16/02/2021 | ukázka | Martin Hrdina

Básníkovo okno do času

Nuda má své nezastupitelné místo i v umění. Například v díle Jaroslava Vrchlického. Ukázka z knihy Od práce k zábavě o „volném času v české kultuře 19. století“.

Na konci dubna 1875 se Jaroslav Vrchlický rozloučil s přáteli a odjel do venkovského sídla rodiny Montecuccoli-Laderchiovy v Maranu nad Panarem. Tak nastal v jeho životě „mezičas“ po ukončení univerzitního vzdělání a před nalezením trvalejšího zaměstnání, vyplněný prací vychovatele. Za svého pobytu v Itálii, který trval do jara příštího roku a měl zásadní význam pro jeho životní i tvůrčí dozrání, byl přitom záhy vystaven těžko snesitelné nudě. Podle Larse Svendsena je tento druh zkušenosti dán absencí smyslu, jehož zdrojem přitom může být jak práce, tak zahálka. Vrchlický však nemohl uspokojivě, podle svých představ, dělat v Itálii ani jedno — při výchově neposlušných svěřenců trpěl a lépe nebylo ani ve volném čase, jímž disponoval ráno, v poledne i večer. Neměl s kým hlouběji pohovořit a brzy se mu nedostávalo knih ke čtení. Za těchto okolností napsal 8. srpna, po třech měsících pobytu v Maranu, svůj první dopis Sofii Podlipské a konstatoval v něm, že upadl do „propasti nudy“.

Problém nudy či spleenu prostupuje celým listem a Vrchlický i Podlipská se k němu vraceli i v pokračující korespondenci. Jedním z takových návratů byl i deníkový zápis z neděle 12. září, přepsaný Vrchlickým do jednoho z dopisů: „Dívati se na úponky révy, jež bičuje a nad okny melancholicky pohybuje chladný vítr podjeseně, jest ďábelská studie, horší než počítati kyvy velkých visacích hodin, než pozorovati jednotvárné klátění šklebící se pagody.“ Tento záznam prožitku, považovaný Vrchlickým za jakési „embryo myšlenky“ či „stín dojmu“, je sémanticky neprůhledný — není zřejmé, co „ďábelského“ se mu odhalilo při pozorování úponků révy bičované větrem. Trochu světla do této konfrontace několika obrazů na ploše jedné věty snad může vnést porovnání s jinou, pokud možno obdobnou konstelací počitků. Nalézt ji lze například v projevu Josifa Brodského k absolventům Dartmouth College roku 1989. „Nuda,“ uvažoval Brodskij, „je, abych tak řekl, vaším oknem do času, oknem, které ukazuje ty jeho vlastnosti, jež obvykle člověk nevnímá, a tím dává všanc svou duševní rovnováhu. Stručně řečeno, nuda vám dává nahlédnout nekonečnost času, a tedy i vaši vlastní bezvýznamnost. To možná vysvětluje lidský strach z oněch osamělých, ospalých večerů nebo fascinaci, s níž pohlížíme na zvířená zrnka prachu ve sluneční záři, zatímco někde tikají hodiny, je horký den a síla vaší vůle se rovná nule.“

Propast nudy: městečko Marano sul Parano na dobové pohlednici, foto: Comune di Marano sul Parano

Je otázkou, zda setkání s nekonečnem, o jakých hovořil Brodskij, prožíval také Vrchlický během svého pobytu v Itálii. Domnívám se, že ano — podobností či analogií mezi oběma záznamy situací je vícero. Jejich východiskem je banální předmět, nečekaně vzbuzující reflexi — ať zvířená zrnka prachu prozářeného sluncem, nebo úponky révy zmítané větrem. Součástí obou situací je také emblém uplývání času, přítomný spíše ve vědomí než přímo v pozorované scéně — tikající hodiny, respektive pohyb kyvadla. A konečně je tu motiv okna — u Brodského v přeneseném smyslu „okna do času“, v záznamu Vrchlického konkrétní okno, znamenající ale zřejmě totéž. To vše se schází ve vědomí pozorovatele, jež v dané, pravděpodobně zcela nahodilé konstelaci sugeruje pocit konečnosti a vlastní bezvýznamnosti. Podle Svendsena v takových okamžicích, jaký vylíčil Brodskij, „člověk — konečný smrtelník — je obklopen nekonečností bezobsažného času“, „vnímání času se promění, minulost a budoucnost se vytratí a vše splyne v nemilosrdné teď“.

