05/09/2020 | ukázka | Jan Horníček

Čarostřelec

Vítězem letošního ročníku Literární ceny Knižního klubu se stal historický román Čarostřelec od Jana Horníčka. Píše se rok 1789 a na cestě do Hejnic se setkává podivínský doktor a tajemný kněz. Ne však náhodou.

Cesta z Reichenbergu — sobota 14. února 1789

Byl to roztomilý buclatý pán, s tvářemi jako jablíčka a neurčitého věku. V očích mu jiskřilo chlapeckou rozpustilostí, jenže to se mužům jeho druhu stává. Do šedesáti kypí bezstarostným veselím, pak seschnou, splasknou a umřou. Tenhle se navíc bez ustání culil pod tenkými, bedlivě nakroucenými kníry a čas od času se sám pro sebe zahihňal. Klobouk, kabát, vázanka a cvikr — zkrátka typický spolucestující, jakého potkáte v dostavníku. Seděli proti sobě už půl hodiny, ale Vilémovi se řeč zapřádat nechtělo. Měl svých vlastních myšlenek dost; myšlenek a starostí…

„Nepletu-li se, tak vy jste bývalý jezuita, viďte?“ vybafl chlapík znenadání a zahihňal se.

Vilém na něj vytřeštil oči, ta vzpomínka jím projela jako rezavý nůž. Nasucho polkl a pak ještě jednou. Tovaryšstvo zrušil papež před šestnácti lety, stále však nebylo bezpečné se k té neblahé minulosti vracet.

„Nevím, o čem to mluvíte, ale coby začátek rozhovoru dvou neznámých lidí mi ta otázka připadá krajně nevhodná.“ Odtušil upjatě a rezervovaně.

„Nevhodná, ale zjevně funkční — chichi — však se nám s její pomocí podařilo začít. A nehněvejte se, s tím jezuitou to byla taková trochu střelba od boku, teprve vaše rozčilení mi potvrzuje, že jsem se cíle neminul.“ Vilém se kousl do rtu. „A vy jste prosím pěkně kdo?“

„Já jsem Šulc, doktor Šulc!“ Buclatý pán to vyslovil, jako by doktor bylo křestní jméno, pak se zahihňal a napřáhl k Vilémovi ruku.

Ten ji zdráhavě a nepříliš ochotně stiskl. „Vilém. Vilém Javořina.“

„Takže otec Vilém? — chichi — těší mě. A teď byste určitě rád věděl, jak jsem na to vaše Tovaryšstvo přišel. To víte, mně to myslí, tomu se říká dedukce. Jsem totiž nejen lékař, nýbrž i vystudovaný právník a s oblibou se zabývám dokazováním hypotéz.“

Vilém zaťal zuby, ale neřekl nic. Byla zima, vůz tiše hrčel po zaváté silnici, pod koly šustil sníh a tlumil klapot kopyt. Smrákalo se, nad zamrzlými lesy visela mlha.

Doktor Šulc si poposedl a rozpovídal se: „Tak nejprve oděv; oblek i svrchník drahý a elegantní, ale už dobrých deset let vyšlý z módy, jste čisťounký a upravený, ale bez citu pro detail. Mnoho ryzí účelnosti, ale málo něhy; hrubé obrysy bez jemných kontur — chybí tomu zkrátka ženská ruka. Sečteno podtrženo starý mládenec.

A nadto asketického založení; hubený až hanba, ramena sice široká jako Platón, ale kabát vám na nich visí jako na suché větvi. A přitom žádná zjevná choroba trávicího traktu — to já poznám — chce to jen občas odložit knihu a nezapomenout se pravidelně najíst — chichi — to já si tělesná potěšení neodpírám (poplácal se po důstojném bříšku) a vy byste taky neměl — aspoň ta, co smíte. Napadlo mě, že budete potulný učitel nebo bývalý jezuita anebo obojí. A vida, trefil jsem se. Chichi.“

Vilém si povzdechl, nemaje k tomu co dodat. Raději odvedl řeč jinam. „A copak dělá doktor z Vídně tak daleko na severu?“

