvahy o krizi poezie zbytečné, neboť lamentovat nad nezájmem širokého publika postrádá smysl, vyhovuje-li intimní ráz komunity samotným tvůrcům. Pojem krize by pak dostával význam jedině v otázce ekonomické, tedy — jak již bylo řečeno — ve finanční ztrátovosti vydávání.

Když mladá básnířka vystoupí na akci tak sledované (a nezapomeňme, že také čistě politické), jako je inaugurace prezidenta, má šanci stát se globální celebritou, o jejímž básnickém vystoupení informují média napříč kontinenty i zaměřením (od seriózních až po ta bulvární). Ostatně globální úspěch na sebe nenechal dlouho čekat — neuplynul ani měsíc a Gorman se stala vůbec první básnířkou vystupující na Super Bowl pre-show (přestože toto vystoupení bylo anoncováno už týden před tím inauguračním, těžko zpochybňovat souvislost mezi nimi). O modelingovém kontraktu a o tom, co publikující autory často pochopitelně zajímá nejvíc, raketovém vzestupu prodaných knih, ani nemluvě. Knihy Amandy Gorman po inauguračním vystoupení prakticky okamžitě vystřelily na přední příčky seznamů bestsellerů.

K něčemu podobnému by u nás samozřejmě nemohlo dojít, už jen proto, že jedna malá středoevropská země nemá takový potenciál na sebe politickou ani sportovní událostí strhnout pozornost světových médií v takové míře jako USA. Ptejme se tedy, jak by obdobná situace vypadala v Česku. A nechme stranou, kdo je zrovna teď u nás prezidentem. I kdybychom měli prezidenta nebo prezidentku zcela jiného druhu, než jakým je Miloš Zeman, angažované verše pronesené na jeho či jejím slavnostním uvedení do funkce by česká veřejnost jen těžko přijala s nadšením, či s čímkoli jiným než s výsměchem. Možná s oboustranně trapným mlčením, které by bylo lze v takové chvíli ještě považovat za úspěch. Otázka je, zda by o něčem takovém vůbec informovala alespoň domácí média a zda by jejich případný komentář obsahoval jiný druh reakcí než ten výše popsaný. S velkou pravděpodobností nikoli. Proč? Právě pro zásadní rozdíl v tom, jak je poezie u nás a „na Západě“ vnímána širokou veřejností.

Inaugurační vystoupení Amandy Gorman

Zatímco v západním světě (nejen v USA) existuje celá řada způsobů institucionální podpory literatury, či poezie konkrétně, u nás se básnictví považuje za záležitost jednou provždy okrajovou. A to i přes skutečnost, že různé podpory poezie a básníků, včetně všemožných stipendií, máme teoreticky vcelku slušný počet, jen ten výsledek už zajímá málokoho. Dostane-li se tak poezie k širšímu okruhu čtenářů, jde zpravidla o básníky na sociálních sítích či básně publikované ve specializovaných mobilních aplikacích, případně na amatérských fórech. Kvalita a zejména originalita takových básní je často pochybná a spíš než rafinovaností vzbuzují takové texty zájem publika svou jednoduchostí, přímočarostí a kopírováním šablon.

Vzrůstá-li o nějaký druh básnictví zájem, určitě nelze opomíjet fenomén slam poetry. Stačí si pro srovnání zajít (bude-li k tomu ještě kdy příležitost) na veřejné čtení poezie „klasické“ a na večer slamu. Rozdíl mezi slamovými básněmi a básněmi „neslamových“ autorů bývá často dosti radikální, což je paradoxně možná nejvíce vidět, vydá-li některý slamer svoje texty v knižní podobě. Co skvěle funguje naživo, nemusí mít už takový účinek v podobě zakonzervované inkoustem na papíře, čímž ovšem netvrdím, že slam poetry v psané podobě nikdy za nic nestojí. A neměli bychom opomíjet ani skutečnost, že nemálo úspěšných slamerů si získává publikum především humorným pojetím jak textů, tak samotných vystoupení, což u většiny „tradičních“ básnických vystoupení není často možné nebo žádoucí.

