22/12/2015 | recenze | Kryštof Špidla

Bůh na inlajnech

Navzdory tomu, že se jeho prózy obvykle setkávají s příznivým kritickým přijetím, patří Ludvík Němec spíše k méně známým autorům. Vinu na tomto faktu nesou spíše mimoliterární okolnosti; autor začíná publikovat uprostřed normalizace na konci sedmdesátých let, navíc vydává knihy s velkými časovými odstupy — nejdelší z nich, mezi povídkovou sbírkou Já jsem ta tma a Láskou na cizím hrobě, trval sedmnáct let.

Jeho nejnovější mnohovrstevnatá próza nese název Odpustky pro příští noc a v některých aspektech volně navazuje na jeho předchozí soubor Láska na cizím hrobě, za který byl v roce 2014 nominován na Magnesii Literu. Nejde jen o stylistickou vybroušenost, zejména na poli motivické struktury, kroužení kolem podobných témat, žánr delší povídky (celkově soubor obsahuje čtyři: „Koleda“, „Kočka v bludišti“, „Odpustky pro příští noc“, „Voda živá“), ale také o postavu prostitutky Darji, která se (v jednom případě nepřímo) objevuje v první a poslední próze souboru. Neponechává si jen jméno, ale i podobu, zejména charakteristický rozbitý ret, a řečové návyky.

 

Setkání minulých s přítomnými

Princip postavy jako svorníku dvou volně navazujících textů je použit též v povídce „Koleda“ a textu, podle kterého je nazvána celá kniha. Onou postavou je Kamil — bývalý kreativec a zaměstnanec banky, nyní muž utlumený antidepresivy, který si jako jeden z mnoha dávných hříchů úspěšné minulosti ponechal občasné vykouření marihuanové cigarety. Jinak se projevuje jako ironický glosátor, který není vždy pánem své vůle, což ovšem platí i pro další postavy. A právě zde leží jeden z interpretačních klíčů k jednotlivým povídkám.

V povídkovém souboru je značný prostor věnován iracionalitě. Postavy se nacházejí ve stavu jakéhosi zjitření nebo naopak útlumu, jež jim umožňují prožívat téměř halucinační stavy. Nicméně dodržování omezeného hlediska vyprávění — většinou se jedná o personálního vypravěče v er-formě, ačkoli v některých povídkách autor mluvnickou osobu vyprávění kombinuje i v rámci jednotlivých odstavců — nám neumožňuje plně rozhodnout, co je fikčním faktem a co důsledkem změněného stavu vědomí, ať již způsobeného drogovým raušem, či duševní nemocí: „Jde o nešťastnou kombinaci THC, cipralexu a vzpomínek a sebelítosti — nebo je to opravdové dojetí?“ Proto se v textu mohou tak snadno pohybovat postavy z dávné minulosti, popřípadě se opakovat události již proběhlé.

nemec

Protagonisté jednotlivých povídek jsou v určitém okamžiku svého života účastni milosti. Ta ovšem nepřichází skrze křesťansky pojatého Boha, ale skrze bizarní služebníky, kteří jsou zprostředkovateli podivuhodných náhod či otevírají dávno zasuté události. Takovým zprostředkovatelem může být prostitutka Darja, její dávný klient — zmrzačený bývalý výrobce pervitinu —, stárnoucí arogantní právnička, jež v minulosti přišla o své jediné dítě, či oplzlý starý šantala na kolečkových bruslích, kupující si orální sex od nezletilých Romek. Posledně jmenovaný, jenž se objevuje v povídce „Kočka v bludišti“, je bytostí nadanou konat zázraky přímo a vědomě, ostatní se stávají „božími služebníky“ spíše náhodou. Situace kolem hlavní hrdinky této povídky poněkud připomíná události kolem příchodu Ďábla a jeho služebníků do Moskvy v Bulgakovově Mistrovi a Markétce, podobné jsou též kulisy parku a parné léto.

