Man Bookerova cena — tehdy Booker–McConnell Prize, pojmenovaná podle sponzorujícího potravinářského koncernu — vznikla na konci šedesátých let částečně jako protiváha americké Pulitzerovy ceny a částečně i v reakci na stále dominantnější postavení knih i autorů ze Spojených států na světovém knižním trhu. Stejně jako v ostatních oblastech se i v literatuře řešila amerikanizace.

Nová cena proto měla upozorňovat na anglicky psanou prózu ze zbytku světa, především Spojeného království, Irska a Commonwealthu. A tuto roli také do roku 2014 plnila, byť podle Andrew Durbina ze serveru Frieze byl Man Booker vždycky především o britské próze — indičtí, zélandští nebo třeba oceánští autoři se v nominacích během posledních padesáti let vyskytovali sporadicky, o vítězích ani nemluvě.

Jako každou důležitější cenu i Man Bookera už od počátku provázela kritika, ať už nominací, vítězů, porotců nebo i sponzorů. Například spisovatel a filozof John Berger se proslavil tím, že děkovnou řeč po vítězství svého románu G. věnoval kritice společnosti Booker McConnell za více než stoleté vykořisťování karibských obyvatel a dělníků a následně půlku odměny — vítěz dnes kromě skleněné sošky dostane i padesát tisíc liber — daroval hnutí Černých panterů.

 

Jedna řeč a tolik cen

Víceméně nikdo ale nezpochybňoval účel ceny zviditelnit neamerickou, anglicky psanou prózu. Až po roce 2002, kdy vznikla nadace Booker Prize Foundation a financování přešlo pod investiční skupinu Man Group (a cena získala dnešní název Man Booker Prize), se začaly ozývat hlasy, že nominační zaměření ceny se stáčí směrem k masovějšímu publiku. To vlastně potvrdila i předsedkyně poroty v roce 2011, když tehdy popudila britské literární kruhy zaměřením na „čtivost“ a „knihy, které jdou s dobou“.

Aféra se čtivostí s sebou kromě naštvaných komentářů o tom, že umělecká literatura má být spíš výzva a průhled do nesamozřejmé zkušenosti ne zábava, a že čtivost neznamená nutně kvalitu, přinesla také novou cenu.

Nejdříve suše pojmenovaná Literature Prize (Literární cena), následně Folio Prize a dnes podle investiční skupiny pojmenovaná The Rathbones Folio Prize je podle Margaret Atwoodové „zvlášť potřeba ve světě, v němž jsou peníze čím dál více mírou všech věcí“. O Foliu rozhoduje Akademie, těleso o zhruba dvě stě padesáti členech, složených především ze spisovatelů a kritiků, mezi nimiž jsou jména jako zmíněná Atwoodová, Zadie Smithová, Ian McEwan nebo J. M. Coetzee. Úplně první cenu Folio dostal v roce 2014 Američan George Saunders za povídkovou sbírku Desátého prosince.

Ve stejném roce se změnila i pravidla Man Bookerovy ceny a podobně jako ve Foliu dnes může být nominována a vyhrát jakákoli próza napsaná v angličtině. Po letech úspěchů oceněných autorů to dávalo smysl — byť už tehdy přišly návrhy, aby totéž pro jistotu udělala minimálně Pulitzerova cena.

 

Radši se držet stranou

Posledním vítězem Man Bookera je opět Američan — George Saunders. O rok dřív vyhrál rovněž americký román, Zaprodanec od Paula Beattyho, před ním Jamajčan Marlon James s objemným románem A Brief History of Seven Killings (Krátké dějiny sedmi vražd). Užší nominace (tzv. shortlist) z roku 2017 z půlky obsadili Američané.

To zalarmovalo zmíněných třicet nakladatelů, aby pořádající Booker Prize Foundation poslali dopis o mizejícím účelu ceny a homogenizaci. Je zajímavé, že přitom zmiňují i komentář z deníku The Washington Post, který rozhodnutí zahrnout americké autory kritizuje coby nevýhodu pro americké čtenáře: zatímco dřív byl Man Booker jakousi možností objevovat dobrou literaturu starého světa (a podpořit její prodeje), dnes se z ceny stává další globální nálepka bez valného významu.

Na konci května zveřejnili organizátoři „konkurenční“ ceny Folio výsledky ankety pořádané v rámci její Akademie. A devadesát devět procent členů je pro návrat do stavu před rokem 2014. Podle britské spisovatelky Tessy Hadleyové Man Bookerova cena „dříve představovala ohnisko prózy z Velké Británie a Commonwealthu, smysl v jakési identitě v mnohosti a v tom, že britské a commonwealthské romány spolu svým způsobem ‚mluví‘“, a to se po zahrnutí americké literární tvorby vytratilo. „Dnes jako bychom byli jen jakási podsekce americké literatury,“ říká Hadleyová.

Jediní, kdo se k další z řady žádostí o deamerikanizaci Man Bookera nepřipojili, jsou sami organizátoři – s obecným vyjádřením, že „nehodnotí národnost, ale samotné sdělení“– a také američtí spisovatelé.

Jen George Saunders, držitel Folia, Man Bookera a amerického pasu napsal deníku The New York Times, že v této debatě „bude fér se radši držet stranou“.