14/09/2021 | komentář | Adam El Chaar

Básníci pro básníky? Danielle Roseová názorem narazila

Cynismu se na redakčních poradách vyhne asi málokterý časopis. Světácké klábosení ale málokdy patří do veřejného prostoru. Aspoň to si nedávno ověřila redaktorka časopisu Barren, když dostala vyhazov za své výroky na Twitteru o tom, že „básníci píší jen pro básníky“. Jak ale potom chápat vztah mezi básníkem, pravdou a publikem?

Danielle Roseová si mohla poklepat na rameno, když získala práci v renomovaném literárním časopisu Barren coby editorka poezie. Ze svého pole působnosti mohla udělat střed vesmíru, rozhodla se ale vzít to z gruntu. Po pár měsících, během kterých se podílela na dvou číslech časopisu, přispěla 3. září na svůj twitterový profil: „Přála bych si, aby básníci pochopili, že běžnou populaci nezajímá, co děláme, takže když mluvíme, mluvíme jen mezi sebou.“ Následně se rozhořela velká debata, která ji přiměla k dodatku, že její post by neměl šokovat — jde vlastně o její osobní značku.

Těžko říct, jestli ještě nestačila načichnout štábní kulturou, nebo šlo o rebelii vůči ní, šéfredaktor Jason D. Ramsey každopádně zareagoval rychle. Na twitterovém účtu Barrenu o den později oznámil ukončení spolupráce s Roseovou. Jejímu názoru oponoval tvrzením, že poezie je extrémně mocnou formou umění. „Možná se zdá, že my básníci a spisovatelé křičíme do prázdna, ale pravda je taková, že lidé naslouchají,“ uvedl a dodal, že po konzultaci „Danielle souhlasila“ s rozloučením.

Nebýt Twitteru, Roseová by pro Barren nejspíš zajišťovala básnickou rubriku nadále. Sociální sítě jsou platformami pro konfrontaci, a tak třídí lidi se stejnými názory k sobě. Dnešní společnost už není třídní, ale tříděná. Kdyby některé názory zůstaly nevysloveny, mohly by dál působit latentně. V rámci jedné skupiny by zůstali lidé odlišní, aniž by to o sobě explicitně věděli nebo zdůrazňovali. Tak bychom to měli chtít, jsme-li demokraty. Možná právě nejistota, jestli křičí do tmy, nebo ho čte i někdo jiný než jen kolega, který mu kontroluje pravopis, je pro spisovatele hnacím motorem.

Zpověď kritika

Poezii vnímám jako žánr niterný, a tedy obklopený jen malým publikem, které básníkovi nepůsobí hypertrofii ducha typickou pro interprety populární kultury. Když se poezie příliš obrací ven, uměle navyšuje svůj potenciál a končí v inflaci citu, smyslu i stylu. Ztrácí kontakt s nitrem, jak se to lidstvu děje s přírodou. Environmentální poezie je vlastně projekcí poezie samotné.

Na české scéně vidím na jedné straně literární časopis Petra Hrušky Obrácená strana Měsíce vydávaný pro potěchu pár přátel, na opačné Slam Poetry CZ uzpůsobující poezii k tomu, aby oslovovala masy. Na jedné straně popularizační cenu Magnesia Litera, na druhé šedou zónu bibliofilských nakladatelství.

U nás by Roseová se svým názorem rozruch nevzbudila. Máme za sebou undergroundovou a samizdatovou historii a před sebou knihobudky plné budovatelských sbírek z padesátých let. Surrealistický režisér Jan Švankmajer někde řekl, že marketing je novodobou totalitou. V Americe je postoj Roseové mnohými považován za cynický, ale možná že tato žena jen trochu autoritativně definuje pojistku svobody v kreativitě — psát nejdřív pro sebe, pak pro sebe navzájem a až někde na konci vnímat publikum.

Poctivý cenzor

Kdysi jsem nastoupil na post administrátora blogů a diskusí do jednoho zpravodajského serveru. Po pár týdnech jsem plný zážitků publikoval na svém blogu článek s názvem „Zpověď cenzora“. Popisoval jsem v něm specifické nároky své nové práce, jak ji může nahlédnout jen insider. Pro její označení jsem ve smířlivé intenci použil výraz, kterým mě častovala často naštvaná protistrana. Jak jsem zjistil ve slovníku cizích slov, slovo cenzor nemusí být nutně pejorativní, pokud funkcionář pracuje poctivě podle etického kodexu, k jehož respektování se diskutující přece při registraci zavazuje.

To slovo způsobilo oheň na střeše. Šéf mi spílal, že jsem pobořil jeho dlouholetou budovatelskou snahu. Žádal po mně nejen, abych pochopil, ale abych opravdu niterně procítil, že toto slovo je zapovězené a proč. Chápal jsem to, ale ne niterně. Jako básníkovi se mi to nelíbilo. Jako cenzor jsem pochopil, že sám cenzor musí být cenzurován. Podobné je to možná s některými názory, které jdou proti dlouhodobé politice daného média.

Editorka poezie v časopise by možná měla být právě tou, která poezii vynese od básníků k lidem, a ne zase jen zpátky k básníkům jako bumerang — i když je to třeba fata morgána (a i když básnici jsou také lidmi). Roseová možná věděla, co dělá, když svůj nekompromisní statement vypustila. Dodal jí publicitu a u některých jistě svou přímostí i sympatie, potažmo lana od spřízněných mediálních entit. A adrenalin. Teď může založit vlastní server Básníci pro básníky a vydělat majlant.