Bohumil Hrabal a výtvarné umění

Studie historičky umění Evy Čapkové přináší základní informace o vztahu Bohumila Hrabala k výtvarnému umění, o jeho uměleckých souputnících a inspiraci, kterou spisovatel v umění nacházel, a o vlivu výtvarného umění na jeho literární dílo. Neklade si za cíl postihnout všechny aspekty Hrabalovy tvorby se zřetelem k výtvarnému umění. Nesměřuje ani k tomu snižovat význam literárních a filosofických pramenů, které určovaly Hrabalův umělecký názor. Představuje výtvarné umění jako jeden z paralelně působících vlivů na jeho osobu.

Bohumil Hrabal a Oldřich Hamera

Už od dětství propadl Oldřich Hamera chlapecké vášni sbírat krásné kamení, hledat a nacházet je ve skalách a kamenných lomech a na březích potoků a řek, až neodolal a s ještě větším nadšením sestupoval do slují a jeskyní, aby tam hledal … co? Sám asi nevěděl. Jenom přesně cítil, že nacházet jiné a jiné minerály je vzrušující, že rozlomený kámen voní odemknutou strukturou víc než všechno to ostatní.

Bohumil Hrabal: Pocta Barrandovi

Takto charakterizoval Hrabal hlavní inspiraci grafika Oldřicha Hamery. Hamera se narodil 3. března 1944 v Úvalech u Prahy. Již od svého dětství kreslil, chtěl se stát vědcem, geologem, paleontologem nebo mineralogem, a tak zakresloval na bílou čtvrtku papíru své objevy ze světa neživé přírody. Hamerovi však bylo zakázáno studovat, a proto se ocitl, jako mnoho jiných, v továrně. Jeho záliby vědecké a také umělecké ho nicméně provázely i nadále.   Hamera a Boudník Hamera se seznámil v roce 1964 nejdříve s Boudníkem. Bylo to v závodě ČKD Trakce, kde Boudník pracoval a kam Hamera po dokončení vojenské služby musel nastoupit. Boudník, když poznal Hamerův zájem o výtvarnou tvorbu, ho začal přesvědčovat, aby dal před malbou přednost grafických technikám, protože práce na papíře jsou skladnější a nejsou tak náročné na materiál jako malba na plátno. Seznámil ho se svými grafickými technikami a s teorií explosionalismu, která Hamerovi vyhovovala v mnoha směrech. Hamera totiž už od mládí hledal svoji inspiraci vně i uvnitř kamene; jeho „čtení z kamenů“, inspirace jejich strukturami a barevností se kryly s Boudníkovými představami o moderní tvorbě. Také Boudník v kamenech našel pramen inspirace. Nechal se unášet Hamerovými sbírkami a při návštěvách Hamerova bytu a ateliéru kreslil trilobity a vytvářel pomocí kamene kresby, v nichž zachycoval to, co v kameni uviděl. Některé z těchto kreseb se dochovaly i s jejich přírodními předlohami dodnes. Obdobně postupoval i Hamera, avšak na rozdíl od Boudníka, který jako výchozí stimul svého uměleckého snažení přijímal jakoukoliv skvrnu, se Hamera soustředil na kámen a v něm skryté struktury, kamenné kresby, a na barevný flek, dekalk, který sám vytvářel.

