30/04/2016 | téma |

Cikán je Cikán

Romové se vždy lišili od „většinové“ společnosti — fascinovali ji i dráždili. Pronásledování a pokusy o asimilaci jsou v dějinách tohoto národa přítomny už od středověku, kdy do Evropy přišel. Literární reportáže známé polské reportérky přibližují život Romů v postkomunistických zemích z mnoha perspektiv.

Kachny

Bylo to za války. Romové putovali v noci a ve dne se schovávali v lese. Jednou, když stál tábor potichu na louce, se v něm objevila cizí žena, hospodyně z blízké vesnice. A hned se rozkřikla:

„Kde jsou moje kachny?“

„My jsme kachny neukradli,“ odpověděli Romové. „Pojď a sama uvidíš, že v trávě není ani peříčko. Nejíme kachny s peřím.“

Hospodyně jim nevěřila. A tak Romky sundaly své zlaté náušnice a prsteny.

„Vezmi si je, vrátíš je, až se vrátí kachny.“

Ale hospodyně odmítla a Romy nahlásila četníkům.

Vystříleli skoro celý tábor. Několik jich uteklo, schovali se v žitě. Slunce už zapadlo, setmělo se a oni stále leželi na poli. Než se snesla noc, uslyšeli, jak se kachny vracejí.

 

Samotka

Sliven ve východním Bulharsku. Všichni lidé dřepí v panelácích. Ulice jsou prázdné, mrtvé křižovatky. Dokonce i na železničním nádraží, odkud odjíždějí vlaky do Sofie a Varny, je ticho. Ale stačí sejít z peronu dolů, vyhnout se exkrementům a smetí a potom se znovu vydat nahoru. Musíte se obrátit zády k městu, abyste to uslyšeli. Nad střechami domů a baráků, nad koňskými hřívami a hlavami dětí zní ten zvuk — pisklavý, dotěrný a monotónní. Trubka. Asie.

Tady leží romská čtvrť, mahala (hodně městeček a měst má podobnou mahalu: Pazardžik v Iztoku, Sofie na Christo Botevu, Pleven v Bukovlaku). Topografie: od Slivenu ji odděluje tlustá zeď vymezující oblast o rozloze dvou kilometrů čtverečních. Konce zdi nejsou spojené a v tom místě se dá projít k trafostanici a na louky. Je tu ještě jedna cesta, blíž k městu. Místo, kde není zeď, jen prázdné sklady. Mezi budovami je možné se do ghetta dostat. Policie tuhle skulinu ale hlídá.

Tudy, úzkou chodbou uličky. Po pravé i levé straně stojí patrové domy s podloubím. Drbny na terasách, balkóny, na nichž se větrají koberce, otevřené dveře a za nimi děti na nočnících. Ženy se promenádují v květovaných županech, holky provokativně házejí očima. Muži si u zdi rozložili noviny, vytáhli rakiji a hrají karty. Tady bydlí Romové, kteří se považují za Turky. Všudypřítomná mačkanice a strkání.

Mahalu protínají uličky jako na hracím plánku piškvorek.

Dva kroky odtud, za rohem, na prochladlé zemi leží koňské kobližky a lidské výkaly. Bosé děti bez kalhotek se nahřívají u sálajících ohnišť. Kramáři vytahují žiletky, hřebeny a plechy se škvařícími se rybami. U zdí leží odpadky: semínka z paprik a dýňové slupky. Rozrylo je pár prasat. Ženy usedly za stolečky a rozbíjejí ořechy — co metr, to kopeček skořápek. Uprostřed cesty osel, ani se nehne. Tady, v barabiznách, bydlí Jerliové — pravoslavní bulharští Romové a turečtí muslimové (v dobách turecké okupace si část Romů zvolila křesťanství a jiní — islám).

Poslední, horní část ghetta obývají Romové „Chudí“. Tak jim říká zbytek. Chudí jsou vyvrhelové. Žijí v blátě, výkaly jim sahají po kolena, kolem běhají krysy. Policii tu nepotkáte. V tomto kruhu pekla panuje násilí, anarchie a vraždění.

