Nikdo nemá co sahat na lidský život

Nemohu odtrhnout oči od obrazu leknínů, mezi kterými sedíme, a všiml jsem si támhleté černé díry v rohu. Připomíná mi totiž obraz, o němž hovoříte ve své knize: vchod do zemljanky, v níž jste byli se svým otcem nuceni žít v době kulturní revoluce.

(Aj Wej-wej vytahuje telefon a ukazuje mi, že na zamykací obrazovce má černobílou fotografii toho místa.) Žil jsem v té díře pět let. Úplně klidně bych ten obraz mohl vymazat, ale snažím se na to vzpomínat. Mohl bych na to snadno zapomenout, ale nechci.

Když jsem četl vaši knihu, nejčastěji mě napadalo, co se do ní nedostalo, co v ní chybí?

To je moc dobrá otázka. Ta kniha funguje především jako manuál pro mého syna. Je to záznam posledních sta let, toho, co se stalo v Číně, v minulosti mého otce a v mé vlastní. Jako manuál je samozřejmě jen velmi zběžná. Člověk nemá dostatek času ani energie na to, aby se věnoval všem detailům. Takže toho vlastně chybí spousta.

A dal jste ji svému synovi přečíst?

Ano. Jakmile kniha vyšla, ukázal jsem mu ji a on ji celou hned přečetl. Potom k tomu dokonce sám něco napsal. Je to velmi bystrý chlapec.

První třetina knihy není klasická autobiografie, ale spíš je to román o vašem otci. Když v další části odjíždíte do New Yorku, tak se váš otec z knihy vytratí. Proč zmizel tak náhle?

Mé vztahy s rodinou, s mým otcem a dalšími, byly ve skutečnosti mnohem méně intimní, než by se mohlo z knihy zdát. Odjel jsem do Spojených států a strávil tam dvanáct let a byl jsem připraven se nikdy nevrátit. Nejsme rodina s velmi těsnými rodinnými vazbami mezi rodiči a dětmi, i když je pravda, že se svou matkou si telefonuji prakticky denně. S otcem jsme ale byli jednoduše ze dvou různých světů. Určitým způsobem si ho vážím, ale nemám blízko k celému tomu souboru politických či filozofických soudů minulých generací.

Váš otec byl v Číně oslavován jako básník, ale začínal jako malíř, když v mládí odjel do Francie. Vy jste také začínal jako malíř a jedna z věcí, kterou máte společnou, je, že jste oba v jedné chvíli malování opustili. Malujete vy sám ještě někdy?

Otec byl malíř a řekl bych, že se mohl i proslavit, pokud by u malování zůstal a věnoval se mu. Ale ve dvaceti jej zavřeli do vězení a tam začal psát poezii. Když ho potom propustili, velmi rychle se skutečně proslavil, ale už jako básník. Bylo mu jen něco málo přes dvacet, když se stal nejznámějším básníkem moderního čínského jazyka.

Já sám jsem přestal malovat, když mi bylo taky dvacet let a přijel jsem do New Yorku. Přiznám se, že jsem malování nikdy neměl úplně rád. Vím, jak na to, jak malovat dobře, a také mě hodně chválili jako velmi dobrý klasický typ umělce, ale nikdy to nebylo úplně moje. New York bylo tehdy hlavní město umění, a když tam přijedete z komunistické Číny, je to šok. Je to tam šílené a bláznivé. Dělal jsem všechno pro to, abych tomu nepodlehl. Snažil jsem se vypracovat jen skrze svůj postoj a životní styl, které pro mě byly a jsou důležitější než ateliérová práce. Tak jsem malování nechal být a mám štěstí, že jsem toho nechal dost brzy. Ale najednou jsem nevěděl, co dělat. Říkal jsem si umělec, ale nemaloval jsem, jen jsem se tak poflakoval. Nakonec jsem se stejně musel vrátit do Číny, protože můj otec skončil v nemocnici. V Číně už jsem se k umění vracet nechtěl, a tak jsem se začal věnovat publikační činnosti, sběratelství a později také architektuře. Potom se objevily nabídky na nějaké umělecké výstavy a já si uvědomil, že nemám žádná umělecká díla. Tak jsem začal tvořit instalace a ready-made díla, což byly většinou komentáře k dobové kulturní estetice. To je tak nějak ve zkratce.