Poté, co se Boudník rozhodl Hameru zasvětit do práce s grafickými technikami, uspořádal pro něj u sebe doma první lekci grafiky, na které mu předvedl tisk na grafickém lisu: „Šli jsme z ČKD z práce trasou: Na zastávce, U české lípy, Na Palmovce, U Hausmanů, Ve vinklu, U Jíšů. Cestou mi Vladimír vyprávěl o umění, o grafice, o továrně: ,Všichni lidi mohou dělat grafiku, dělej grafiku! Pojď ke mně, dám ti satinýrku…‘ — Sundal ji ze zdi a složil, z tuby vymáčknul olejové barvy, zpod skříně vytáhl matrici, rukou nanesl barvu a rukou ji také vytřel, za růžek uchopil dvěma prsty mokrý papír, který měl z minulého dne namočený v umyvadle, přiložil ho na matrici, přikryl filcem a projel satinýrkou: ‚A to je celá grafika,‘ řekl. — Oči mi vyletěly jako šnekovi. Vzal jsem satinýrku, málem mi utrhla ruku, vážila 45 kg. Vladimír mi ji donesl k tramvaji. Tiskl jsem do rána. Všichni lidi mohou být umělci a já to přijal stejně jako explosionalismus.“ Boudníkův dar byl velice velkorysý. V Československu byl totiž grafický lis nedostatkovým zbožím. Boudník, jako pracovník ve Středočeských strojírnách, si za pomoci přátel vyrobil svoji satinýrku sám. Sám si vyráběl i pro grafiku potřebné nástroje jako válečky na navalování barev. Stejně musel postupovat i Hamera. Boudník byl přesvědčený, že grafické techniky budou pro Hameru přínosnější než malba. Ani jeden z umělců totiž neměl potřebný prostor pro svoji výtvarnou práci. Boudníkovým ateliérem byla místnost, kde žil a usínal hned vedle svého tiskařského lisu, později jím byla malá sklepní místnost v domě, ve kterém bydlel. Hamera užíval jako ateliér jednu malou místnůstku v domě svých rodičů v Zenklově ulici. V sedmdesátých letech byl však dům určen k demolici. Rodiče se odstěhovali mimo Prahu a Hamera získal jako náhradu za svůj ateliér jednu malou suterénní místnost v Libni, hned vedle hostince Na Ztracené vartě, kam si chodil pro vodu, aby mohl své grafiky tisknout. Hamera si osvojil všechny Boudníkovy techniky, aktivní, strukturální i magnetickou grafiku, a sám se naučil i techniky klasické jako například suchou jehlu. Nejvíce mu však učarovala technika monotypu, technika, která bývá zařazována na pomezí malby a grafiky a která mu umožnila malířské pojetí prostoru tak, jak původně zamýšlel. Sám vyvinul také vlastní techniku, kterou nazval vrstveným monotypem a která mu dovolila postupovat při umělecké práci obdobně jako v práci archeologické. Grafika se ukázala jako dobrá volba. Především rychlost provedení, která dovoluje umělci za relativně krátký časový úsek zaznamenat to, co je pro něj důležité, a to, co zamýšlí divákovi předat, hrála jak u Boudníka, tak i u Hamery významnou úlohu. Oba totiž museli pracovat v občanském zaměstnání a grafice se mohli věnovat až ve svém volném čase. Hamera rychle poznal, že se prostřednictvím grafických technik může přiblížit svojí hlavní inspiraci, přírodě, že se ve svých grafických listech může stát jejím spolutvůrcem, nejen pouhým napodobitelem. Zejména technika monotypu mu umožnila takový přístup k ploše tiskové desky, který se podobá přírodním procesům. Tento pocit, že může tvořit stejně jako příroda, se pro Hameru stal rozhodujícím impulzem. Pomocí grafických technik začal zachycovat to, co bylo jeho hlavní životní náplní, svět neživé přírody. Boudník Hameru podporoval v jeho snažení nejen materiálně, ale radil mu i při tisku. Jako příklad můžeme uvést dřevořez Drak, který se Hamerovi zpočátku nedařilo vytisknout, a proto mu Boudník tisk z této desky předvedl a ukázal mu i tisky z dalších desek. Hamera popisuje, že to, co se mu v jeho začátcích nedařilo tisknout, pro něj tisknul Boudník.

