Rád bych se vyjádřil pomocí tohoto sloupku, ale nemohu, je totiž možné, že bude TL;DR. Vzhledem k tomu, že nebude dočten, není vlastně ani podstatné, jaké informace, názory či myšlenky do něj vložím. Podstatný je především titulek, v mojí mysli se roztáčí marketingový medomet, pročítám příspěvky Marka Prchala a žasnu nad geniálně krátkými větami, v kterých se rozvleklé problémy tohoto státu rozmělňují jak cukrová vata na patře středotřídního zaměstnance montovny. Nově nabytou inspiraci posléze přetavuji v různá očím lahodící slova a fráze: „10 zaručených metod, jak dočíst článek bez myšlení“, „Neuvěříte, co tato mladičká studentka udělala kvůli dočtení tohoto článku“, „Nelámejte si hlavu s hubnutím, s vaším protějškem si čtěte dlouho a rozvážně“.

Jsme fascinováni rychlostí, téměř 75 let po smrti Filippa Tommasa Marinettiho jsme ji dovedli téměř k dokonalosti. Zatím naše vlaky neprojíždějí Chocní 500kilometrovou rychlostí, ale co nezvládne technika, doženou naše mozky. Naučili jsme se jednat jednoduše, impulzivně a především okamžitě. Jasně jsme naznačili našemu bystrému úsudku, pokoře a odpouštění, že již nemají v našem životě místo. Před časem jsem zapřemýšlel (!) nad tím, že pokud budou stejným tempem přibývat v naší společnosti absolventi vysokých škol, dočkáme se možná jednou byrokraticko-politického patu. Ten spočívá v tom, že každý tento vzdělanec bude chtít tu zákon, tu směrnici, tu předpis promýšlet tak hluboce, že nebude možné již nikdy dosáhnout žádného pokroku, vše bude neustále nedopracováno, nedotaženo. Ano, jistě to není problém, se kterým jsem přišel první, uznávám. V této problematice již bylo i v minulosti prezentováno několik možných řešení, přičemž ta nejrozumnější jsou samozřejmě ze světa fikčního, dovolte mi zde uvést ta nejprogresivnější. V šedesátých letech příbramský rodák Pavel Juráček pracuje na scénáři svého emblematického snímku Případ pro začínajího kata, tehdy ještě s pracovním názvem Klíč k určování trpaslíků. Jak dobře víme, v jedné části svého putování se zde hrdina setkává s myslícím strojem na ruční pohon.

Přivezli mi kreténa, močil pod sebe, neuměl se najíst, neovládal lidskou řeč, ale myslel.

Jak víme, ani tento vynález však nakonec nespatří světlo světa a to pouze kvůli faktické technické banalitě. Konstruktér si nepřál zvýšení kapacity vytvořených myšlenek, čehož se mělo dosáhnout zrychlením točivého momentu, který měl místo člověka zajistit alternativní zdroj — žentour, tedy vůl.

Zhruba ve stejné době dokončuje dokumentarista Karel Vachek své stěžejní dílo Spřízněni volbou (1968). Vzdělaný, myslící čtenář v tomto eposu o pražském jaru jistě zachytí myšlenek naopak přemíru. Je před něj postavena spousta momentů, které neměl do té doby právo znát, přitom stačilo málo a mohl zblízka zažít nerozhodnost, obavy, ale i sebevědomí do té doby nedotknutelných a neomylných vládců. Problémem je, že tento snímek nakonec k divákovi nedorazil a ve chvíli, kdy již mohl, byla široká společnost tzv. trezory již důkladně znuděna a bohužel i zklamána. V žádném snímku totiž nezaslechla očekávané „komunisti jsou svině“ nebo vulgaritu typu hovno či, s prominutím, prdel. „Proč je tedy vlastně zakazovali?“ dotazovali se naštvaně zaměstnanci privatizačních fondů bleskově přeškolení na výsostně tržní a konzervativně-tradiční postupy budování nového světa.

Jelikož jsem si vědom délky článku a nevyhnutelnosti TL;DR, rád bych vyzdvihl alespoň Vachkovy filmové eseje, které vznikly v devadesátých, nultých a jedničkových letech a jejichž doslovný výpis by pocit z TL;DR ještě umocnil. Tyto Vachkovy filmy jsou dlouhodobě kvalitním alarmem, který dává línějším mozkům nastupující audiovizuální generace šanci, že se její reprezentanti čas od času dokážou zastavit, zamyslet se a složitější otázky nebudou okamžitě usmrcovat povrchním argumentem instantní zloby. K tomuto by snad měl pomoci i jeho dlouho očekávaný film Komunismus a síť aneb Konec zastupitelské demokracie, který bude mít příjemnou 335minutovou stopáž, jež by snad mohla „rozmyslet“ i ty nejzarytější odpůrce přemýšlení.

A poselství? Pokud ve svém feedu na sociálních sítích narazíte na záhadnou TL;DR formuli, berte ji jako dar, jako výzvu, abyste nahradili mozek, který někomu vypověděl službu, staňte se záchranáři společnosti, vy vzdělaní, krásní lidé, kteří jste dočetli až sem.

V rámci interaktivního zapojení čtenářů jsme se rozhodli zde hojně užívaný termín TL;DR nevysvětlovat. 


Pavel Zajíc je básník, kterému dosud vyšly dvě básnické sbírky Ona místaPeníze.