V Česku jsme s tvůrčím psaním teprve na začátku

René Nekuda se už několik let baví a živí tvůrčím psaním. Kromě jeho výuky mu vyšel Kreativní zápisník, podílel se autorsky i editorsky na mezinárodní sbírce povídek Hakuna Matata nebo na Povídkách z druhé ruky. Teď mu — v rámci Velkého knižního čtvrtku — vychází hravá publikace Příběhostroj.

Živíte se kurzy tvůrčího psaní pro dospělé, vydal jste Kreativní zápisník a na webu nabízíte nástroje k tvorbě textu. V nové knize Příběhostroj se teď obracíte k dětem. Proč? Těch důvodů je samozřejmě víc, ale asi největší z nich je fascinace rodinným vyprávěním. Myslím tím ty příběhy, které vznikly třeba před několika generacemi a stále se tradují, i když za plotem rodinných domků přestávají fungovat. Cítím v nich totiž velkou sílu. Když jsem byl ještě vykulený prvňáček a chodil jsem o víkendu s babičkou na chatu, vyprávěli jsme si cestou příběhy. A některé si pamatuji doteď. Příběhostroj není tedy kniha pro děti, ale pro děti a dospělé — rodiče, prarodiče, tety, strejdy nebo třeba i starší sourozence. Nejde v něm jen o rozvoj kreativity a vypravěčských schopností, ale také o vzájemné sdílení a obohacování. To k vypravování prostě patří. Kdy jste začal sám vnímat vypravěčství jako svého druhu řemeslo? V dětství nebo později? Rozhodně až na vysoké škole, když jsem začal studovat tvůrčí psaní. Řemeslo se v mém případě objevilo s Danielou Fischerovou, která to všechno za textem dokázala úžasně popsat a pojmenovat. No a o pár let později jsem zjistil, že v anglo-americkém světě se již téměř sto let buduje metodika, která je značně propracovaná a funkční. Takže až tam jsem se setkal s hlavním klíčem k pochopení podstaty věci. Setkáváte se se spoustou lidí, kteří se chtějí naučit psát a vyprávět. Mají něco společného? Za ta léta mám již otipované některé skupiny účastníků mých kurzů tvůrčího psaní, to je pravda. Všechny spojuje láska k příběhům, v ostatních ohledech se to potom už různí.

René Nekuda, foto: renenekuda.cz

René Nekuda, foto: renenekuda.cz

Co vás na pořádání kurzů tvůrčího psaní baví? Nebojíte se, že se z toho stane rutina? Víte, já jsem si nevymyslel, že budu učit tvůrčí psaní. Mě do toho uvrtala již zmíněná Daniela Fischerová a později mi to bylo nabídnuto rektorem Literární akademie. Musím se přiznat, že jsem se tomu dost bránil, ale podlehl jsem. Naštěstí, protože od druhého dne prvního kurzu jsem už věděl, že je to přesně to „ono“, co by mě mělo bavit a naplňovat. A je tomu tak. V rámci českého kontextu jsme s tvůrčím psaním teprve na začátku, takže je neustále co objevovat a prozkoumávat. V mém případě to navíc rutina ani být nemůže, neboť si dopřávám ten luxus, že si každý rok uspořádám podle svého a pokaždé pracuji s novými lidmi na různých projektech. A do toho sám občas tvořím a hodně se vzdělávám, čili výsledek je všechno, jen ne rutina. „Originální“ příběh je dnes všudypřítomný — jen s malou nadsázkou dnes musí nějaký mít i ten poslední jogurt v regále, o lidech na sociálních sítích nemluvě. Co přináší nutnost být originální pro vypravěčství? Pro mě není originalita něco, co by mělo být extrémně důležité. Soustřeďuji se zejména na autentičnost a ten zbytek je za hranicemi tvůrčího psaní. Mým cílem je tedy pomáhat lidem vyjádřit tvůrčím způsobem to, co vyjádřit chtějí. A to ve formě, která funguje. Nesoudím jednotlivá témata, pokud tedy nejsou banálním kalkulem. Tohle mi prostě nepřísluší. Ale to, kde zasáhnout mohu, je hledání cesty, způsobu a formy, jak dané téma, s ohledem na schopnosti jednotlivce, co nejlépe uchopit a zpracovat.

Z opačné strany — jsou nějaké archetypální příběhy nebo prvky, které se svým studentům snažíte vštípit? Vidíte, vy mě umíte nachytat na základních pilířích mé práce. Nejen rodinné vyprávění, ale i omezenost vyprávěcích struktur je mé další velké téma. Čili ano, na tohle se ve svém bádání hodně soustřeďuju a snažím se to nějak popsat. A ano, o archetypálních příbězích se na kurzech hodně bavíme, ale není to tak, že bych ostatním cpal svoji teorii. Tvůrčí psaní se snaží definovat jakýsi pomyslný bod nula, který funguje v co možná nejširším průměru. Když ho člověk pozná, může se mu buďto podřídit, nebo se vůči němu začít vymezovat. Důležité je ale pochopit podstatu fungování příběhů, což mi pořád přijde jako značně dobrodružná výzva. Příběhostroj s originalitou versus archetypálností dosti pracuje. S čím lidé při literárních a vypravěčských začátcích nejvíce zápolí? Se sebedisciplínou a se zavedenými mýty typu, že první verze textu má být dokonalá nebo že se má tvořit jen tehdy, kdy člověk chytí slinu, která někdy nemusí přijít i po dobu několika let. Taky se ne každý umí uvolnit, což je třeba něco, s čím by měly pomoci úkoly z Příběhostroje. Věřím tomu, že podpora tvořivosti v raném dětství a vzájemné sdílení příběhů dokáže velké divy!