Oldřich Hamera: Štírek, 60. léta, dřevořez

Oldřich Hamera: Štírek, 60. léta, dřevořez

Boudník zahajoval v roce 1967 společně s Naděždou Řehákovou Hamerovu první samostatnou výstavu v Mikrobiologickém ústavu v Praze. Obhajoval ho tam proti nařčení z nahodilosti jeho díla, nařčení, proti němuž se musel často bránit i on sám. Oba se ve svých snahách sledovali, někdy jejich vzájemná interakce nabírala i komických rozměrů, například tehdy, když Boudník Hamerovi donesl ryby pro kocoura, které zabalil do vlastní grafiky. Boudník sice tvrdil, že se jedná o zkažený výtisk, ale ve skutečnosti takto přinesl ukázat tisk z nově zhotovené matrice. Boudník uvedl Hameru do světa svých přátel a seznámil ho se spolužáky z grafické školy, se Zdeňkem Boušem a Josefem Krauerem, dále s Milanem Knížákem, Ivo Vodseďálkem, Mikulášem Medkem a Liborem Fárou. Hrabala představil Hamerovi v hostinci U Zelené lípy roku 1964 s tím, že mu ukáže „největšího básníka“.   Hamera po boku Bohumila Hrabala Společné přátelství mezi Hamerou a Boudníkem však nemělo mít delšího trvání. Boudník nečekaně umírá v předvečer svátku svatého Mikuláše, 5. prosince 1968, a Hamera zůstává na své umělecké snažení sám. Ale i po boku Bohumila Hrabala se náhle vytvořilo prázdno, a tak se Hrabalovým partnerem k rozhovorům stal Hamera, další grafik a zároveň Boudníkův žák. Navázal tak na Boudníka a stal se Hrabalovi společníkem, přítelem a jedním z pramenů neutuchající inspirace. Je asi hříčkou osudu, ale i manifestací hloubky onoho přátelství, že i Hamera byl stejně jako Boudník v padesátých letech na krátkou dobu Hrabalovým spolubydlícím, sice už ne v ulici Na Hrázi, ale v Hrabalově bytě v Kobylisích. Věkový rozdíl třiceti let nejspíš Hrabala předurčil k tomu, aby na sebe vzal určitou „otcovskou“ roli a seznámil Hameru v druhé polovině šedesátých let s řadou výtvarných umělců, prakticky se všemi, kteří byli v této době umělecky činní. Patřili k nim i Jiří Kolář anebo Jan Smetana. Přivedl ho k lidem činným v literatuře jako k básníkům Egonu Bondymu a Karlu Maryskovi, filosofu Josefu Zumrovi a jeho ženě Jiřině anebo k literárnímu historikovi Radko Pytlíkovi. Hamera v této době poznal i historiky výtvarného umění Františka Šmejkala, Antonína Hartmanna nebo Bohumíra Mráze. Prostřednictvím nově nabytých kontaktů se dostal k v této době vzácným informacím o moderních uměleckých směrech. Rychle pronikl do neoficiálních a polooficiálních uměleckých kruhů a seznámil se s teoretiky umění, Ludmilou Vachtovou, Jaromírem Zeminou, Karlem Fabelem, typografem Petrem Turkem, fotografem Janem Reichem a s Václavem Černým. Hrabala s Hamerou pojil stejný přístup k umění a životu, který již Hrabal sdílel s Boudníkem. Stejně jako Boudník a Hamera dokázali povýšit úlomek kamene na obraz, povyšoval Hrabal ve svých textech bezvýznamné dění na událost hodnou čtenářovy pozornosti. Jedná se o vlastnost, kterou Hrabal v literatuře obdivoval například na Isaaku Babelovi. Proto bylo Hamerovo dílo Hrabalovi tak blízké, stejně jako celá osobnost umělcova, protože i Hamera se dovedl „jinak“, „nově“ dívat na svět kolem sebe a výsledky svých zjištění zaznamenávat do grafických listů. Hrabal o jejich společném daru píše takto: „Vladimír Boudník a Oldřich Hamera byli taky něžní barbaři, oba milovali skvrny na zdech, otisky trilobitů, třesky ve vzácném kamení, kyzy v černém uhlí zrovna tak jako dětské hry a dětské kresby křídou do asfaltu […].“ Anebo: „[…] protože oba se dovedli zajímat o vše to, co bylo na dosah jejich očí a mozku, a přitom oba byli naivní a čistí jako cukrárna U Dvou jehňátek, a přitom dovedli jak v italském filmu… Když se rozzlobíme, budeme zlí… uměli zraňovat jak mleté sklo […].“ Stejně tak jako předtím Boudník, podporoval i Hrabal Hameru v jeho snahách. Díky Hrabalovi začal Hamera své grafiky alespoň částečně archivovat: „Jste umělec, tak mi něco ukažte,“ říkával Hrabal, když viděl, že Hamera nemůže podat nejmenší důkaz o tom, že je výtvarníkem, protože všechny jeho grafiky byly už dávno rozdány a žádná dokumentace neexistovala. Hrabal také motivoval Hameru k tomu, aby své grafiky vystavoval. Pomáhal například při výběru děl na Hamerovu první samostatnou výstavu v pražském Mikrobiologickém ústavu, vybíral také grafiky na výstavu do Geologického ústavu na Malostranském náměstí ku příležitosti znovuotevření Purkyněho nadace v roce 1975. Hamera tehdy přenechal výběr svých grafik Hrabalovi, tedy divákovi, který z monotypů vybral ty, které ho nejvíce oslovily, a napsal k nim text Pocta Barrandovi, jímž výstavu zahájil. Můžeme proto říct, že se vedle kunsthistorika Josefa Kroutvora stal kurátorem výstavy. Přestože se jednalo o výstavu polooficiální, vernisáže se zúčastnilo přes tři sta lidí. Po dobu svého trvání však byla výstava přístupná jen po předložení občanského průkazu a registraci. V denním tisku o výstavě vyšla jen jedna malá zmínka. V osmdesátých letech se Hrabal stal vystavovatelem Hamerových děl v hostinci U Zlatého tygra, kde osobně Hamerovy grafické listy ukazoval hostům. „To čumíte, volové, umění přišlo za vámi do hospody,“ hlásil, čímž vlastně naplňoval Boudníkovy představy z padesátých let o tom, že umění má zasáhnout prosté lidi na místě, kde se právě pohybují, a rozšířil Hamerovo publikum o ty, kteří by s výtvarným uměním jinak nepřišli do styku. Hrabal pro Hameru vymýšlel a doporučoval témata, kterým by se mohl ve své grafické práci věnovat, ale stejně jako Boudník ani Hamera se jeho radami příliš neřídil. Hrabal ho například nabádal, aby tvořil podle hudby. Navrhoval mu skladby ruského skladatele a klavíristy Musorgského, především jeho Kartinki. Hamera však z Musorgského namaloval jen Babu Yagu, kterou přinesl Hrabalovi k Zlatému tygrovi do zimní zahrady. Hrabal působil svojí agitací a zájmem jako podněcující element, který vyvolává aktivitu umělce, ten si však z dobře míněných rad vybírá jen to, co je mu samému blízké.

