Odpověď na to, proč tomu tak je, není složitá: Michel Houellebecq napsal několik opravdu skvělých románů. K tomu se však navíc stále více dopouští i něčeho, na co spousta prozaiků kašle: a to — z pohledu literatury — celkem přímočarého komentáře k současnému světu (respektive k Francii — analogické společenské tenze však působí v celé Evropě, nutno říci, že i v té postkomunistické). Jaký je tedy fikční svět Houellebecqova posledního románu Serotonin? A jak moc je fikční svět Serotoninu o tom našem, aktuálním?

Mozek v závorce

Hlavní hrdina Serotoninu, zemědělský inženýr Labrouste, muž středních let bez závazků, trpí depresí. Jeho tělo už nedokáže vyprodukovat dostatečné množství neurotransmiteru serotoninu, což znamená, že hrdinova nálada nezadržitelně klesá. Ani ne padesátiletému, jinak zdravému a dobře zajištěnému Labroustovi tak nezbývá než se oddávat samotě a nihilismu a nanejvýš si život zpestřovat cynickými, zčásti samomluvnými komentáři. Psychofarmaka, která Labrouste jako pacient s depresí pojídá, mají navíc devastující vliv na jeho erekci. Hned na začátku románu se proto zbavuje své (pochopitelně) o hodně let mladší extravagantní a ve všech ohledech náročné japonské milenky — tedy zbavuje, zkrátka se zadními vrátky tajně vyplíží ze společného života. Ostatně na to, že pan inženýr trpí depresí, vše jinak zvládá celkem dobře: převody nemovitostí, cestování (vezme dokonce stopařky), urputné hledání hotelu, kde se ještě smí kouřit, běžnou komunikaci i to, když je potřeba u někoho v chatce rychle vyšmejdit pedofilní pornografii. Čtenář tak záhy postupně odhalí, že než o hlubokou paralyzující endogenní depresi — těžko by se navíc takový hrdina dopouštěl vůbec nějakých zápletek — jde spíše o specifický smutek. Takovou bilanční sklíčenost středního věku, kdy snad ani není tak důležité, jak se vám skutečně daří, jako spíše to, jak jste očekávali, že se vám bude dařit. Nebo že se vám nedaří tak skvěle jako dříve. Nebo že se daří ještě někomu jinému, komu se dařit vůbec nemělo. Každopádně chceme-li se dozvědět něco o vztahu hlavního hrdiny k aktuálnímu světu, je nutné mít stále na paměti, že vše se odehrává ve velkých závorkách jeho sklíčenosti.

Stvořen sexuální revolucí

Poslední Houellebecqův román tedy ještě naléhavěji pojmenovává to, o čem autor píše již nějakou dobu: pocity muže, který najednou stárne, nebo možná zase tolik nestárne, ale svět se kolem něj mění způsobem, na nějž není připraven. Zdaleka nejen z Houellebecqových románů by se mohlo zdát, že bílý heterosexuální zajištěný Evropan středního věku je mimořádně křehkou variantou lidské existence. Přitom právě on je paradoxně jedinou lidskou podmnožinou, která nezná pocity jinakosti, vyloučenosti a ponížení vyplývající z pouhé příslušnosti ke skupině obyvatel. Naopak — jeho zkušenost je zkušeností privilegovaného. I pan inženýr je muž, který tak trochu neví, co s časem a penězi (nepracuje, o nikoho nepečuje). A se sebou. A tak mu nezbývá než pozorovat, jak se jeho výsostná práva ztenčují. Musí zlostně přelstívat detektory kouře nebo se mstít systému tím, že odpadky třídí schválně nesprávně, trpí při pomyšlení na snižování rychlostního limitu na dálnicích a zavedení bodového systému. Nebo rafinovaně ztrestá svou milenku tím, že jí jakoby z roztržitosti nepomůže s kufrem… Poněkud ubohý hrdina, který přesto vyjadřuje velmi povědomou emoci. Celá ta deprese, škodolibost, naštvanost… kvůli zákazům kouření, kvůli respektu k odlišnostem, kvůli ekologii. Drobnosti, které stav světa nespasí, a přesto jsou pro významnou část populace nesnesitelnou buzerací, sociálním inženýrstvím a příznakem rozvratu, byrokratizace a donebevolající dekadence.

