02/09/2020 | recenze | Adam El Chaar

Byl Jan Mikolášek šarlatán?

„Já je moc neodlišuju,“ odpovídá spisovatel a scenárista filmu Šarlatán Marek Epstein v rozhovoru pro server E15.cz na otázku, zda zrovna mluví o tom skutečném anebo o filmovém Janu Mikoláškovi. Osud tohoto dosud nepříliš známého českého léčitele okořenil emotivními momenty, které jsou vyfabulované a reálnou osobu staví do příšerného světla. Fikce se v realitě rozpouští a běžný popkornožrout nebude dohledávat, co je co. Splyne mu to stejně jako scenáristovi. Co na to Jan Mikolášek?

Film je inzerovaný jako historické drama podle skutečné události. Skutečné události… Míra fikce v Šarlatánovi je skandální, přímo šarlatánská. Dramatizace je to slovo, které má fikci ospravedlňovat? Tak ano, ale aspoň s minimální úctou k předloze. Nebo úcta není to správné slovo, to bychom se ocitli na půdě korektnosti, která do umění nepatří. Tvůrci samozřejmě mají básnickou licenci, ale měli by taky hrát fér. Jak píše Jiří Peňás v Echu24 ve své recenzi „Šarlatánství s Šarlatánem“, svým ztvárněním jako by se Mikoláška snažili zdiskreditovat hůř než komunistický režim v procesu, který ve svém díle předestírají. Hrají hru na skutečnou událost, ale zároveň si ji bulvárně a komerčně přibarvují, aby byla atraktivnější.

Herci Ivan Trojan a Juraj Loj, foto: Totalfilm

Nic proti této bájetvornosti, ale ať je důrazně vyslovena hned na začátku filmu. Autorsky zpracováno a hotovo. Ale to by narušovalo iluzi pravdy, která je hlavním prodejním atributem tohoto typu filmů. To je v pořádku, ale přináší to i určitou zodpovědnost. Kdyby postava na motivy Jana Mikoláška dostala ve filmu jiné jméno (což by bylo namístě), koho by pak zajímala? Na konci titulků je uvedeno zhruba to, že se film zakládá na životě Jana Mikoláška a ostatní postavy že jsou smyšlené. Ani na tomto zastrčeném místě zdivočelí fabulátoři nepřiznávají barvu. Proč taková mnohoznačnost? Vždyť se jedná o živého člověka.

Ano, Jan Mikolášek sice už fyzicky nežije, tady je ale oživován v kolektivním vědomí. Nejen oživován, vlastně tvořen — většině lidí dodneška jeho jméno nic neříkalo. Proto by byla namístě ne zmíněná úcta, ale aspoň opatrnost. Na Mikoláškovi je v Šarlatánovi reálná jen kostra: cholerický léčitel. Choleričnost je ve filmu obalena masem fikce. Divák si je obojí bezděky s osobou Jana Mikoláška spojí a bere je jako reálné, skutečné události.

Neslaný nemastný, ale skvěle zfilmovaný

Marek Epstein vydal v roce 2018 román Dravec a ulovil s ním uctivé kritiky. Autor se netají literárními ambicemi a touhou psát, ale rovněž je mu známo, že prachy jsou jinde. Na chleba si vydělává psaním filmů. Epstein je podepsaný mimo jiné pod dvěma chválenými filmy s Ivanem Trojanem — Václav (2007), který Trojanovi vynesl Českého lva, a Ve stínu (2012), na který Šarlatán upomíná noirovým laděním. Chválený je i za samotného Šarlatána, ve kterém se kromě populárního českého herce (a jeho syna) spojil s úspěšnou polskou absolventkou FAMU Agnieszkou Hollandovou.

Ta je kromě režisérky také scenáristkou, takže do řemesla Epsteinovi mluvila. Příběh podnikavého léčitele, kterého se komunistický režim v zinscenovaném procesu snaží dostat pod zámek, zamýšlel Epstein zakončit ve vězení, Hollandová prosadila, aby to bylo u soudu. I tak se ale zřejmě sešli dva populisté, kteří místo aby si oponovali, tak se podporovali, a vznikl chladně popisný, předvídatelný, neslaný nemastný, ale skvěle zfilmovaný jakoby článek z bulvárně-naučného časopisu.

Povrchnost pohledu naznačuje už samotný název Šarlatán. Mikoláška tak nelichotivě označovali ti, kteří ho neznali. Ti, kdo ho znali, respektive v něj věřili, ho uctívali. Léčil nejen bylinkami, ale i vírou, tedy placebem. Víru pacientů podporoval svými přesnými encyklopedickými znalostmi a pozitivními referencemi. Film však zachycuje Jana Mikoláška na okraji společnosti. Odmítal opustit své místo jak ve smyslu profese, tak vlasti, a to i když cítil nůž na krku. Odmítal si ten nůž připustit.