Každé ráno z postelí a brlohů mahaly vstává čtrnáct tisíc lidí. Bohatí, chudí, chytří, hloupí, hrbatí, hodní i zlí. Je to stát ve státě, Bulharsko v Bulharsku.

cikan-je-cikan

Na kraji železné postele sedí utrápená, hubená Minka. „Všichni naši mužští jsou ve vězení. Moji dva bratři, můj muž, sestřin muž. Kradli. Stalo se to před rokem. Jezdím za Angelem dvakrát nebo třikrát do měsíce. Vozím mu trochu cigaret, sýra a chleba. Ale je toho málo. Pořád říká, že má hlad. Když ho vidím, nemůžu ze sebe vypravit ani slovo. A chtěla bych mu říct: Angeli, vůbec nevíš, co se děje. Sousedi se rychle dozvěděli, že jsou doma samé ženy. Přicházejí po večerech. Vyhrožují, že nás znásilní a zbijí, chtějí peníze. Žádné nemám a dětem kručí v břiše. Osm tisíc ze sociálky nestačí. Matka chodí na skládky hledat měděné dráty. Dnes jsem si půjčila od Turka-lichváře. Nemůžu ti dát víc. Nezlob se na mě.“

V chatrném baráku si na židličku přiklekla Conka, Minčina příbuzná. Přikládá dřevo do kamen. „Nikolaj byl včera ve Slivenu na přelíčení. Šla jsem tam, aby sousedi neměli řeči. Neviděla jsem ho půl roku a nechci ho už vidět nikdy.“

Vrásčitá Cončina matka: „Takhle nemluv, je to hodný kluk.“

Conka: „A budu takhle mluvit. Už ho nechci.“

Křičí na sebe romsky. Děti pláčou.

Matka: „Nikolaj píše, že byl nemocný.“

Conka: „My mu neodepisujeme.“

Matka: „Taky jsme nemocné, z hladu. Děti jsou nemocné.

Malý vypil psovi vodu z misky a zvrací, vnučka se musí léčit s očima. K doktorům nechodíme, na léky nemáme. Prodala jsem židle, abych měla na chleba. Proč Nikolaj kradl? Ze zoufalství. Chtěla bych mu něco dát…“

Conka: „Nic od nás nedostane!“

Matka: „Nic nemáme.“

Do křesla se usadila hrbatá Pepa.

„Na Krasimíra jsem naštvaná. Kradl a já jsem zůstala se dvěma dětma. Určitě si tam chvíli posedí, už jednou ho soudili kvůli koberci. Další den ten koberec vrátil, ale soudce mu neodpustil. Krasimír nepracuje, tak ho to táhne ke zlodějině. Chlapovi je pětadvacet, ale rozum nemá. Oči bych mu nejradši vyškrábala. Posílám mu hodně věcí, ale ne všechno se k němu dostane. Bachaři kradou, nejčastěji cigarety a klobásu. Krasimírovi bych chtěla říct: Bojím se o tebe a chybíš mi.“

Přivezli nové. Čekají ve frontě. Dva zástupy mužů po obou stranách chodby, za nimi železné mříže. Už se převlékli, mají na sobě tmavomodré nebo béžové mikiny a vytahané kalhoty. Všichni jsou ostříhaní nakrátko. Jedna hlava vedle druhé a v obličejích se zračí jen strach.

Vězeňská služba má týden na vyřízení formalit. Po této lhůtě už musí odsouzený sedět na správném bloku. Každý vězeň má předepsaný režim — od mírného po speciální. Na tom záleží, kolik bude moct mít peněz, kolik dostane balíčků, kolik času stráví na zamčené cele a jestli mu dovolí pracovat. Obyčejný k obyčejným, recidivista k recidivistům, odsouzený na smrt nebo doživotí, rváč nebo blázen — na oddělení s tvrdým režimem.

Bachaři nováčky postupně posílají před komisi. Vězeň se má zastavit na prahu.