Nuda — nejhlubší substance pesimismu

Líčení prožitku nudy obou básníků jsou od sebe vzdálená v čase 114 let, ale mají vlastně společný subtext, který už v 17. století načrtl Blaise Pascal: „Pro člověka není nic tak nesnesitelné jako být v naprostém klidu, bez vášní, bez zájmů, bez rozptýlení, bez úsilí. V té chvíli pocítí svou nicotu, svou opuštěnost, svou nedostatečnost, svou závislost, bezmoc, svou prázdnotu. Okamžitě se z hloubek jeho duše vynoří nuda, sklíčenost, smutek, hořkost, nespokojenost, zoufalství.“ Od Pascalových časů do doby Vrchlického se však akční rádius nudy podstatně rozšířil — nebyla už jen nechtěnou výsadou aristokratů nebo obyvatel klášterů (acedia), ale v kontextu naplňování volného času se s ní potýkali lidé všech společenských vrstev. Také proto byl tento fenomén reflektován v diskusích o průvodních jevech společenské modernizace. V době, kdy Vrchlický pracoval v Itálii, se například Tomáš Garrigue Masaryk rozbíhal k sociologické studii sebevražednosti, ve které jmenoval omrzelost životem mezi nemravnými pohnutkami k sebevraždě.

Mladý Jaroslav Vrchlický, foto: Wikimedia Commons

Nuda však neměla daleko ani od diskuse o pesimismu, která doprovázela tehdejší vlnu zájmu o myšlenky Arthura Schopenhauera. Jak mnohem později napsal Georg Simmel, Schopenhauerovi „se lidské bytí ve své vnitřní rytmice ukazuje jako neporušitelná monotonie“. Simmel také uvedl: „Z jeho líčení a hodnocení lidského života mám někdy dojem, jako by ne pozitivní bolesti, ale nuda, ochromující jednotvárnost dne a roku byla nejhlubší substance jeho pesimismu.“ Podobně mohl Schopenhauer působit také na Vrchlického, který se s jeho dílem seznámil rok před odjezdem do Itálie, a dost možná i ovlivnit jeho postoj k německé filozofii. Ve zmíněném dopisu Podlipské z 8. srpna 1875 Vrchlický též napsal: „Pojal jsem nyní velikou nenávist ke všemu, co se zove ‚německou filosofií‘, lituju toho času, který jsem obětoval těm věcem, z nichž nemám v své osamělosti a v své beznaději krůpěj útěchy.“ Nahlíženo z této perspektivy se jako jeden z úběžníků Vrchlického pobytu v Itálii jeví překonání pesimismu a hledání východiska z „propasti nudy“, do které podle vlastních slov upadl. Toto úsilí mělo dvě roviny: životní — bylo zápasem o lidskou existenci — a uměleckou.

Už před odjezdem do Itálie poučil kritický ohlas básní Z hlubin (1875) Vrchlického o tom, že chce-li uspět jako český básník, bude muset ustoupit z pesimistické pozice vyjádřené v této knize. Přesměrování jeho tvůrčí trajektorie přitom za pobytu v Itálii bylo patrně urychleno vyvstalou potřebou vyrovnat se s návaly nudy. Pro porozumění uměleckému východisku, jež při tom Vrchlický nalezl, zde připomenu ještě konkluzi Simmelových dojmů z četby Schopenhauera: „Je to nepřítomnost jakékoli ideje vývoje, co spoutává svět a lidstvo v bezútěšnou stálost [trostlose Immergleichheit].“ Právě myšlenka evoluce, jevící se zde jako potenciální východisko z duševní krize, je totiž klíčovou komponentou známého plánu epopeje, který Vrchlický zformuloval v jednom z dopisů z Itálie v srpnu 1875: „Chci v zrcadle poezie ukázati člověka v celém jeho rozvoji. Nebude ovšem úplné soustavy v tom: tento člověk, jehož ukazuji, bude vždy pod různou maskou více méně já, ale to hlavní, on zůstane člověkem, on bude považovati historii, filozofii, dogma i legendu, náboženství i pověru za jediný řetěz svého rozvoje […].“ Program, který se v různých náznacích rýsoval již asi dva roky a konečnou podobu získal na vrcholu italského léta, se tak v naznačených souvislostech jeví mimo jiné i jako možnost, jak zavírat pomyslná „okna do času“. Epopejní tvorba otevírající evoluční perspektivy se stala uměleckou protiváhou životních setkávání s nekonečnem, jimž Vrchlického potenciálně vystavovala přítomnost — místo dotírajícího, nemilosrdného „teď“ se před tvůrcem rozprostřela celá minulost lidstva, sled historických dob, do nichž mohl po libosti promítat své „já“.

