Jak probíhal výběr, co do Literární kroniky zařadit?

Každou z jedenadvaceti kapitol naší knihy otevírá mozaika událostí literárního života, které ukazují, jakými tématy žil dobový kulturní a denní tisk. Jde ale o náš výběr, který kromě toho, co zajímalo naše předky, samozřejmě zohledňuje i význam tehdejších událostí z hlediska literárních dějin a také to, o jaká témata se zajímá současná literární věda. Pro českého čtenáře bude zajímavé, že se v kalendáriu střídají čeští autoři a díla, o kterých už většinou něco slyšel, se zprávami o dění na Slovensku, ve Slezsku, na Podkarpatské Rusi a se zprávami o aktivitách německé literární komunity z Čech. Při redakci knihy jsem měl dojem, že právě tato pestrost je pro prvorepublikové dění mimořádně charakteristická. Složitější to bylo s výběrem jednadvaceti děl, která mají v každé z kapitol vyhrazen samostatný výklad. Když jste omezeni kvótou třináct českých, čtyři slovenská a čtyři německých díla, žádný rok nemůžete vynechat a s každým musíte spojit jen a právě jednu interpretaci, musíte se smířit s tím, že nezařadíte všechny autory svého srdce.

Československo je dnes v kolektivní paměti spíš už jen Česko. Co znamenalo česko-slovenské spojení pro tehdejší kulturu?

My Češi máme tendenci si Československo přivlastňovat. Dodneška se mi vybavuje moment překvapení, když mi došlo, že kniha o literatuře za první republiky nemůže být jen o české literatuře. Přitom je to tak samozřejmé. Češi a Slováci i autoři dalších jazyků se postupně učili společně fungovat. Právě těm styčným plochám, překryvům a různým podobám zprostředkování mezi jednotlivými literaturami jsme věnovali zvýšenou pozornost. Existence společného státu každopádně nutila jednotlivé literatury první republiky k tomu, aby vycházely ze sebe, aby se navzájem začaly domlouvat.

S meziválečným Československem se také hodně spojují pražští němečtí a židovští spisovatelé, typicky Franz Kafka. Němců byly v tehdejším Československu miliony. Jaké místo zaujímala německy psaná literatury ve veřejném povědomí?

Spisovatelé německého jazyka hledali cestu k novému státu obtížně a někteří z nich ji nenašli nikdy. Zkuste si to představit — jste příslušníkem vládnoucího národa, počítáte se k literatuře velkého jazyka a bohatých kulturních tradic a náhle se ocitnete v pozici menšinového autora. Dokonce i spisovatelé, kteří se s ideou nového státu smířili a pracovali v jeho prospěch, jako například Hermann Ungar nebo Camille Hoffmann, mnohdy žili v Berlíně, kde pracovali v československé diplomacii. Na tom, že v obou literaturách panovalo určité vzájemné povědomí, měli největší zásluhu intelektuálové, pro které se kulturní zprostředkování stalo posláním. Na příkladu Pavla/Paula Eisnera to v Literární kronice ukazuje Václav Petrbok. Eisner ale samozřejmě nebyl sám — podobnou roli sehrávali například Otto Pick, Jan Grmela, Max Brod a mnozí další…

V neděli se udělovaly — respektive neudělovaly — Státní ceny za literaturu, které před sto lety vznikaly. Jak tehdejší literární veřejnost nová ocenění vnímala?

Pro stát jsou státní ceny jedním z nástrojů kulturní politiky a například Josef Hora ji v roce 1924 také odmítl. Bylo to gesto básníka-komunisty vůči kapitalistickému státu. Udělování cen vždycky vyvolává diskuse a pochybnosti — jsou to spojité nádoby. Za první republiky to nebylo jinak. Zajímavé diskuse třeba provázely zřízení speciálních cen pro autory německého jazyka, jejichž zavedení se nelíbilo například Viktoru Dykovi, ale doporučoval je mimo jiné F. X. Šalda. K zajímavému vývoji došlo na Slovensku, kde byly státní ceny pokládány za nástroj české dominance. Aby nebyla slovenská literatura přehlížena, vznikla ve třicátých letech jako jejich protiváha cena Slovenské krajiny, fakticky slovenská národní cena, jejíž udělování však provázely skandály, protože do ní zasahovala místní politická reprezentace a byli z ní opakovaně vytěsňováni autoři radikální levice.

Dnes si při spojení první republika člověk vybaví hlavně Karla Čapka, Přítomnost, Jaroslava Haška a další obvyklé slovníkové položky. Předpokládám, že literární provoz vypadal jinak. Lišil se v něčem výrazně oproti dnešku?

Hlavní rozdíl spočívá v tom, jaký význam byl literatuře ve společnosti přikládán, jak vysokou měla společenskou prestiž. Tyto pozice umělecká tvorba už dávno vyklidila. Kdy jste naposled četl v denním tisku báseň a kdy román na pokračování? Když za první republiky slavili Machar, Dyk nebo Eliška Krásnohorská jubileum, našel jste jejich podobiznu na titulních stranách novin a spolu s nimi i dlouhé články o povaze a významu jejich díla. A nešlo jen o panteony — v takovém Národním osvobození pěstoval například František Götz náročnou literární kritiku. A nebyl samozřejmě jediný, Lidové noviny měly svého Arna Nováka a pak Václava Černého, Prager Presse nebo Prager Tagblatt Pavla Eisnera či Maxe Broda a tak dále.

TGM v České otázce označil Čechy za „národ filologický“. Byla to pravda i po roce 1918? Co představoval spisovatel ve veřejném prostoru?

Je pravda, že čeští spisovatelé významnou roli ve veřejném prostoru hráli, podobně tomu bylo v okolních zemích. Když například zemřel Alois Jirásek, napsaly Lidové noviny, že národ pochoval „věštce své svobody“. A nebyla to jen jednostranná úcta, sami spisovatelé si pozici mluvčích národa nárokovali a opakovaně se slova, kterým tak dobře vládli, chápali. Po celých těch dvacet jedna let se snažili ovlivňovat veřejný prostor, a to zdaleka ne jen v rámci komunistického hnutí — někteří podporovali Hrad, integrální katolíci oponovali liberální demokracii z konzervativních pozic, různí autoři se zapojili do akcí na podporu nezaměstnaných v době krize nebo třeba ve prospěch emigrantů z Německa. Všichni ve společnosti byli opravdu slyšet. Ale tahle situace se asi opakovat nebude.