Oldřich Hamera: Ukřižování, 1975, monotyp

Oldřich Hamera: Ukřižování, 1975, monotyp

Důležité byly společné zážitky a četné hovory mezi spisovatelem a výtvarníkem. Stejně jako Hrabal částečně ovlivňoval Hameru, i Hamera měl určitý vliv na Hrabalovu osobnost a tvorbu, a to nejen vyprávěním neuvěřitelných zážitků ze svého života, které Hrabal literárně zpracovával, ale hlavně pochopením Hrabala jako takového s jeho přístupem ke každodenní realitě. Hamera ho uchvacoval svým povídáním o mineralogii a o obrazech skrytých v kameni. Hrabal se stejně jako Hamera zajímal o přírodu a rád poslouchal o Hamerových poznatcích a objevech, které na tomto poli učinil. Nechával si vyprávět o Eskymo Welzlovi, oblíbené Hamerově postavě, anebo o knihách Jacka Londona. Hamera byl člověk, který dovedl Hrabala překvapovat, seznamovat ho s novým a inspirovat ho. Stal se pro Hrabala synem, kterého Hrabal nikdy neměl, se kterým se mohl dělit o své zkušenosti, vědomosti a touhy. Hrabal se snažil Hameru dokonce i oblékat: „Musíte být frajer jako Boudník,“ říkal a vozil mu různé svršky ze svých zahraničních cest a vytvářel tak z Hamery frajera podle své představy. Následně však o Boudníkovi a Hamerovi napsal: „Oba si potrpěli na oblečení, protože dobře věděli, že to, co si obléknou, jim musí slušet, protože rádi se oba předváděli. Než vyšli do ulic, dlouho se přičesávali v zrcadle, jejich účes byl dekorativní součástí jejich nejen estetiky, ale i etiky hmatového zážitku.“ Nejen Hamera sám, ale i jeho rodina se silně zapsala do Hrabalova povědomí. Otec Oldřicha Hamery věnoval Hrabalovi k šedesátým narozeninám povídku R1 + R2 aneb lék proti rakovině, která vyšla v roce 1988 v samizdatovém sborníku Jablečné pyré. I Hamerova babička Anna Hamerová poznamenala Hrabalovu spisovatelskou tvorbu. Hrabal miloval procházky po libeňských hřbitovech. Byl fascinován funerální plastikou včetně kýče, který mohl na těchto hřbitovech objevit, a stejně tak ho fascinovala i celková atmosféra hřbitova. Viděné pak propojoval se jmény a osudy zemřelých. Vyprávění Hamerovy babičky, kterou Hrabal v jejích sto dvou letech často navštěvoval v domově důchodců v Kobylisích, se stala cenným zdrojem, který Hrabalovi dovoloval poznat život v Libni, osudy a příběhy jednotlivých rodin. Tyto poznatky pak našly své místo v Hrabalových textech, stejně jako vyprávění samotného Hamery o krásách kamene, o vysněných dobrodružných cestách světem, ale i o jeho úrazech a nemocničních pobytech. Hamera o tom hovoří takto: „Hrabala posilovalo moje utrpení, on sám často domněle nemocen, vždy povznesen mým opravdovým utrpením, a tak se mu ulevilo a jeho život se stal snesitelnějším, tedy náhle se dal žít. Chodil mě navštěvovat do nemocnice, ať už na ORL nebo na plicní, nebo po otravě toluenem na interní oddělení VÚT Bulovka. Navštěvoval mě s přáteli, aby také pookřáli a zjistili, že ten jejich život je snesitelnější než to, co spatřili vlastním zrakem.“   Vydává nakladatelství Triáda.