V knize jsou ukázky z tvorby vašeho otce, a jsou to krásné básně. Ale také píšete, že i váš bratr je spisovatel. Jaké knihy píše?

Můžete to nazvat populárními romány. Ale nešlo mu ani tak o populární témata, jako spíš o moderní jazyk, jsou to hodně konverzační texty. Je velice dobrý spisovatel, ale psaní vzdal. Vydal tři knihy, všechny byly velmi dobře přijaty, ale prostě ho to nebavilo. Přestal psát romány a začal místo toho psát o starověku, o tématech, jako je čínský nefrit nebo různé druhy porcelánu.

Bylo Tisíce let radostí a smutků váš první pokus napsat knihu?

Byl to můj první opravdový pokus, založený na skutečném rozhodnutí. Předtím jsem byl hodně aktivní na Twitteru, natweetoval jsem přes milion slov, ale do knihy jsem se nikdy nepustil. Zaprvé nemám ve své schopnosti takovou důvěru a zadruhé jsem neměl žádný zřejmý důvod, proč nějakou knihu psát. Ten se objevil, až když jsem byl ve vazbě. Policie mi během výslechů řekla, že můžu být odsouzen až na třináct let. To bylo dost děsivé, protože hned dodali, že můj syn mě po těch letech už nepozná. Tehdy mu byly teprve dva roky. No a důvod byl na světě. Rozhodl jsem se napsat knihu o svém otci a o mně, a vytvořit tak záznam pro svého syna, aby viděl, že jeho otec i jeho dědeček si oba prošli něčím podobným.

Na výstavě ve Vídni v roce 2022 byla k vidění diorámata z vašeho zadržení. Drželi vás osmdesát jedna dní na neznámém místě bez jakéhokoli kontaktu s okolním světem. Návštěvník mohl nahlédnout přímo do vaší cely, kde vás neustále střežili dva dozorci. V knize to popisujete dost detailně, například i to, že jste měl proti nim výhodu, že jste si mohl sednout, a oni ne. Byli v určitém smyslu vězni stejně jako vy.

Řekl bych, že se všichni stali mými přáteli. Během té dlouhé doby, co jsme byli pořád spolu, se mnou mluvili a spřátelili jsme se. To je taky důvod, proč jsem přesvědčený, že lidskost je všudypřítomná. Je těžké vidět druhého jen jako nepřítele nebo jako někoho, před kým se musíte mít na pozoru, komu nemůžete vyprávět svůj příběh a důvěřovat mu. Proto si myslím, že otevřenost a komunikace jsou důležité, skutečně lidem pomáhají propojit se.

Ta diorámata jsou opravdu hodně děsivá, takže když jsem později četl pasáž v knize, která popisovala vaše sblížení, byla to pro mě určitá úleva, že to nebylo tak příšerné.

Děsivé je, když se přestanete snažit o porozumění. Pokud jste si vědom toho, že vždy jednáte s lidskými bytostmi a že i ty mají své pocity a potřeby, vzájemná lidskost vás propojí. I když ji dozorci vůči vám nemohou projevit, stále jsou zvědaví a mají vlastní úsudek. Zajímá je, proč tam jste, proč se chováte tak, jak se chováte. Byla to pro mě opravdu důležitá lekce. A pro ně snad taky.

Vyšetřovatelé působili o dost drsněji.

Vyšetřovatelé museli být o dost tvrdší a sebevědomější než dozorci, protože z výslechů se pořizovaly reporty, natáčely se záznamy a videa. Museli být opatrní. Pracují pro systém, ale hluboko ve svém srdci nepracují pro nikoho. Rozumí tomu, co říkáte, a mohou s vámi i souhlasit.

Celý rozhovor najdete v nejnovějším čísle 2/2024.