V některých ohledech připomíná Vilmu Kadlečkovou, proslavenou především díky cyklu Mycelium, ale celkově svou starší kolegyni, s níž se podílela i na oceňované Tajné knize šerosvitu, již předčila.

Obě autorky spojuje především pojetí sci-fi vycházející z klasických děl spisovatelek jako Ursula Kroeber Le Guinová či C. J. Cherryh. Julie Nováková se však díky svému vzdělání (Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy) může daleko více opřít o reálné vědecké poznatky a prognózy. Kolem některých z nich nakonec vystavěla i nejednu povídku v průřezovém souboru Světy za obzorem.

Světy za obzorem obsahují téměř dvě desítky textů, rozdělených do několika „geografických“ částí — povídky zasazené na naši planetu, do naší sluneční soustavy a pak ty, které jdou opravdu za všechny dosud dosažitelné hranice. Narazíme v nich na některé variující se motivy, přičemž zvláštní důležitost zde mají synestezie — ostatně problematika smyslů a jejich šílení nebo naopak nahrazení hrála velkou roli i v jednom z autorčiných raných románů Tichá planeta. Další zásadní roli v konstrukci zápletek hrají rovněž hranice lidské mysli a její nejrůznější proměny. Autorka se přitom neopakuje a povídky ani nijak výrazně nekolísají v kvalitě.

Problém pro většinového čtenáře, který nebude tolik oceňovat jednotlivé nápady, je však jasný — Julie Nováková dokáže psát o úžasných místech a fascinujících dilematech, její příběhy se však točí kolem povětšinou nevýrazných postav. U novějších textů se jedná o slabinu, která sice nebyla vyloženě odstraněna, ale je alespoň mnohem lépe maskována — například uvolněným ironickým podáním celého příběhu jako v hříčce „Všechny vůně světa“.

Většina postav je však podivuhodně neosobní a postrádající rozmanitější charakteristiku. Například „Poslední intifáda“ zasazená do autorčiny oblíbené Paříže je až fascinujícím případem neobyčejně nezajímavého generického nájemného zabijáka, který je vlastně klaďas k pohledání… Julie Nováková je zkrátka typem autorky preferující spíše nápady a jejich logické domýšlení než dramatické příběhy.

Přitom úvody jednotlivých povídek ukazují, že je schopna bavit sebe i druhé. Jsou napsány s nadhledem, nepostrádají zaujetí ani trochu poťouchlosti (například ve formě uvedení zdrojového vědeckého článku sloužícího jako základ povídky „Ve sloní kůži“).

Pro seznámení se s tvorbou Julie Novákové jsou však Světy za obzorem ideální. Díky rozmanitosti témat — a vlastně i provedení, jak dokládá závěrečná dvoujazyčná báseň „Vzpomínka z konce času“ („From the End of Time“) — se daří postihnout takřka celou šíři autorčina záběru (stranou zůstávají vlastně jen ryzí detektivky), který zdaleka přesahuje to, co domácí fantastika nabízí. Autorka s odstupem několika let mimochodem sama přiznává, že mnohé texty dnes spadají do úplně jiných žánrů než sci-fi, protože svět se mění a s ním i naše poznání.

Zásluhy Julie Novákové se však nevyčerpávají jen vlastním dílem, ale patří k nim rovněž aktivní propagace české sci-fi v zahraničí i editorská práce. Ano, sci-fi je v jejím podání trochu pedantská, ale rozhodně má vizi — řekněme tak trochu přesahující český obzor.


Julie Nováková: Světy za obzorem, Brokilon, Praha 2018