19/06/2021 | poezie | Karolina Kašeová

Básně s příchutí rozinek a mandlí

„Rožinkes mit mandlen“, tedy Rozinky s mandlemi, je známá jidiš ukolébavka, která snad až trochu pateticky alegorizuje jazyk jidiš a život Židů ve východní Evropě jako něco sladkého a hořkého zároveň. Jidiš poezie první poloviny 20. století, která z prostředí „rozinek a mandlí“ vzešla, byla modernistická, experimentální, romantická i politická a pro mnohé jidiš básníky a básnířky představovala nový způsob vyjádření jejich židovské identity.

Holokaust moderní jidiš poezii téměř zničil, i tak se jí ale podařilo přežít až do současnosti. Jidiš básníci se přes veškeré nesnáze snažili navázat na tradici, která byla násilně přerušena, a zároveň se pokoušeli a stále pokoušejí najít cestu, jak se s touto tragédií vyrovnat, a hledají pro svou poezii nová témata.

Mezi krajinou, avantgardou a socialismem

Jidiš poezie první poloviny 20. století byla velmi bohatá a různorodá, a proto není možné postihnout všechny její aspekty v několika odstavcích. Stejně tak je komplikované tuto poezii zařadit do konkrétního uměleckého proudu a zasadit ji do určitého prostředí. Jidiš poezie nebyla lokálním fenoménem, jidiš básníci působili takřka po celé Evropě, v Sovětském svazu, ve Spojených státech amerických a částečně i v mandátní Palestině.

Jazyk jidiš, židovský původ a velmi často, ne však vždy, sdílená kulturní a historická zkušenost z východní Evropy byly v zásadě jediným společným základem jidiš básníků první poloviny 20. století. Většina těchto literátů začala tvořit v jazycích majoritní společnosti, povětšinou se jednalo o ruštinu a polštinu, v malé míře byla používána i hebrejština. Již v prvních dekádách 20. století získalo jidiš punc jakéhosi vzdoru vůči zkostnatělé náboženské i kulturní tradici a stalo se vyjadřovacím nástrojem mnohých židovských spisovatelů a spisovatelek, kteří se rozhodli starý svět opustit.

Napříč celým tzv. „jidišlandem“ vznikaly umělecké skupiny, velmi často levicově orientované, jež sdružovaly židovské politicky činné osobnosti, literáty a výtvarné umělce, kteří se rozhodli mluvit k světu, a možná i revoltovat, právě v jazyce jidiš. Ve Spojených státech byly hlavními uměleckými skupinami In Zich (Do sebe) a Di Junge (Mladí), ve východní Evropě pak kijevská Kultur Lige (Kulturní liga), Jung Vilne (Mladý Vilnius), lodžská Jung Jidiš (Mladé jidiš) a varšavská Di Chaliastre (Banda). Manifestem posledně zmíněné skupiny bylo: „My mladí, my — banda šťastných básníků, jdeme vstříc neznámé cestě, temným, hořkým dnům, hrůzám včerejška. Per aspera ad astra!“ (1919).

Umělecká skupina Di Chaliastre, uprostřed sedí Perec Markiš, foto: Blavatnik Archive Foundation

Americká jidiš produkce se výrazně lišila od té evropské. Pro americké jidiš básníky bylo hlavním tématem vyvržení jedince do cizí kultury a emoce s tímto neznámem spojené (badatelé srovnávají americkou jidiš poezii s imigrantskou poezií s výrazně expresionistickými prvky), tvorba těch evropských byla silně ovlivněna francouzskou avantgardou, socialismem, antisionismem a tzv. fenoménem „landkenteniš“ (se stejným fenoménem se setkáváme i v polské literatuře pod názvem „krajoznawstwo“).