„Narážíte na mou vídeňskou němčinu? Výborně, já si říkal, že byste mohl být jazykozpytec,“ rozzářil se doktor Šulc a zatleskal buclatýma ručkama v rukavicích. (Ve skutečnosti ty ruce vůbec buclaté nebyly, jen buclatě vypadaly jako ostatně na doktoru Šulcovi všechno.) „A tady v Jizerských horách? Věřil byste mi, že se jedu rekreovat do lázní Liebwerda?“

„Nevěřil. Do lázní se jezdí v létě, za tepla.“

„I vy filuto,“ zahrozil doktor šelmovsky prstem a zahihňal se, „vám jen tak něco neunikne. (Pak spiklenecky ztišil hlas.) Když já nevím, jestli vám to mám povědět, já jsem tu totiž natajno, ba inkognito!“

„Hmm,“ opáčil Vilém a bez zájmu se zahleděl z okna. Bělostná krajina kolem ubíhala a jako saze padala do sněhu tma.

„No tak já vám to tedy povím, když jinak nedáte, ale musíte mi slíbit, že si to necháte pro sebe, ujednáno? Slyšel jste někdy o náčiní, kterému se říká ski? — či die Bretteln (jako prkýnka), či lyže?“

Vilém zavrtěl hlavou.

Jan Horníček, foto: archiv Jana Horníčka

„No, víte, já to raději moc neříkám, aby to nevypadalo, že se chvástám, a protože na mě pak lidé nezřídka koukají jako na nějakého podivína. No ale zkrátka, byť na to nevypadám, jsem možná vůbec nejlepší Skiläufer v celé rakouské monarchii. Alpy jsem projezdil, Tatry i Jeseníky, a Jizerské hory jsem si nechal naposled.“

„Proč právě Jizerské hory?“

„To víte, do Jizerských hor zavlekli lyže za třicetileté války Švédové. A stále se tu prý na nich prohánějí někteří z nebezpečných místních pytláků a pašeráků. Úřady jsou proti nim bezmocné — chichi — zákon je v hlubokých lesích na úzkých umrzlých stezičkách nedostihne.“

Vilém si s hrůzou představil všechny ty zarostlé zpustlé zločince, jak prchají z místa činu na podivných prkýnkách, ale ta myšlenka se mu rozležet nestačila. Vůz sebou náhle trhl, zabočil prudce vpravo a sjel ze silnice. Pod koly zadrkotalo kamení, svět se s nimi zakymácel, vůčihledně zpomalili.

Doktor Šulc vystrčil hlavu z okénka. „Co s tím jedeš jak s hnojem! Nezaplatil jsem ti snad dvě zlatky? Tak koukej ty svoje herky zase pěkně popohnat!“ Kočí zaklel a zapráskal nad koni bičem. Doktor Šulc se spokojeně usadil a zaculil se. „Takhle se na ně musí, na svoloč!“

Pokračovali mlčky a Vilém měl brzy pocit, že z něj ta divá jízda přes kořeny a přes výmoly vytřese duši. Rozesněžilo se, tma se pomalu kradla mezi pokřivenými habry a jen dvě čadící lampy na kozlíku se zařezávaly do houstnoucího šera. V holých korunách skučel vítr a chřestil omrzlými haluzemi jako kostmi umrlec.

Vilém se roztřásl, snad chladem, snad úzkostnými předtuchami…

„Ha, slyšel jste,“ zvolal doktor Šulc vzrušením celý zčervenalý, „to vyjí vlci!“

Vilém se v obavách zaposlouchal, ale dolehlo k němu jen sténání stromů, kvílení větru a poděšené frkání koní. „V Jizerských horách ještě žijí vlci?“

„Snad ano, snad ne. Najisto sem však přicházejí z Pruska, když je zima a mají hlad. Zato mordýři a loupežníci, ti se tu kolem Hemmrichu potloukají zaručeně. Můžeme jen doufat, že je ta slota venku — chichi — od zločinných úmyslů odradí.“

Dostavník brzy naplnily stíny lesa a oba cestující pohltila čerň, jen skla cvikru vrhala matné odlesky. Pak doktor zašátral pod kabátem a chvíli cosi nehlasně kutil a štrachal. Ocílka křísla o pazourek, vzňalo se práchno a troud. Doktor si hbitě zapálil a spokojeně zabafal z dýmčičky, bůhvíjak se mu ji navzdory všemu tomu drncání a nadskakování podařilo nacpat. Nakonec odhodil hořící oharek, který zasyčel v závěji a zhasl.

