Po letech nicnedělání a vyčkávání se tak kostelečtí radní se starostou Ladislavem Hynkem spolu s požehnáním kraje, v jehož čele stojí hejtman s příznačným jménem Jiří Rozbořil, i Ministerstvem kultury usnesli, že „slezský bard“ je „přeceňovaný básník“, jehož „význam je toliko společensko-historický“, a hodnota cihlového domku v kraji, kde se rodily některé ze Slezských písní, je „založena pouze na politickém významu v době zapsání“. Oprava by prý stála devět milionů korun, ačkoli ještě před půl rokem se výše nákladů odhadovala na 2,7 milionu. Konečné rozhodnutí o osudu domku by mělo padnout za rok — tou dobou budou náklady na opravu pravděpodobně opět mnohonásobně vyšší. Už deset let přitom vedení Kostelce chodí kolem Bezručova domu, který kdysi věnovala státu Františka Trnková a kde dříve bývalo muzeum, a krčí rameny — místo snahy dům oživit vyklidili sbírky, muzeum zrušili, a nebýt občasné aktivity místních (jistou dobu se o svépomocnou opravu domku snažil místní obyvatel Jiří Kastner), kteří přece jen tuší, že domek z červených cihel má i jinou hodnotu, zarostl by celý objekt už dávno býlím. Alespoň že kostelečtí svému Bezručovi rozumí. Ale co člověk zmůže proti vrchnosti? Dnes stejně málo proti Rozbořilům jako kdysi proti markýzi Gerovi.

Pokusme se však být vstřícní — do absurdních konců by vedla představa o uctívání a uchovávání všech staveb, kde se kdy který spisovatel narodil, tvořil nebo umřel. A proč zachovávat místa spojená jen se spisovateli? Co malíři, herci a jiní umělci? Proč jen umělci, a ne už politici, vědci či sportovci? A proč jen oni? Proč ne kdokoli jiný? Je správným kritériem míra zásluh, sláva nebo jméno na Wikipedii? S bouráním domů je zkrátka vždy spojeno bolestné rozhodování mezi zachováním a pokrokem, mezi hodnotou minulého a budoucího. V této kauze však tkví problém v něčem jiném, ačkoli někteří mají tendenci oba přístupy slučovat a mást tak podstatu celé věci. Jde o relativizaci objektivní estetické a umělecké hodnoty prostřednictvím poplatné subjektivní historicko-politické interpretace. Umělecká hodnota spočívá v díle samém a je neměnná v závislosti na čase, čtenáři či historickém kontextu. Pokud by tomu tak nebylo, byl by Shakespeare jednou dobrý a podruhé špatný dramatik a Rembrandtův obraz by byl hodnotný až tehdy, kdy jej někdo za takový prohlásí. Pravdou je, že stejně jako v otázkách etických často nezbývá než se spolehnout na intuitivní jasnost estetického poznání — jako „víme“, že ublížit jinému člověku je zlé, „víme“, že jsou Bezručovy, Máchovy nebo Skácelovy básně krásné. Rozpoznat onu věčnou hodnotu a uchovat ji je tedy těžké. To však neznamená, že se o to nemáme snažit všemi dostupnými prostředky — třeba nebourat domy básníků nebo nepálit knihy. Samotná hodnota Slezských písní se sice ani v takovém světě neztratí, ale je otázka, zda v něm chceme žít.

Vilém Mrštík ve svém manifestu o vítězné bestii, který napsal v roce 1897 jako vyjádření protestu proti pražské asanaci a s ní spojenému ničení historických míst a památek, označil podobné chování za jistý zcela konkrétní signál stavu společnosti, „kde inteligence přestává a špatné, vzděláním nezušlechtěné síly nad dobrými nejen vítězí, ale daleko je převyšují. Čím nižší svědomí, tím slepěji zuří neřest, čím chatrnější vzdělání, tím slavnější hody sobě strojí úhlavní jeho nepřítel — bestia triumphans“.