Od spleenu k ideálu

Úvahy o mimořádném významu nudy zažívané v Itálii a důsledcích pro budoucí tvorbu Vrchlického by byly čistě hypotetické, pokud by básník nezanechal stopu, která poskytuje vhled do klíčových okamžiků jeho tvůrčí trajektorie. Mám na mysli báseň Spleen a ideál (s podtitulem Poslání z jihu), kterou napsal v Maranu 28. července 1875 — jen několik dnů před prvním dopisem Podlipské a měsíc před formulací zmíněného plánu epopeje. Tato báseň nebyla otištěna za života Vrchlického ani nikdy později, ale její text se dochoval v rukopisném sborníku juvenilií pod škrtem provedeným autorovou rukou.

Kompozice básně je dvoudílná. V úvodní evokaci úmorného vedra kdosi v zšeřelé místnosti pozoruje z okna banální předměty či události (strom nehybně strmící k obloze, vosu poletující kolem fíku, papouška v kleci na terase), až nakonec obrátí pozornost k sobě a v polospánku zevrubně reflektuje svou životní situaci. Ukazuje se, že jde o básníka, jemuž se vtírají pochybnosti o smyslu umělecké tvorby. To, co se děje v jeho nitru, vnímá jako boj spleenu a ideálu, nebo jako cestu ze dna propasti na výsluní. Východisko v příklonu k „ideálu“, a tím i k umělecké tvorbě naznačuje báseň jen nepřímo, ale přesto ji lze považovat za významný posun v uměleckém zrání Vrchlického. Nepochybně patřila mezi výtvory, o nichž se zmínil v dopisu bratrovi na začátku srpna 1875: „Co jsem prodělal v posledním čase, vím já sám. I papíru bál jsem se svěřiti ty mrazné výše, kam jsem zabloudil v analysi všeho, co zveme uměním, sny, ideálem, životem, utrpením, smrtí… Celá řada veršů z poslední doby jest pouze boj o bytí či nebytí a posud nejsem rozhodnut. K těm výšinám stoupá každý sám, ty propasti neodpovídají. Býti a nebýti — ovšem jen co umělec — o člověku nemluvím […].“

Jedním z prvních hmatatelných výtěžků Vrchlického „analyzování“ zprostřed italského léta byl zmiňovaný plán epopeje, do hlubších vrstev psychiky se pak výsledky duševních zápasů ukládaly po delší dobu. V knize Rok na jihu, jež byla ohlédnutím za zkušenostmi nabytými v Itálii, však nacházíme jen nepatrné stopy po přestálých zápasech včetně potýkání s nudou, naléhavost těchto prožitků je zastřena. Báseň Spleen a ideál bychom zde sice hledali marně, ale část z ní Vrchlický přece využil. Z rukopisného sešitu juvenilií vzal asi čtvrtinu původního textu, ony verše evokující ospalou atmosféru poledního vedra, a místo následujících sto čtyř veršů reflexí připsal devět nových, jimiž nasměroval úvodní sugestivní obraz k rychlé pointě: „Vše v slunci spí, jen zdola z kuchyně / zní nožů ruch a hlasné řinčení, / a splývá s písní cikád v mojich snech, / jak matná vůně květů oranže, / jež bouři věstí, s vůní artičoků, / jež oběd zvěstuje. Vše v slunci spí; / i veršů těchto prostá myšlenka / juž usnula, jen horko rostouc bdí. / — — — — — — —“ Vznikl tak nový text, nazvaný Fragment a zařazený do Roku na jihu, předvádějící ovšem nudu v jiném světle, než jak ji Vrchlický pro sebe zachytil původně. Záznam banálních událostí se v této básni nehrozí zvrhnout v reflexi životní situace a vědomí pozorovatele je místo toho zaměstnáno řadou dalších vjemů — vůní jídla a zvuků přicházejících z kuchyně. Z „okna do času“, jímž Vrchlický onehdy pozoroval též révu „ďábelsky“ zmítanou větrem, se tak ve vzpomínce na Itálii stal bezpečný, profánní prostor zvěstující blížící se oběd a původní záznam duševního zápasu zde sublimoval v řádku vyplněném pomlčkami — mementu srozumitelném jen autorovi, osobní připomínce toho, co kdysi skutečně vzešlo ze střetání s nekonečnem ve chvílích nudy.

Kniha od Práce k zábavě vychází v nakladatelství Academia.