České vydavatelství učebnic Shocart se dopustilo diplomatického přestupku. V jednom atlase označilo za hlavní město Izraele Jeruzalém. Proti tomu se rozezleně ohradil palestinský velvyslanec v Praze Khaled Alattrash: OSN, Evropská unie ani samotná česká diplomacie neuznávají východní Jeruzalém za součást Izraele a za hlavní město považují Tel Aviv, kde koneckonců sídlí většina úřadů i ambasád. Nakladatelství Shocart už pracuje na nápravě „redakční chyby“, vynucené ministerstvy zahraničí a školství. Ministerstvo školství mezitím ale stačilo svou výtku stáhnout a Jeruzalém v atlase jako hlavní město Izraele zůstane, má totiž takzvanou schvalovací doložku platnou i na rok 2017. Izraelské ministerstvo zahraničí už se nechalo slyšet, že se toto rozhodnutí pokusí zvrátit, jeruzalémský starosta Nir Barkat poslal dopis Bohuslavu Sobotkovi, stejně jako palestinské organizace.

Pozoruhodnější je reakce české veřejnosti. Namísto pobavení nad kuriózním diplomatickým slovem včera proběhla na Václavském náměstí demonstrace na podporu Izraele — původně proti staženému rozhodnutí ministerstva —, na níž vystoupili třeba Miroslav Kalousek nebo senátorka Daniela Filipiová. Petici za zachování Jeruzaléma jako hlavního izraelského města podepsalo v Česku přes dva a půl tisíce lidí. Svým tradičně erudovaným komentářem přispěl i JXD z Reflexu — termín „palestinský terorista“ na sebe nenechá dlouho čekat.

Argumenty mají čeští advokáti Izraele v zásadě dva: religiózní a nacionalistický. Jak píše Doležal a včera tvrdila Filipiová, Židé byli v Izraeli o stovky let dříve, než se narodil Mohamed. Nač se také zatěžovat s rozlišováním vyznání, etnicity a politického přesvědčení. Druhý, nacionalistický argument je tento: každý stát si může rozhodnout, kde bude jeho hlavní město. I kdyby to mělo být na sporném území, které musel Izrael dobýt v roce 1967 a prohlásit jej za svou odvěkou metropoli až o třináct let později, o němž se v diplomatických kruzích spíše taktně mlčí.

Ponechme historicko-politologické analýzy odborníkům a vyjednávacím týmům a pozastavme se nad českým diplomatickým kutilstvím. Na jedné straně nelze než nebýt nadšený z občanské politické aktivity směrem k zahraničním otázkám, zvlášť při současných náladách nahánět nebo přímo mlátit politiky. Na straně druhé se nelze zbavit dojmu, že pro velkou část bijců za izraelská práva je mezinárodní status Jeruzaléma jen příležitostí, jak uvést do kontextu vlastní politické přesvědčení: prostoduchý nacionalismus křížený s antiislamismem. Přitom, v té nejlepší tradici české politiky, by byla namístě spíše sympatie s „nesamozřejmým národem“, Palestinci.

Izraelsko-palestinské vztahy nelze oddělit od historie poseté tisíci mrtvol, gordických diplomatických uzlů a zašmodrchaných politických, ekonomických i kulturních kontextů. Nelze je ani redukovat na politické teorie z devatenáctého století, na prostou religiózní rovnici. Předpokládám, že to představitelé Jeruzaléma i Palestiny, kteří se o jednu českou učebnici začali přetahovat, ví a celá tahanice je jen střípkem ve velké, chaotické mozaice. Naopak, český koumák vytušil příležitost opět na Václaváku zasáhnout do chodu dějin a světa — a ukázal nakonec jen vlastní malost.