Číst Václava Havla

Princip mozaiky Když jsem nedávno jel bostonskou podzemkou, zaujal mě jeden reklamní plakát. Na něm byla roztříštěná dekorativní mozaika, jejíž díly byly zobrazeny jako pestrobarevné dlaždice. Obraz tak naznačoval určitou dynamiku: rozlomené kusy mozaiky se snažily zapadnout zpět do celku, a vytvořit tak původní podobu mozaiky. Pod obrázkem stál reklamní slogan „Brokenness made beautiful“ čili „Krása v roztříštěnosti“. Obraz mozaiky, inspirovaný reklamou z podzemky i Havlovým dílem, ztělesňuje možný princip pro čtení celku Havlova díla. Na základě této metafory budu usilovat o systematizaci různých úrovní, které jsem dosud v této kapitole předložil. Jde především o vztah formy a významu, formy a námětu, o Havlovu posedlost střídáním žánrů a zároveň o jejich přesahování, jejich sdílené „politično“ a „neklid transcendence“. Spojení Havla s mozaikou dává smysl, protože se jedná o formu, která podobně jako koláž představuje významnou složku Havlovy osobní a intelektuální podoby. Martin C. Putna například v Duchovním portrétu zdůrazňuje schopnost mladého Havla „vidět za roztříštěnými detaily celek“. Ladislav Hejdánek dokonce chápe Havla jako „atom uhlíku“ především kvůli jeho schopnosti eklekticky kombinovat myšlenky různých myslitelů a objevovat v jejich kombinaci určitou jednotu či celek, který je větší než pouhý součet jeho částí. Podobně jako koláž je i mozaika orientovaná na apel. Aby začala dávat smysl, musíme ji aktivně interpretovat, protože význam každého kousíčku mozaiky není úplný bez odkazu k celku kompozice. Význam celku je tedy utvářen jednotlivými částmi a jejich vzájemným vztahem, přičemž tento smysl — proces utváření vztahu mezi jednotlivými kousky — slouží jako apel na čtenáře-interpreta. Mozaika nás vyzývá, abychom se ji snažili nějakým způsobem pochopit, a podobně jako v případě koláže nejde pouze o racionální aspekt chápání, ale o proces zaměřený na cítění. V procesu hledání smyslu promítáme do mozaiky některé aspekty vlastních zkušeností i našich představ o smysluplnosti. Začleňujeme se tak do procesu interpretace podobným způsobem, jako se publikum při sledování vaňkovských dramat stává součástí divadelního představení. Podobně jako koláž není mozaika ani tak problémem, který má být vyřešen, ale spíše výzvou pro ducha a mysl každého, kdo ji má interpretovat. Tradiční přístupy ke čtení Havla se zaměřují na čtení jednotlivých žánrů či jednotlivých děl a neodkazují k mozaice, na které se tato díla podílejí. Tento způsob četby nám znemožňuje sledovat, jak se každý díl mozaiky podílí na celku Havlova díla: pro stromy nevidíme les. Princip mozaiky nás vede k tomu, abychom Havlova „cvičení“ v křížení a přesahování jednotlivých žánrů četli syntetizujícím způsobem. Funguje přitom na dvou úrovních. Na té první je dialog veden jak na úrovni jednotlivých děl v rámci žánrů (projevů, dopisu, dramat etc.), tak na úrovni žánrů samotných. Druhou úroveň představuje polyfonie hlasů na stejné téma, která je zmíněnými devíti literárními a jedním politickým žánrem umožněna. Tyto různorodé perspektivy jsou formovány vyjadřovacími prostředky jednotlivých žánrů, tedy určitou základní kostrou každé formy a vztahem formy a významu, který z toho plyne. Rozdílné formy pak na sebe navzájem působí s cílem zachytit různé aspekty smyslu.