„M-hm, kde jsme to byli. Aha, lapkové na Hemmrichu, vidíte. A znáte mimochodem tu pověst o prokletém hejtmanovi, který se tu po nocích projíždí na ohnivém koni?“

„Neznám, v Jizerských horách jsem poprvně. O to víc mě zajímá, odkud ji znáte vy.“

„Já? Já hodně čtu, víte — a co přečtu, to si pamatuju — chichi — s tím hejtmanem to bylo tak. (Dlouze zatahal z lulky, až uhlík zažhnul a vykreslil mu na tváři strašidelnou rudou masku.) Jmenoval se Platz z Erenthalu, vládl na Friedlandsku a zle vykořisťoval poddaný lid. Před sedmašedesáti lety ho trefil šlak, dodnes však prý ho lidé vídají se smečkou divých hladových psů, kterak štve jeleny. Jiná pověst praví, že aby si odpykal své ukrutné hříchy, musí za mrazivých větrných nocí každou z rozeklaných skal Hemmrichu pilou rozřezat. Slyšíte to skřípání a zoufalé steny?“ Doktor se zahihňal.

Chvíli spokojeně bafal a pak se pustil do dalšího vyprávění: „Ovšem bez debat nejlepší z jizerskohorských pověstí je ta o čarostřelcích. Tu znáte? Ne? Ale to byste měl, tam se to jen hemží ďábly a svatokrádežemi — no úplně váš obor.“

Vilém tam seděl, zuby zaťaté, vůz jím smýkl tu vpravo, tu vlevo. Les za okny skučel, jak jím lomcovala sněhová bouře. Drali se sráznou stezkou vzhůru, vyplašení koně supěli a do rachotu kol se ozývaly rány biče. Viléma napadlo, co všechno ten úlisný doktůrek ví. To opravdu dokáže číst myšlenky? To vážně vytušil, proč jsem se na zmrzlý sever vydal? Neřekl však nic, dokonce se přinutil k úsměvu.

„No takže, zkrátka a dobře. Je to tu nuzný, nehostinný kraj, bez flinty se tu člověk neobejde, kdo nepytlačí, umře za dlouhých zim hlady. Není nad to umět se zbraní zacházet. Jenže co když se ruce třesou a oči už neslouží, jak sloužívaly, co pak? Modlení nepomůže, pámbů vás nechá na holičkách a církev taky — jako bývalý jezuita o tom jistě víte své. Takže nakonec zoufalému nezbývá než se obrátit na opačnou stranu a trochu si zašpásovat s kouzly a magií. Ne nadarmo se čarostřelcům říká čarostřelci. Dávno se naučili zaklínat kulky tak, aby se nikdy neminuly cíle.

(Doktor Šulc nasál a vyfoukl dým tak hustý, že mu pod kloboukem vytvořil neprostupnou clonu, zahihňal se a pokračoval.) Jistě, namítnete mi, že to není žádná novinka, že podobný motiv se v německé mytologii objevuje už ve třináctém století, jenže! Tady se místní pašeráci nespokojili s pověstmi, je znám přesný recept. Z kostelní vitráže sobě olova naber, vytlučeným oknem dovnitř se vkraď a po svátosti oltářní čile se poohlédni. Za bezměsíčné noci pak lebku vraha vykopej, skrze jejíž oční otvor kule bez meškání odlévat začni. Tu černý muž v plášti tobě se zjevit ráčí, aby ti všemožně ku pomoci a radě byl. Kulemi těmi posvěcenou hostii na strom přitlučenou provrtej, čímž celý obřad ukončen jest a černý muž smekna klobouk a tobě na pozdrav pokyvuje, zmizí. Každá z těch kulí takovými čárami zakletých cíl svůj nalezne si, i kdyby na opačné straně hor se nacházel.

Doktor zabafal z dýmčičky a rudé odlesky mu na tvář načrtly děsivý škleb. Vůz poskočil, kola zahrčela a supící koně se rozběhli rychleji. Projeli Oldřichovickým sedlem a začali klesat do údolí. Rázem se také ocitli na závětrné straně. Vánice nad lesem běsnila marně, vytí větru ustalo, kolem tiše šustil padající sníh.