Čelnými představiteli meziválečné jidiš avantgardy byli básníci z výše zmíněné Di Chaliastre. Výraznou postavou byl Perec Markiš, který za svého varšavského působení napsal rozsáhlou poemu „Di Kupe“ (Hromada). Markiš v této poemě použil žánr žalozpěvu, který byl v židovské náboženské literatuře poměrně rozšířený. Hlavním aktérem celé poemy je právě ona personifikovaná „hromada“ mrtvých těl, obětí pogromů na Ukrajině, která celou tragédii velmi expresivně popisuje. Markiš v „Di Kupe“ pracuje s náboženskými motivy (poema začíná tzv. kadišem, modlitbou za mrtvé), ale jejich povahu zcela převrací, a vytváří tak velmi protináboženský a antisionistický text, který útočí na všechny základní kameny judaismu, boha nevyjímaje.

Básníci ze skupiny Jung Vilne byli též ovlivněni avantgardními směry, jejich poezie však byla výrazně politická a socialisticky laděná. Tito básníci byli během druhé světové války velmi činní v partyzánském odboji a ve vilenském ghettu v tzv. „papírové brigádě“, která měla za cíl zachránit maximum jidiš literatury před nacisty. Asi nejznámější partyzánské básně a prozaické texty z tohoto období napsal právě člen skupiny Jung Vilne, Šmerke Kačerginski. Další významnou postavou této skupiny byl Chajim Grade, který v roce 1948 emigroval do Spojených států a stal se výrazným poetickým a prozaickým hlasem poválečné americké jidiš literatury.

Z Jung Vilne se také etabloval básník Avraham Suckever, který zpočátku psal zcela apolitické přírodně-lyrické básně. Spolu s básníkem a prozaikem Mojšem Kulbakem bychom mohli Suckevera zařadit mezi spisovatele, kteří byli ovlivněni fenoménem „landkenteniš“, v jejich tvorbě hrála hlavní roli příroda a krajina, kterou aktéři básní a sami básníci objevují. Během druhé světové války byl Suckever internován ve vilenském ghettu, působil ve zmíněné „papírové brigádě“, v partyzánském odboji a v roce 1946 svědčil u norimberských procesů. Suckevera proslavily právě básně z válečného období a v kánonu moderní jidiš poezie je považován za největšího básníka holokaustu. Suckeverova báseň „Unter dajne vajse štern“ (Pod tvými bílými hvězdami) se dodnes v Izraeli zpívá v hebrejském překladu na Den holokaustu.

Psát v jazyce, kterým už nikdo nemluví

Jidiš básníci, kterým se podařilo holokaust přežít, pochopili, že po druhé světové válce v Evropě nezůstal takřka nikdo, pro koho by mohli psát. Jidiš literáti se mohli dále angažovat v Americe, Sovětském svazu nebo v nově založeném Státu Izrael. V americkém prostředí ale po druhé světové válce došlo k výrazné jazykové asimilaci, kdy Židé postupně opustili svůj mateřský jazyk ve prospěch angličtiny. Přesto mnoho jidiš spisovatelů do Ameriky emigrovalo a v jidiš publikovalo, byť v menším nákladu.  

V Sovětském svazu, kde byla jidiš kultura za velmi specifických podmínek podporována, se situace radikálně změnila na konci 40. let při další vlně stalinských čistek. Prakticky celá sovětská jidiš inteligence, včetně zmíněného Perece Markiše, byla popravena v srpnu 1952 během nechvalně proslulé „Noci zavražděných básníků“. Někteří jidiš literáti se tedy rozhodli emigrovat do Izraele, kde ale byla nastolena politika jedno jazyka — moderní hebrejštiny — a ostatní jazyky nebyly příliš podporovány. Paradoxně to byl ale právě Izrael, kde jidiš literatura našla svůj nový domov. Výše zmíněný Avraham Suckever emigroval do Izraele a již v roce 1949 založil snad nejvýznamnější poválečné jidiš literární periodikum Di goldene kejt (Zlatý řetěz). Na začátku 50. let Suckever spolu s dalšími jidiš spisovateli založil literární skupinu Jung Jisroel (Mladý Izrael), a navázal tak na předválečnou tradici uměleckých jidiš skupin. Z Jung Jisroel vzešlo mnoho spisovatelů, jejichž mateřským jazykem byla mnohdy moderní hebrejština, ale rozhodli se tvořit v jidiš a nepřerušit tak „zlatý řetěz“ jidiš literatury.

