11/03/2015 | portrét | Zdeněk Staszek

Bodují jména na okraji

Včera se objevily v médiích nominace na patrně mediálně nejvděčnější literární cenu v Česku. Magnesia Litera jako každý rok rozvířila vlnu údivu, spokojenosti, rozhořčení a hlavně pozornosti směrem k současné české literatuře. O stavu české literatury, nominačním procesu nebo letošních překvapeních s H7O mluvila dramaturgyně činohry Národního divadla, kritička a bývalá porotkyně Magnesie Litery Marta Ljubková.

Jak se vám zamlouvá letošní výběr nominací na Magnesii Literu?

Zamlouvá, protože se tam objevila kniha, kterou jsem nečetla — IMAGO. Ty trubko! od Hany Lundiakové. Beru to tedy jako radu odborníků a doplňuji si znalost.

Chybí vám v seznamu nominací na Literu někdo? Nebo naopak někdo přebývá?

Každý, kdo není v porotě, je chytrý! Vybírá se z několika desítek knih, pamatuju přes sedmdesát nominovaných knih. Titul vstupuje do kontextu nejen doby, ale i ostatní produkce, vždycky se může vyjevit překvapení, o němž člověk nemá dopředu tušení, navíc nominace jsou výsledkem složitých debat lidí s často disparátním vkusem. Kdybych byla v porotě já, asi bych byla pro Flashky od Evy Zábranové, ale zřejmě bych musela ustoupit, jako jsem loni ustupovala u Zázemí Jany Šrámkové. Trochu jsem čekala Macochu Petry Hůlové.

Lze v nominacích vysledovat nějakou všeobecnou zprávu o stavu české literatury?

Myslím, že letos máme co do činění s žánrovou pestrostí, což je vždycky sympatické. A pak se ukazuje, že jména, která se v literatuře pohybují spíše na okraji, bodují. Že se nenominuje „za zásluhy“ nebo s ohledem na všeobecnou popularitu.

Marta Ljubková, foto: Česká televize

Marta Ljubková, foto: Česká televize

Byla jste dříve členkou poroty. Nakolik podoba nominačního procesu ovlivňuje výsledný obraz zdejší literatury?

To nedokážu říct. Obraz domácí literatury a všeobecné povědomí o ní nejsou bůhvíjak povzbudivé. Nejlepší česká próza není žádný mainstream a ten by se do nominací dostávat neměl. Takže snad se daří aspoň dílčím způsobem přitáhnout pozornost k ambicióznějšímu typu literatury. Nicméně obraz „toho nejlepšího“ je stejně zase jenom odrazem vkusu určité skupiny odborníků nebo poučených čtenářů. Navíc je dobré si uvědomit, že navzdory medializaci je dobrá próza vždycky trochu okrajová záležitost.

Nevypovídají nominace spíš něco o ceně samotné než o literatuře, kterou hodnotí?

Samozřejmě vypovídají jak o stavu literatury, tak o porotě. Nemám důvod pochybovat o tom, že porotě jde právě o to jediné — upozornit na výjimečná díla dané doby, a tak možná trochu povzbudit autory, kteří tady nevedou zrovna zabezpečený a pohodlný život. V tom ohledu je ta cena nenahraditelná. Měla jsem vždycky pocit, že jmenovat šest knih je skoro trochu moc, někdy se vážně vybrat nedá, ale má-li to znamenat pestřejší záběr pro čtenáře, kteří se podle nominací orientují, tak je to asi dobrý nápad. Jen bývá náročné mu dostát.

Součástí ceny se nově stal Magnesia blog roku, ocenění pro literární blogery. Je takové ocenění potřeba?

Musím se přiznat, že je mi to jedno. Já blogy nečtu — čtu toho tolik, že se něčeho prostě musím vzdát. Kdyby vzniklo ocenění pro divadelní hry, tak bych jásala. Přece jen je to taky literatura.

Měli by v tomto kontextu mít své ocenění i literární kritici a publicisté?

Proč? Oceněním pro literárního kritika a publicistu je čtenářský zájem a důvěra autorů.