01/06/2021 | komentář |

Brno je předměstí Vídně a Duchcov záhumenek Teplic. O ironii a kráse

„Podej mi židlu,“ řekl jsem před pár lety své holce Lucii a ona řekla: „Podám, ale slib, že v tom Brně žít nebudem!“ Tehdy jsem telefonoval s Martinem Stöhrem o tom, že udělám fotokomiks o Brně pro časopis Host, v Brně jsme pak strávili čtyři dny. Ale do tohoto města jezdím už dvacet let, první, kdo mě pozval, byl Zdenek Plachý ze Skleněné louky, naposledy to byli Vítek Kalvoda z Ponavy a Větrné mlýny na MAČ v srpnu 2020.

Když jsem překládal essay Roberta Louise Stevensona „O radosti z ošklivých míst“, ještě mě samozřejmě nenapadlo, že získám od Českého literárního centra pobyt v Brně. Češi se nad Moraváky rádi povyšují a Moravané jim oplácejí tím, že se hlásí k neexistujícímu moravskému národu — a jakmile některý z nich dojde do Prahy a useslí se tam, cítí se být Pražánkem, zapomene na svou vrozenou a snad i předsudečnou antipatii k cajzlům a je prostě Pražák. Jako sudetský básník jsem nad to vše samozřejmě povznesený, pocházím z kraje, kde na sebe bohové Krušných hor a Středohoří vřískají a pak se jde na haldy nebo na pracák. Pocházím z místa, kde za stravenky Sorbi koupíte pervitin — a tedy proto je mi vše milé.

Patrik Linhart, foto: Pavel Řehořík

Město, kde právě jsem, je dobré místo k životu, prošel jsem, ať již po stopách stopařů, díky grantům, nebo jen kvůli čtení, hodně českých a o trochu méně evropských měst, pokud zmiňuji onu stevensonovskou radost z ošklivých míst, je v tom pochopení. Když jsem rozšafně kráčel směrem na Kénig, Královo pole, potkal jsem redaktorku Větrných mlýnů Renatu, která pravila: „Ty tu jdeš, jako by ti to Brno patřilo.“ A proč by ne? Brno mi je milé zvláště, protože se tu kupodivu cítím jako doma. A třebas je každý básník tak trochu Robinson Crusoe duše, je zjevně tím, že děcka z Brna mi jako začínajícímu nebo končícímu autorovi podaly ruku, ať to již byly štědré honoráře, vydání knih, nebo mi prostě jen nedaly přes držku.

I když jsem vynikající trianglista, nebudu se zde přirovnávat k Mozartovi, jen toto řeknu: moji Brňané mi rozumějí. Teplice a Duchov ze mě udělaly to, čím jsem, ale Brno mi dalo a dává zdravé ego. Je to ono nepochopitelné pochopení a jediný možný výklad života, jako že ne Vídeň, ale předměstí. Miluji periferie, vedlejší cesty — a i když právě teď za okny mého brněnského bytu svítí Špilberk, toto město vidím jako létající divoký zámek. Jak řekl hospodský a přítel z brněnského parku: „I v době nejtvrdší karantény jsem tu měl otevřeno, seděl jsem tu na židličce, kouřil doutník a civěl na ty prázdný ulice… Jo, ale kdyby někdo přišel, dostane pivo do kelímku.“

Někdy se tu holky, ty dívenky, co jdou Brnem, ksichtí tak ukrutně, až se ptám, jestli to je mnou, nebo dobou, vím, že to není Brnem — i když potkat zde rodilého je snad úkol pro antropologa. Na rovinu zde však přiznám to, že tohle město je bijící srdce zemí českých — a toto je jisté a Gustav Meyrink, jenž toto napsal o Praze, to jistě připustí, neboť taková země, jako je ta naše, může mít zjevně srdcí několik, jak už to tak u ufonů bejvá.

„Rozepsaný jsem byl už,“ cituji Pavla Bryzce, když čtu jeho zprávu z pobytu v Broumovském klášteře, „z Prahy,“ píše Pavel a patrně to tak spisovatelé mají: opravdu kázeň (myslel jsem, že je pořád Mostečák, ale možná psal už z rychlíku z Prahy do Brna, co už…). Přiznává, že píše od—do. A to jemu a všem spisovatelům závidím, sicflajš, sebekázeň. Opět si uvědomuji, jaký jsem totální máčo — prosaik s mentalitou básníka. Někdy si říkám: Já tak hezky funguju! Ale je v tom kulometná dávka ironie. A přesto držím několik pravidel:

1) každý den udělat 20 kliků;

2) každý den se oholit, abych nevypadal jako hipster — koupil jsem si holítka za kilo a pak jsem zjistil, že v koupelně jsou pro residenční autory — a samolitr i autorky — k disposici erární holítka Gilette;

3) napsat povídky o Brně a občas pokročit v románu Dějiny pindíků;

4) způsobit aspoň dvě tři literární čtení;

5) pracovat dál jako knižní redaktor a korektor a plnit zakázky nakladatelů, kteří mi během karantény zachránili áršloch;

6) plnit tzv. Broumovský program — v roce 2017 jsem tak nějak ze zadání stipendia pochopil, že mám propagovat literaturu a podpořit místní talenty (letos jsem broumovského básníka Felixe Zöllnera úspěšně nominoval na člena Asociace spisovatelů).