Motiv milosti, a především odpuštění, o němž není jisté, zda kráčí stezkami rozumu, boží vůle či pouhé náhody, je stěžejní v celém díle. A právě proto, že křesťanství si osobuje na milost nárok, je konfrontováno s vyloženě blasfemickými motivy. Kupříkladu Darjin druh, vyholená svalnatá kreatura, je živ ze spolupráce s církvemi na restitucích, jakýsi šejdíř prodává před kostelem odpustky, prostředkem, kterým je milosti dosahováno, je dost často explicitně vylíčený sexuální styk, který má daleko k představě čisté lásky. Zejména proto, že jeho podstata leží v ponížení. A tak může být legenda o svatém Františku z Pauly vyprávěna jako součást přesvědčování k felaci, popřípadě slova písně Anety Langerové „Voda živá“ interpretována se slině erotickým podtextem.

Výrazným kompozičním prvkem Němcových povídek je hra s časem. Nejen že se v jednotlivých textech prolínají různé časové roviny — zejména násobené retrospektivy —, ale i celá kniha prozrazuje jistý časový plán. První a poslední povídka se odehrávají v nejexponovanějších obdobních liturgického roku — o Vánocích a o Velikonocích —, druhé dvě připadají na liturgická mezidobí — na léto a podzim.

 

Má lásko, grotesko

Již byla zmíněna důsledná snaha o propojení jednotlivých motivů. Silně je tento princip uplatněn v povídce „Odpustky pro příští noc“. Zde do popředí vystupuje motiv pádu ptáka/anděla, jemuž se postupně přizpůsobují i užitá obrazná pojmenování: „Bolí ho záda a kolena, nohy se mu chvějí — ale ještě víc se chvěje jakési tence pípající ptáčátko v kleci jeho žeber.“

Propojenost v rovině postav, času a místa — děj všech čtyř povídek se odehrává v Brně —, je možné chápat dvojím způsobem. Jako produktivní přístup k práci s fikčním světem, ale i jako samoúčelnou ekvilibristiku. Obojí je v textech Ludvíka Němce přítomno.

Tendence sklouznout k samoúčelnosti se občas projevuje v jazykové rovině textu, zejména v první povídce. Hlavní hrdina je líčen jako pohotový tvůrce slovních hříček, čemuž ovšem neodolá ani vypravěč, a dopouští se tak poněkud šroubovaných aforismů: „Protože být milován proti své vůli (a proti svému přání) je sice možná horší než nebýt milován vůbec, ale jde-li o dceru toho, kdo vás platí, možná to tak úplně neplatí.“ Tato povídka je ovšem zřejmě nejslabší z celého souboru nejen z hlediska jazykového, ale též kvůli své příliš komplikované a málo uvěřitelné fabuli postavené na motivu náhody.

Naopak jazykovou předností Němcových próz je až básnická obraznost. Motiv ptáka nabodnutého na střepy v okně, který zoufale tluče křídly, se může zdát jako nepříliš originální, ale Ludvík Němec jej dokáže vystavět se skutečnou naléhavostí. Na druhé straně jej však vzápětí shodí jiným obrazem — Kamilem třímajícím mop na podlahu. Jednotící princip Němcových próz je možné nazvat tesknou groteskností.

Nejsilněji působí povídka „Kočka v bludišti“. Výraznou roli zde hraje nedořečenost, ponor do duše psychicky narušené postavy a právě groteskní stylizace. Obzvlášť neodolatelný je oplzlý pánbůh na inlajnech, ale i překvapivě dojemné rozuzlení.

Ludvík Němec patří k výrazným, stylisticky nezaměnitelným autorům. Jeho předností je jazyková suverenita, obraznost, silně vyvinutá potřeba fabulace, ale i jeho neochota k doslovnosti. Povídkový soubor Odpustky pro příští noc obsahuje texty, jež v sobě kombinují hravost postmoderny s hloubkou sdělení.


Ludvík Němec: Odpustky pro příští noc, Druhé město, Brno 2015