Houellebecqův hrdina, agroinženýr Labrouste, hodnotově ztělesňuje typ muže, kterého zrodila poválečná ekonomická konjunktura — spotřebitelský blahobyt, individualismus, popkultura, a především sexuální revoluce, která k někdejším patriarchálním a občanským výhodám přidala ještě ty sexuální. Při vzpomínce na autorovy Elementární částice nelze nepoznamenat: jediný rozdíl mezi hipíkem a Labroustem je v tom, že zatímco ten první k nevázaným sexuálním hrátkám potřebuje aspoň trochu charismatu a drog, tomu druhému stačí jen peníze. Muž, který se desetiletí zdál být vítězem sexuální revoluce, kdo z liberalizace rodinných zvyklostí bral vše. Zatímco ženy podstupovaly interrupce, krmily se škodlivou antikoncepcí, případně si začaly zvykat na role samoživitelek, muži se rychle zbavovali nepříjemných společenských závazků. Pop kultura stvořila typ nadsamce kosmického věku, ideál chorobného sukničkáře, který už je prostě takový, protože se přece nebude v něčem omezovat. I v Labroustově světě status mužů určují typy jejich mercedesů, zbraně, moc. Funguje zde přirozená chlapská koalice mlčení při pedofilním sexuálním zločinu. Přesvědčivým výrazem takto biologicky determinovaného typu hrdiny typu alfasamec je scéna, kdy se depresivní Labrouste pokusí odstranit „cizí mládě“ od ženy svých snů. Ač sám hlavní hrdina má za sebou letitou kariéru dobře živeného zemědělského ministerského úředníka, nakonec se zdá, že je na jedné lodi se šlechticem, jenž hospodařil „jak se má“ a byrokracie ho — stejně jako manželka, která utekla s umělcem — dohnala k zoufalému činu. Houellebecqova Francie je země, kde v panice zoufale pobíhají tito přirozeně dominantní samci, vháněni do kouta samou frustrací z úřednického omezujícího superstátu.

Labroustovy ženy (hrdina se setká s několika bývalými milenkami) jsou v jeho světě dnes už zajímavé z jediného důvodu: jak moc (ne)milosrdně se na nich projevilo stárnutí. Všechny ženské postavy (včetně například hotelové recepční) jsou vnímány jakousi erotizující optikou — a v příběhu hrají nutně pasivní roli —, prostě se vyskytují, aby byly patřičně okomentovány hlavním hrdinou. To, po čem tento typ mužů smutní — v čele s Labroustem —, není zdaleka tradiční rodina (jíž se například v politice tak často zaklínají), je to naopak výdobytek sexuální revoluce, moci si vzít cokoli bez hrozby následků. Jenže co s penězi na prostitutky, když erekce už jen tak nepřijde?

Konec světa, jak ho známe

Houellebecq nepochybně i tímto románem cíleně dráždí francouzské bobos (čte-li jej vůbec kdo jiný) i chudší intelektuály, a to celkem jednoduše zacílenými cynickými výpady (stesků, které na čtenáře vrší Labrouste, je ostatně všude kolem plno). Než posedlostí objektifikací žen a závislostí na nikotinu je však román vychýlen do přízračné subjektivity svou představou konce světa odvislého od konce sexuálního života (či prostě konce života) svého hrdiny. Pocity impotentního muže tu však nejsou subjektivní, osobní, až intimní, ale zvěstují konec hnedle celé Francie či Evropy či západního světa tak, jak je známe. Tato spojení vyplývají právě z kognitivního automatismu privilegovaných — svou vlastní pozici považují za objektivní. Hrdina se vrací ke svým někdejším partnerkám (třeba jen v mysli) — ale nic nelze vrátit. Hlubokou psychosexuální frustrací se hrdinovo ego propadá do černé díry a bere s sebou veškerou západní civilizaci — vše se ovšem odehrává v jeho osobním vesmíru. Pokud bychom modifikovali moudro starého rakouského „šaška“ (jak hrdina na jednom místě tituluje Sigmunda Freuda) a přistoupili na představu, že všechny postavy v románu jsou autorem, bylo by možné se na Serotonin dívat jako na panoramatický a barvitý obraz sebenenávisti — k sobě, svému tělu, stárnutí, ztrátě libida.

Navzdory všemu, co zde padlo, Serotonin není nudnou knihou, která by jen beletrizovala myšlenky apokalyptických účastníků krize středního věku, kteří trpí „totalitou“ zákazů kouření a omezení rychlosti na dálnici. Houellebecq nechá v závěru knihy svého hrdinu nejen přemítat o křesťanství, ale i číst. Pochopitelně z něj nedělá snobského a pokryteckého intelektuála (Labrouste přečte nanejvýš dvě strany denně), ale dočkáme se tu několika zmínek o literárních textech a jejich autorech — ano, stejně jako Thomas Mann nebo Marcel Proust, i Houellebecq kapituluje před mládím, veškerá rafinovanost evropské kultury (respektive německé a francouzské) kapituluje před mladým sexuálně přitažlivým tělem. Serotonin je tak trochu výlet do sanatoria nebo do Benátek, neumírá se tu však na mor nebo souchotiny, ale na smutek. Jak vypozoruje Labroustův lékař — na vině je stresový hormon kortizol, hrdina se tu rozesmutnil nad sebou i světem. Trochu melancholicky, ale také patologicky.


Michel Houellebecq: Serotonin, přeložil Alan Beguivin, Odeon, Praha 2019