Po smrti prezidenta Antonína Zápotockého, který byl jeho vděčným pacientem a protektorem, přichází léčitele varovat jeho bývalý pacient. Časy tolerance skončily. Je ochoten mu vystavit falešný pas. Mikolášek ale nevěří, nechápe, co proti němu mají: scéně přitom předchází hlasitá četba štvavých článků z novin, ze kterých je to zřejmé.

Epstein fabuluje

Signifikantní fyziognomická podobnost dvojice Trojanů vnáší do filmu jisté nadpřirozeno (skutečnému Janu Mikoláškovi už je Ivan Trojan podobný méně než svému synovi). Devatenáctiletý Josef Trojan ztvárnil léčitele mladého, otec ve středním věku. Josef to zahrál naturalisticky, jako od Stanislavského. Vyžadovaly to hlavně scény, ve kterých vyobrazoval původ Mikoláškových běsů. To byla důležitá funkce, protože z jejich temné hmoty film tyje.

Josef Trojan jako mladý Jan Mikolášek, foto: Totalfilm

Josefův Mikolášek je za první světové války nadřízeným donucen zastřelit kamaráda. Ve skutečnosti postřelil sám sebe, aby do války nemusel. Hrdina vezme sekyru na otce (Martin Myšička), který mu zakazuje učit se u obecní šarlatánky. Jeho otec už v té době dávno nežil. Učitelka léčení Mikoláška poprosí o utopení koťat, která mu naskládala do pytle. Hrdina místo toho s pytlem mlátí o zem jako smyslů zbavený. Epsteinova licence.

Ve všech těchto scénách je Josefův Mikolášek shodně naštvaný. Něco tedy musí být ještě za tím, snad porucha osobnosti jako daň za dar léčit. Poruchou samozřejmě není homosexualita, jak už dnes víme. Mikolášek se z ní přesto v pravidelných prostřizích kaje v kleku na ostrém kamení pod ukřižovaným Ježíšem. Ani pro Mikoláškovu homosexualitu ovšem neexistují přesvědčivé důkazy. 

Motiv topení koťat jako vyobrazení emoční oploštělosti hrdiny byl použit už ve filmu Jan Palach. Ten za to sklidil všeobecné odsouzení, přitom koťata na rozdíl od filmového Mikoláška jen mírumilovně utopil. Výkon Josefa Trojana není žádný zázrak, rozhodně ale ani propadák. Nevyzrálost dohání imponující snahou.

Jan Mikolášek

Mikolášek v podání Ivana Trojana ubíjí svou posttraumatickou stresovou poruchu workoholismem. To je naznačeno jako důvod, proč se zdráhá opustit praxi. Musí za každou cenu dál léčit. Potřebuje to. Pacienti ho potřebují. Nepochopení, že ho komunistický režim chce opravdu zrušit, ač léčil prezidenta Zápotockého, je alfou a omegou role. Výrazově v ní těží z nepříliš známé úlohy zpomaleného podivína ve snímku Viditelný svět (2011) i ze sebevědomě zasmušilého detektiva z filmu Ve stínu. Zkoumavě zasněný pohled, který diagnosticky upírá na lahvičky s močí, dělá Šarlatána Šarlatánem. Po právu je na plakátu, kde ho doplňuje oddaně obdivný úsměv slovenského herce Juraje Loje, který mile překvapil v roli Mikoláškova asistenta s výhodami.

Jednotlivec vs. systém 

Agnieszka Hollandová se často věnuje tomu, jak je jednotlivec slabý proti systému, ale jak mu to nebrání se bouřit. Tuto esenci si vytáhla i z Mikoláška. Šarlatán se nese v podobném duchu jako její nedávný film Přes kosti mrtvých (Pokot, 2017). Ve filmu Úplné zatmění (Total Eclipse, 1995) Hollandová pomohla objevit Leonarda DiCapria. Většinové publikum tehdy mohlo zhlédnout mužskou líbačku, ba i něco víc.

Tehdy to byl šok. Co se týče zobrazování homosexuality, uběhlo od té doby v kinematografii pomalu stejně vody jako v poezii od Rimbauda s Verlainem. V Šarlatánovi vidíme o něco víc než v Úplném zatmění, ale pořád s mírou. Tvůrci si nechtěli nikoho pohněvat. Pro zastánce odvahy a originality je film zoufale konformistický a kompromisní — nejen v motivu homosexuality.