Zůstává jen docela upřímná snaha patřící snad každé generaci: podat o sobě jakousi zprávu a tím také obhájit své místo ve společnosti a smysl svého konání (nebo ho radikálně popřít). Autor sám postuluje cíl svého románu jako svědectví pro děti této generace, přitom však rezignuje na konfrontaci s generací narozenou na prahu normalizace, tedy s generací svých rodičů. Máme tak před sebou generační román bez konfliktů, střetů, vymezování.

Deset vypravěčů sdílí s autorem své příběhy. Vyprávění se stává vyvrcholením jejich dosavadních životů, jakýmsi účtováním s nedávnou minulostí a nakonec i smyslem jejich činů. Autor — postava — hybatel děje vstupuje přímo do textu v okamžiku, kdy je potřeba vyprávěné zaznamenat a zhodnotit, tolik kunderovsky postmoderně. Čtenář nejdříve poznává jednotlivé aktéry, jejich příběhy závěrečné reflexe, když se skrze rodící se román seznámí i s odvrácenými stranami jejich vlastních příběhů. V tom by také mohla spočívat katarze knihy na způsob Laclosových Nebezpečných známostí. Perspektivy vyprávění se protnou, v jejich konfrontaci vzroste napětí korunované náhodnou smrtí jednoho z vypravěčů.

O intelektuálském naladění románu není třeba pochybovat. Svébytnost vyprávění je zesílena konkrétními brněnskými reáliemi, až nakonec skomírá pod explicitními filozofujícími závěry. Autor nám jde totiž vstříc, poslouchá, převypravuje a také analyzuje, vyvozuje a dělá závěry, které nám pak předává už na přebalu knihy, trousí je během vyprávění a souhrnně opakuje v kapitolce „překvapivě“ nazvané „ztracená generace“. Autenticita příběhů ale také román zrazuje v jeho potřebě říci ke generačnímu tématu jasné slovo. Příběhy jsou si tak podobné, že za chvíli začínají splývat a čtenář se musí soustředit na to, aby postřehl, kdo s kým už spal a kdo ještě ne. A navíc — odpovědi známe předem. Zápletky se tak stávají jen ilustrací základní premisy (bez potence klást otázky): „devadesátkové“ děti nevědí, o co usilovat, nevidí v ničem smysl, nevědí, jak dál, protože jejich předrevoluční rodiče jim chtějí dopřát to, co sami neměli. Kam tedy utéct z nudy? Slovy autora „do zahraničí, do hry, do příběhu“. Smysl se tedy utváří až při zpětném vyprávění událostí, útěkem do příběhu, neboli kdo nemá příběh, musí začít nový (a Brno je podnětný prostor), jinak jako by nežil.

Autor je zjevně literárně poučen, odtud také tolik odkazů a postupů, které víceméně čitelně využil. Nutkání zachytit generační pocit i schopnost analýzy však pořád nestačí, když není o čem psát, přitom je to paradoxně zapotřebí. Jó za Šrámka to byly časy, to se ještě za něco bojovalo, protože generační názorové asymetrie byly, na rozdíl od předkládané možnosti, nepřípustné.


Lukáš Vavrečka: Ztracená generace, Pavel Mervart, Červený Kostelec 2017