Vilém cítil, jak mu po zádech stéká studený pot. Nasucho polkl a přidušeně zasípěl: „Takové groteskní pověry přece nemůžou najít u moderního člověka sluchu!“

„Nemůžou — chichi? To byste se divil — ostatně kdyby se lidé vzdali svých pověr, tak byste vy i ostatní kněží rychle přišli o živnost. No a o tom, jak moc je pověst o čarostřelcích živá a aktuální, svědčí přece skutečnost, že před čtrnácti dny nějaký neznámý lotr vytloukl okna v hejnickém kostele a vyloupil svatostánek. O tom jste neslyšel?

Aha! Vidím, že slyšel! — Proč jinak byste s tak zuřivou bezmocností zatínal pěsti.

No napadlo mě, že váš příjezd by mohl s těmi nedávnými událostmi souviset; a helemese! Kdo vás poslal, biskup Valdštejn?“

Vilém se vzdal. „Hradecký biskup Leopold Hay, osm let už mu dělám generálního sekretáře. Vzhledem k tomu, v jak napjaté době žijeme, nám přišlo lepší vyřešit celý případ dřív, než se to rozkřikne. Ale upřímnost za upřímnost, jak jste se tohle všechno dozvěděl vy? Pro koho pracujete?“

„Já? Já se dozvím leccos, já si povídám s lidmi a umím klást nebezpečné otázky. Já umím číst v náznacích i mezi řádky a dopočítat si, co mi druzí zamlčují. To víte — chichi — já jsem vystudoval medicínu a práva a myslí mi to!“

„Kdo jste?“ vyhrkl Vilém zoufale.

„Já jsem Šulc. Doktor Šulc! Takový ten pán, kterého potkáte v dostavníku. Cizinec s černým kloboukem a v černém plášti, který vidí až na dno duše. Který ví, co byste si přál a po čem vaše srdce prahne — stačí říct, cenu znáte. Soudím ovšem, že na zázračné kule vás nenalákám, že po jediném toužíte víc než po spáse vlastní duše. Vy potřebujete přijít věcem na kloub, že, otče? Vy potřebujete najít pravdu a zmocnit se jí!“ Doktor zabafal a znovu ho obklopil oblak dýmu. Vůz se zakymácel a smýkl sebou, sjeli na raspenavskou silnici vedoucí do Hejnic. Po zbytek cesty mlčeli a Vilém se vyhýbal doktorovým očím planoucím za skly cvikru. Ruce si založil v klíně, aby nebylo vidět, jak se mu třesou. Byl promrzlý a vyčerpaný a silou vůle se přemáhal, aby nezačal jektat zuby.

Dostavník zastavil na prostranství před klášterem, z uštvaných koní se kouřilo, kočí bohapustě klel. „Tak na shledanou,“ zahihňal se doktor Šulc a napřáhl k Vilémovi ruku. Ten mu s ní nepřítomně potřásl. „Na shledanou,“ zamumlal v odpověď, ačkoli raději měl říct: sbohem.

Pak dlouho seděl a díval se za tím roztomilým buclatým pánem, jak odchází. V jeho pohybech bylo mnoho chlapecké čipernosti, a když cupal závějemi, vak s lyžemi, který si přehodil přes rameno, se kymácel ze strany na stranu.

„Also, Mann, was wird sein — herausstreten!“ zahartusil kočí. Sprostá lidová němčina mu skřípala mezi zuby: „Ich muss die Pferde abschirren, bevor sie in der Kälte verkühlen werden.“ Vilém sebou trhl, popadl tlumok a poslušně vylezl ven, omluvně koktaje. Sníh se křepce snášel z temného nebe, ve většině chalup se dosud svítilo, všude kolem se tyčila bělostná masa hor. Vilém si narovnal ztuhlá záda. Cestoval už od včerejška, byl celý uondaný, rozbolavělý a potlučený. Dlouze si povzdechl, nasál do plic studený noční vzduch a vykročil k průčelí kostela.

Vychází v nakladatelství Knižní klub.