Představujeme ukázky překladů dvou předválečných básní polské a americké provenience a dvou poválečných básní izraelské provenience. Básně „Žid v horách“ z konce 30. let od Avroma Ptaškina (1902—1943) a „Zlatý páv“ od Anny Margolin (1887—1952), která byla členkou amerických skupin In Zich a Di Junge. Její báseň „Zlatý páv“ může působit ryze milostně, motiv zlatého páva je ale také alegorií jazyka jidiš. Významný jidiš básník Icik Manger jej popsal takto: „Zlatý páv je velmi vzácný pták. Můžeš projít svět křížem krážem, a nepotkáš jej. Najdeš ho jedině v jidiš písních, v nich se zrodil.“ Dále báseň od Rivky Basman Ben Chajim (nar. 1925), která byla členkou skupiny Jung Jisroel a v Izraeli tvoří dodnes. Ústředním tématem jejích básní je situace jidiš jazyka po druhé světové válce. A nakonec báseň „Příčle“ od Šlomo Šenholda (1912—1984), který se také věnoval překladu jidiš literatury do moderní hebrejštiny.


Anna Margolin — Zlatý páv

Odlétl pryč, odlétl zlatý páv.
A noc otevřela zářivé oči v tmách.
Tak spi, světlo mé, spi.

Noc otevřela zářivé oči v tmách,
já byla houslemi a ty smyčcem ve strunách.
Tak spi, neklidný můj, spi.

Já byla houslemi a ty smyčcem ve strunách,
baldachýn zamilovaných schoval nás pod svůj háv.
Tak spi, něžný můj, spi.

A baldachýn zamilovaných schoval nás pod svůj háv,
odlétl pryč, odlétl, zůstali jsme sami v temnotách.
Tak spi, nešťastný můj, spi.


Avrom Ptaškin — Žid v horách

Přicházím z hlučných tržišť.
Já — Žid.
Toužím po bílých mracích a horách.
Měl bych si za to hanbu do srdce vrýt?

Svět se k mým blízkým otočil zády.
Ani kousek země tu už pro ně není.
Možná proto tak miluji sníh
a zrak obracím k mrakům v poblouznění.

Ze všech stran na nás křičí:
„Vy paraziti — ven!“
Jen tiché zaúpění se nám vydere z úst
a jdeme vstříc zběsilým ranám do temen.

Slunce vylilo zářivý třpyt
na strom i střechu.
Můžeme rabovat paprsky —
kolik jen krás nám zůstalo pro potěchu.


Rivka Basman Ben Chajim — (bez názvu)

Rodinné pouto
mezi jidiš a hebrejštinou —
jak jej pochopit?
Snad se jidiš nadechuje
v hlubinách hebrejského slova,
hladí písmena,
jemně v nich našlapuje.

A pak, když jidiš
o svých slzách
hebrejštině vypráví,
začnou se obě příbuzné modlit
a prosí Boha
o totéž.


Šlomo Šenhold — Příčle

Jako z žebříku zavěšeného ve výši,
nohama vzhůru,
padají dny k zemi dolů.
Příčel po příčli, příčel po příčli;
co příčel — to den,
co příčel — to den.

A dny mizí, padají až ke dnu,
pak obrátí se, nahoru stoupají,
po žebříku šplhají, ztrácí se v nedohlednu.
Příčel po příčli, příčel po příčli;
co příčel — to den,
co příčel — to den.
Dny.
A žebřík visí roztažený jako dvojitý most.

                V
                   I
                      S
                          Í
                                  a
                          V
                       I
                    S
                 Í

Na věčnost.


Autorka je hebraistka, věnuje se vztahu moderní hebrejštiny a jidiš. Jedná se o její překlady básní.