Množství žánrů znamená také hledání té správné formy a také „komunikativní“ zaměření na samotný tento proces. Zdá se, že Havel zastává názor, že komplexnost potenciálního smyslu nemůže být redukována na jeden žánr či formu a že celek představuje více než součet jednotlivých částí. Konceptuální jádro jeho díla, jeho „pravý význam“ či jeho odkaz, leží v holistickém čtení, které usiluje o pochopení různých způsobů, kterými se snažil „vysvětlit věci jinak“. Pakliže Havla rozkouskujeme, nemůžeme mu porozumět, protože podstata jeho sdělení spočívá v tom, že se snažíme pochopit souhru jednotlivých kousků mozaiky pomocí vlastního interpretačního úsilí. Havlův „neklid transcendence“ nás metaforicky vede k tomu, jak ho číst. Představa mozaiky je strukturou, konceptuálním schématem či určitou šablonou, kterou Havel často užíval, jak v českém kontextu, tak v globálním měřítku. Představa mozaiky se explicitně i implicitně vyskytuje v celém jeho díle. Havel tedy strukturoval své čtení světa skrze princip mozaiky. Příkladem z českého prostředí může být jeden dopis z vězení, ve kterém Havel nabádá svou ženu Olgu, aby v dopisech psala více podrobností, protože jsou pro něj důležité právě tyto zdánlivě nevýznamné podrobnosti z každodenního života: „[P]iš hodně konkrétních věcí, i takových, které Ti připadají bezvýznamné — jen z mozaiky zdánlivých bezvýznamností si tu může člověk vytvářet jakýs takýs obraz o situaci a atmosféře venku kolem Tebe; všeobecnosti toho člověku moc neřeknou.“ Lidský život je tedy svého druhu experimentální mozaika. Další dopis je spíše filosofickou meditací, ve které Havel píše o lidském životě jako o účasti na lidské (a kosmické) mozaice Bytí: „Lidská osobnost je tedy (mimo jiné) velkým souborem možností, potencialit, perspektiv, vztahů, nároků, názorů a předpokládaných reakcí; je to něco otevřeného, vždy aktuálního; ne pouze jev, ale i zdroj myslitelných jevů; ne pouze konkrétní prožitý život, ale i způsob života vůbec a životní alternativa, vždy znovu nás oslovující a provokující; je to určitý pohled na svět, obraz světa, způsob bytí světa, výzva světu.“ Havel tak aplikuje strukturu fungující v jeho spisech — jeden žánr (či dílo) se vztahuje k dalším částem koláže či mozaiky — na hermeneutiku lidské identity. Tyto myšlenky o lidské identitě dále rozvádí:

Lidská existence totiž, jak jsem se už pokusil naznačit, není jen něčím, co se prostě stalo; je to „obraz světa“, „způsob bytí světa“, „výzva světu“; a jako taková — zdá se mi — vytváří nutně ve tkáni bytí jakýsi zcela zvláštní uzel; není to jen do sebe uzavřená a na sebe omezená jednotlivost, ale — vždy znovu — celý svět: jako by to bylo světlo, které celý svět vždy znovu ozařuje; krystal, v němž se celý svět vždy znovu zrcadlí; bod, do něhož se všechny silokřivky bytí zdají vždy znovu sbíhat jako do svého středu. Řekl bych, že to prostě není jen určitý fakt nebo datum, ale že to je zároveň jakási zvěst, odkazující k absolutnu a způsobem, který nemá obdoby, zpřítomňující tajemství světa a otázku jeho smyslu.