Sedmé pravidlo si lze domyslit, je to den odpočinku. Jdu na Cejl do Alberta a za stravenky, které mi dala má švagrová Gabriela Hauptvogelová z Teplic, si koupím ňamku, obvykle to jsou Western fazole, kofola, máslo a toastovej chleba. Ve vietnamské večerce, kousek od vily Löw-Beer, si ovšem denně mimo den odpočinku kupuji čtyři starobrna a dvě krabičky modrých chesterfieldek. Pobyt básníka na stipendiu je milostný souboj klávesnice, putování, popíjení a uvědomování si toho, že spát je tu škoda. Já vím, že taková upřímnost zabolí, ale poesie je život v bistru kouzelníků — a to jediné, co mi v Brně chybí, je má holka Lucie a pes Baader. Jinak těžká pohoda, protože Brňáků je tady hafo. Až odtud na konci května odjedu, budou mi chybět. Uvažuji o tom, že si jich na ten svůj teplický záhumenek pár přibalím na cestu. Ještě před úplným závěrem dodám něco z vážnějšího soudku. Chytl jsem tu jakousi vyrážku, která sice nesvědí, ale když jsem se na Prýglu svlíkal, vypadal jsem přeci jen divně — jako postava z obrazu Josefa Váchala „Spála“. Stavil jsem se proto v lékárně a práškařka se mě zeptala: „A byl jste už někdy dřív v Brně?“ Odpověděl jsem: „Jezdim sem už dvacet let, ale nikdy sem tu nebyl tak dlouho. Myslíte, že to je z toho?“

Verneovky, jejich nekonečné taxonomie a příběhy a travestie vlastních hrdinů, vítají nás do světa pohodové psychopatie a starosvětského neurotismu, jako děcko jsem miloval ty nekonečné výčty, a tak si tedy do finále jeden výčet vyšvihnu:

— nachodil jsem po Brně přesně 152 km;

— zamiloval jsem si parky Lužánky a Koliště a hřbitov v Židenicích;

— byl jsem v Mahenově divadle na premiéře Majitelů klíčů (a bylo to mé první představení, kde jsem sám nehrál, po deseti letech);

— strávil jsem čtyři hodiny ve dvou palácích Moravské galerie;

— natáčel jsem s Alešem Zbořilem vlastní versi AZ kvízu v redakci Větrných mlýnů;

— byl jsem jediným pozvaným divákem na křtu antologie Martina Stöhra Nejlepší hezké básně;

— s Martinem Štvrteckým jsme zaimprovisovali dvě autorská čtení v půdním bytě na Zámečnické, kde byli autoři od Kišiněva po Duchcov;

— navštívil jsem rodné domy Petra Hrbáče a Bohumila Hrabala;

— dostal jsem přesně 22 kg knih;

— nahrál jsem výstup s hercem, který hrál manžela Boženy Němcové;

— napsal jsem essay o Morgensternovi pro časopis Host, dokončil redakci nového překladu knihy 1984 od Luboše Snížka pro Maťu a postupně vyslechl všechny alba Depeche Mode;

— během měsíce jsem absolvoval tři dny meditací, kdy jsem nepil, nekouřil, jedl a díval se na filmy s Funésem a Belmondem a četl si ruské autory a vůbec nemyslel na Brno;

— denně jsem telefénoval své holce, mámošovi a několika přátelům z Teplic a informoval jsem je, že mi tu neubližují a že je zde věčně türkysové nebe, abych je nasral;

— přiměl jsem dva talentované autory, aby psali, dali mi své rukopisy a já jim udělám editora, načež jsem z nich vytáhl peníze;

— absolvoval jsem páku s kulisákem Moravského národního divadla;

— připravili jsme k vydání knihu „best of Linhart“ s pracovním názvem Dveře jediných možností (nebo Hádání s démonem noci);

— ochutnal jsem zde různá piva, ale na svých solitairských toulkách jsem pil starobrno v piksle, protože mi jako jedinému chutná a taky je nejlevnější;

— napsal jsem sbírku povídek, kterou — po předchozích knihách o literárním dovádění ve Vídni, ve Walesu a ve Lvově — vydá nakladatelství Větrné mlýny;

— Lucii jsem v Brně koupil rajcovní punčocháče k podvazkům, mámošovi knížku Arnošta Goldflama o mamince a tchyni reprodukci Rubensova obrazu „Hlava medusy“;

— během spánku jsem obarvil prostěradlo na červeno, zjevně barva z vlasů, což se právě teď snažím zamaskovat;

— v noci jsem naposledy z bytu Českého literárního centra v budově někdejší ochraňovny zanedbané mládeže vyfotil Petrov a Špilberk a vím, že po Brně se mi vždy bude stejskat.


Patrik Linhart (nar. 1976) je básník, spisovatel, essayista, výtvarník a performer žijící v Teplicích a v Duchcově. Je zakladatelem Vědeckého studia Stará milenka, jehož náplní je „aktivisace každodenního života“ a „magie všedních dnů“. Výsledky této práce publikoval v knize studií o horroru Vyprávění nočních hubeňourů (Pulchra 2013), sbírce essayí a kritik Horrory roků (Paper jam 2016) a sestavil a přeložil výbor z díla Arthura Machena Temnota nepomíjí (Malvern 2020). V posledních letech vydal sbírky básní a povídek Šílený Trist (Bohemica Novela 2014), Vienna Calling (Větrné mlýny 2014), Legenda Ysbwriel (Větrné mlýny 2017) a Jáma a rypadlo (Paper jam 2019) nebo román Nonstop amok (Paper jam 2016). Letos vydává nakladatelství Větrné mlýny jeho sbírku povídek ze Lvova Král zvířat učitel. Je členem radikálního baletu Vyžvejklá bambule.


Text vznikl během autorovy tvůrčí rezidence v Brně, kterou pořádá České literární centrum (sekce Moravské zemské knihovny).