14/12/2016 | portrét |

Básně s vykřičníkem

Ani letos není čtenářská obec ochuzena o ročenku Nejlepší české básně. Přes konečný počet čtyř desítek básní se představuje širokogenerační i tematické rozpětí české poezie, byť je podmíněno hodnocením jedince, vlastně dvou. Role editora, tedy jakéhosi hledače jehel v kupce sena, se ujal ostravský Jakub Chrobák. Jakost prvního výběru byla podrobena výběru druhému skrze arbitra — brněnského básníka Víta Slívu.

Jakub Chrobák, editor ročenky, píše v doprovodném slovu o svém přístupu k poezii — shodnete se?

Kuba o poezii například píše: „Nárokuji si na ní lidský střet a potřebu blízkosti a účasti, mus a nezbytnost, s níž vzniká; stejně tak ovšem pokládám za nezbytné, aby na takovém základě vznikl svojský a jedinečný jazykový kód, který je s to tyto situace pojmenovat.“ S tím souzním. Kuba dále píše: „Před každou knihou tiše čekám, jestli mně všechny tyto mé představy nezbortí a nerozmetá jako nesmyslné. Obojí, potvrzení i rozvrat, jsou pro mě signálem, že jsem v řeči s dobrou básní.“ Ano, ale já bych přece jen položil důraz na ono „potvrzení“, stvrzení vlastní zkušenosti a z ní vzešlé sestavy hodnot, a teprve na druhém místě bych mluvil o „axiologickém otřesu“. Jsem taky přesvědčen, že báseň má být svědectvím autorovy hluboké, horoucí lásky k jazyku; z toho ovšem vyplývá, že básník hodný toho jména musí jazyk, svůj „pracovní nástroj“, důvěrně znát a suverénně jím vládnout.

V časech, kdy jsem se věnoval karate, vyjádřil jsem svou představu mocné poezie tímto příměrem: bleskové střídání kopů (geri) na pásmo genitálií (gedan), srdeční krajinu (čudan) a hlavu (džodan).

Vyžadoval výběr ze sto deseti anonymizovaných básní nějakou metodu?

Nikoliv. Vybíral jsem podle prostého „líbí se mi — nelíbí se mi“. Přitom jsem ale obzvláště kvitoval básně vzdálené mé vlastní poetice: těšilo mě, když jsem si mohl říct: Líbí se mi to, protože tak bych to nikdy nenapsal! Nejvíce to platí o textech Pavla Novotného.

Komunikují publikované básně mezi sebou? Nebo jsou jen nahodilým, i když opodstatněným výběrem bez vzájemných vztahů?

Sousedství básní jsou dána roky narození jejich autorů. Některé texty spolu možná „na dálku“ korespondují, třeba Kroutvorovo „Kaliště“ s básní Josefa Jandy „Ještě si to pamatuji“ politickým ostnem nebo jiné básně spirituálním laděním; v zásadě jsme ale na tematické hledisko rezignovali a dali přednost hledisku generačnímu.

Vít Slíva, foto: Renata Štěpařová

Vít Slíva, foto: Renata Štěpařová

Stalo se, že byste u nějaké básně váhal a nakonec jste ji zařadil, respektive odebral?

Některé básně jsem si hned po prvním přečtení opatřil vykřičníkem — u nich nebylo žádné pochyby —, jiné otazníkem — k těm jsem se pak vracel a zvažoval je — a většinu ponechával bez označení, nebo je rovnou škrtal.

Ojedinělý je případ básně Miloslava Topinky; tu jsem do souboru zařadil až na Kubovu přímluvu.

K dispozici jste měl poměrně široké portfolio různých autorů — zaujal vás někdo natolik, že jste si jej zpětně dohledával? 

Ano. Martina Vopěnku, jaderného fyzika a psychiatra, pravého to básníka. Je mi blízký mimo jiné tím, že dokáže představy matematicko-fyzikální a teologicko-filozofické prolnout s představami básnickými: nejednou jsem se o to pokoušel i já.

Na internetu jsem také vyhledal Jana Vraka alias Tomáše Koudelu, kterého pamatuju ze sklonku totality, kdy vydával samizdaty v edici M.U.K.L. (Mladé umění k lidem), a jehož stopa se mi po převratu ztratila v aktivitách olomouckého nakladatelství Votobia…

V rozmezí výběru, tedy od září 2015 do srpna 2016, vyšlo básnických počinů nespočet, což zmiňuje i sám Chrobák — koho dalšího byste zařadil na místě editora do širšího výběru?

Kdybych mohl odhlédnout od podmínek, které jsou pro výběr do Nejlepších českých básní stanoveny, rád bych v souboru viděl verše svých přátel Roberta Fajkuse, Norberta Holuba a ovšem i Martina Stöhra; dále pak něco z Romana Szpuka, Jonáše Hájka, Ondřeje Hanuse nebo Jiřího Kotena, ale i z Adama Borziče nebo Jakuba Řeháka; ze starší generace bych rozhodně zařadil Pavla Šruta, J. E. Friče, Miroslava Holmana… a jistě i další.