„Jméno?“

„Asenov Emil.“

„Proč jsi tady?“

„Kradl jsem.“

„Co?“

„Talíře, příbory, gumovou hadici, termosku, budík a rádio.“

„Za kolik jsi to prodal?“

„Za padesát tisíc lei.“

„Má to hodnotu milion. Až zase něco ukradneš, dám ti víc. Přijď za mnou.“

Asenov půjde na druhý blok. Po něm se na prahu zastaví:

Alekov, Jordanov, Nikolov, Angelov. Za telátko, kazeťák, krocany, pekáč a dva kanystry.

„Byly prázdné!“ ujišťuje komisi Angelov.

Po něm nějaký mladíček. Asi je tu poprvé, protože překročí práh a přichází ke stolu. Komise na něj varovně mručí. Vězeň se jmenuje Jankov. Postavil se, kam měl, a třese se.

„Proč se bojíš?“

„Že mě budou mlátit a šikanovat. Vždycky mě mlátili. V dětském domově, ve škole. Mám od toho na hlavě jizvy.“

„Co se stalo s matkou?“

„Podruhé se vdala, za Bulhara. Vyhnala mě. Bydlím po stodolách.“

„Co jsi ukradl?“

„Televizi a walkmana.“

„Chceš o něco požádat?“

„O práci, chtěl bych pracovat.“

 

Středem špalíru nováčků procházejí bachaři — připravení a ostražití. Dříve měli u boku i pistoli, teď už jen obušek. Tak si to žádá demokracie. Samopaly, plyn, pouta, psi a hodnosti neslouží výchově, ale drezuře. Když komunismus padl, vězni se bouřili — méně strachu a víc chleba.

Tady, v Loveči, žádná vzpoura nepropukla. Systém budov, bran a ostnatých drátů vznikl krátce před válkou. Lidová vláda se nestarala ani o zdi, ani o to, co je za nimi. Vězení už přece zakrátko měla přestat existovat. Taková byla ideologie: zlo se rodí z vykořisťování. Zločin je vzpoura proti ponížení. Zmizí, až dělníci obsadí továrny. Ale i v socialismu lidé kradli. Kontrarevolucionáři, myslela si strana. Nepřátelům socialismu domy opravovat nebudeme. A tak to zůstalo dodnes.

Od té doby, co v zemi padl komunismus, jdou ruku v ruce kriminalita a chudoba. Někteří Bulhaři (chytří a vzdělaní) tvoří mafii, zločinecké organizace a učí se tunelovat. Na scénu vstupuje nová postava — faraon pyramidových her. Tak se tu říká podvodníkovi s bílým límečkem. Je beztrestný. Někteří Romové a Turci (chytří a vzdělaní) vozí za tureckou hranici nářadí a kupují boty a oblečení. Prodávají je v Dimitrovgradu, kde je dnes obrovský bazar. Později přichází změna: dovážejí ovoce, vyvážejí sušené plody a ořechy. Romky suší vinné hrozny a louskají oříšky. Romská ghetta jsou zásobárnou nejlevnější pracovní síly v Bulharsku.

V roce 1996 v zemi zavládla krize. Lidé trpěli a stále trpí. Bulharům nestačí výplaty na chleba. V několika městech (Pazardžik, Plovdiv, Rakovski) se objevily vzpoury hladových Romů. Jejich děti umírají vyčerpáním.

Nová vláda zavedla tvrdou valutovou politiku. Ti, kteří rozumí velkým číslům, říkají, že funguje. Zbytek počítá v peněženkách stotinky. Vždycky je jich málo. Bulhaři diskutují.

Kdo má peníze? Ten, co krade. Opakují pobouřeně: bandité jsou u nás beztrestní, odsoudí tři ze sta. A na těch třech si všichni vylévají zlost.

Zdravko Trajkov, profesor sofijské univerzity, se pokouší bulharská vězení změnit.

Překlad Lucie Zakopalová

 

Vydává nakladatelství Dokořán.