Debat o tom, proč poezie stále tak nějak přešlapuje na okraji zájmu čtenářské obce, vedeme mnoho a mnoho. Jádrem problému není snad nedostatečná kvalita aktuálních tuzemských básní. Mnohem větší vliv má podpora kultury ze strany státu. Vezměme to popořádku a začněme tím, čím si prošel každý z nás: školní docházkou. Ve školních lavicích se o poezii zpravidla nedozvíme víc, než že jsou to „ty texty, co poznáme podle rýmů“, a patrně žádné verše napsané později než před přinejmenším stovkou let nestojí za zmínku (neboť ani učitelé jako by často nevěděli o existenci novější poezie, čest veškerým výjimkám). Že se ani jedno z těchto tvrzení nezakládá na pravdě, snad nemusím zdůrazňovat. Netvrdím, že poezie (nadto současná) se má tlačit dětem do hlavy násilím. Takové počínání pochopitelně napáchá víc škody než užitku.

Přiznejme si, kolik lidí v dospělosti ocení Babičku (nebo jiná díla!) Boženy Němcové, přestože ji známe všichni, neboť tomuto románu se zkrátka nedalo v dětství uniknout. Ostatně minulý měsíc nám ukázal, že dostane-li se Němcová do veřejného diskurzu, tak jedině díky vášnivým debatám o zobrazení její sexuality, což jistě zklamalo nejen tvůrce seriálu a literární vědce, ale také nemálo jiných knižních nadšenců. Literární tvorba totiž ve veřejné diskusi o spisovatelce nehraje žádnou roli. Němcovou přitom četli v Česku prakticky všichni, avšak tato povinnost k ní vzbudila spíše nezasloužený odpor.

Kultura u nás nemá na růžích ustláno, sama se často zdá být většinovou společností přinejlepším trpěna. Zaměříme-li se pak na poezii, kterážto stojí v mnohém i na okraji zájmu kultury samotné, nezbude nám z milé poezie o mnoho víc než záležitost několika málo podivínů.

Netvrdím, že stát — či alespoň ministerstvo kultury — by si měl dát zlepšení situace poezie v Česku za hlavní cíl. Nicméně pokud kulturní činitelé zůstanou uzavřeni v úzkém kroužku, těžko pak debaty o angažované poezii někam reálně povedou. Poezie v Česku si může být angažovaná, jak chce. Nebude-li ji nikdo poslouchat nebo číst, žádného společenského dopadu se nedočká. Než se začne laskavý čtenář rozčilovat, že podpora jakékoli instituce se vylučuje s posláním poezie a umění vůbec, měl by sám sobě odpovědět na otázku, zda tedy skutečně touží po poezii angažované a zároveň po poezii, která vystoupí z (již trochu přenošeného) dobrovolného undergroundu. Pakliže odpoví na obě otázky kladně, obávám se, že mnoho jiných cest nezbývá. Samozřejmě že zrovna se současnou vládou by chtěl mít málokterý umělec něco společného, čemuž se nelze nijak divit. Jak ovšem všichni víme, politicky vyhrocená doba nahrává vzniku nadčasového umění mnohem víc než období klidu.

Věřím, že právě umění (poezii nevyjímaje) obsahuje široký potenciál měnit smýšlení společnosti, a to i té většinové. Té samé, která se v poslední době radikalizuje a přiklání k co nejjednodušším (a tím pádem často nejhorším) řešením a odpovědím, přičemž umění a humanitní smýšlení obecně dostává v životě většiny stále méně a méně prostoru a požívá stále menší a menší vážnosti.

Vraťme se na závěr k Amandě Gorman a její básni pronesené na Bidenově inauguraci. Gorman nebyla první, kdo deklamoval na podobné události své verše, ačkoli ve svých dvaadvaceti se stala historicky nejmladší. Inauguračního básníka už před Bidenem využili Barack Obama, Bill Clinton (Obama a Clinton dokonce po dvou básnících) a John F. Kennedy. Všechno prezidenti zvolení za demokraty. Využijeme-li této poslední informace coby (a připouštím, že poněkud — možná až naivně — zjednodušující) metafory, nabízí se vysvětlení, že naše politická scéna a většinová společnost je na přijetí současné poezie nejen málo otevřená, ale také málo demokratická. Můžeme jen doufat, že takoví nakonec nejsou především sami básníci.


Autor je spisovatel.