Podle Havla jde o meditaci na téma, jak může moderní člověk chápat nesmrtelnost duše. Velká mozaika Bytí se stává skrze náš podíl na ní základem veškerého smyslu bytí. Tvrdí dokonce, že tato existenciální mozaika má skrze „paměť bytí“ temporální či historický rozměr: „Nic, co se jednou stalo, se už nemůže odestát; všechno, co kdy a jakkoli bylo, je tedy vlastně pořád — navždy uloženo v ‚paměti bytí‘.“ Vícerozměrná mozaika bytí je zde chápána jako existenciální matrice a uzel, který v této matrici obýváme, a vztahy, které z tohoto konkrétního spojení pramení, jsou základem smysluplnosti. Obecnou mozaiku struktury Bytí reflektujeme, i když se na ní podílíme pouze individuálně a lokálně. Princip mozaiky se v této perspektivě stává nejen strategií pro čtení Havla napříč žánry, ale také způsobem tvorby lidské identity. Havlův duchovní neklid tedy není pouze rysem jeho myšlení a psaní, ale představuje také rámec pro chápání smyslu bytí a smysluplnosti obecně. Jedna studentka v mém semináři o Havlovi prohlásila, že čtení Havla a myšlení o něm je něco, co jí umožnilo přístup k řadě konceptuálních nástrojů. S užitím postupů a pojmů, které jsou příznačné pro Havla jako myslitele a spisovatele, byla schopna lépe chápat to, kým je. Princip mozaiky může být rámcem pro integrující čtení Havla napříč žánry, ale zároveň může být způsobem, kterým čteme sebe sama. Z jakých „žánrů“ se skládá naše identita? Jakým způsobem formální omezení těchto žánrů formuje nás jakožto jejich postavy? Jakým způsobem spolu naše různé „tváře“ v každém z těchto žánrů interagují? Chceme-li se jako lidské bytosti plně realizovat, nesmíme se omezovat pouze na jeden formální rámec. Překračování a přetváření žánrů jako osobní neklid transcendence utváří určitý způsob bytí ve světě. Havel pochopitelně není jediným myslitelem, který navrhl mozaiku jako způsob chápání smyslu bytí. Například americký kognitivní filosof Marc Johnson napsal výmluvnou pasáž na podporu estetiky lidského chápání, která má velice blízko k Havlovu mozaikovitému přístupu k Bytí: „Žádná věc, vjem anebo vlastnost nemají samy o sobě žádný smysl […]. Věci, vlastnosti, události a symboly pro nás mají význam pouze skrze to, jakým způsobem jsou spojeny s ostatními aspekty našeho skutečného či možného zakoušení. Smysl je daný vztahem […]. Smysl je řízen aspekty našeho zakoušení skutečnosti, protože tyto aktivují svůj vztah k dalším skutečným či možným aspektům našeho zakoušení.“ K tomu Johnson dodává — způsobem, který přímo evokuje princip mozaiky i Havlovo filosofování v dopisech Olze: „Věci a události získávají smysl na základě toho, že vypovídají něco o něčem, co je přesahuje a s čím jsou spojeny.“ Dalším příkladem může být přeživší holocaustu, známý psychoterapeut Viktor Frankl. Ten psal o transcendentální povaze lidského života a o vztahu jedince a společnosti, ve které žije, explicitně z hlediska mozaiky:

[...] Právě tak jako jedinečnost dává kamínku mozaiky hodnotu výhradně vzhledem k celku mozaiky, tak spočívá smysl každé osobní jedinečnosti člověka výhradně v jeho významu pro celek. Tak ukazuje smysl osobní existence jako existence osobnosti, smysl lidské osoby jako osobnosti nad své hranice, poukazuje na pospolitost: ve směru na pospolitost transcenduje smysl individua toto individuum samo.

Frankl si dále všímá zásadního způsobu, kterým život jedince odráží obecnější společenskou mozaiku, a porovnal společnosti, které si zakládají na individualitě, s těmi, které prosazují masový konformismus:

Kdyby se dal vztah individua k pospolitosti srovnat se vztahem kamínku mozaiky k celé mozaice, bylo by možno postavit vztah jednotlivého člověka k mase na roveň vztahu normovaného dlažebního kamene k jednotné šedivé dlažbě: každý kámen, stejně osekaný, lze zde nahradit každým jiným; pro velký celek už nemá žádný kvalitativní význam — celek sám pak není vlastně žádným celkem, nýbrž pouze něčím velikým; jednotná dlažba nemá ani estetickou hodnotu mozaiky, ale pouze hodnotu užitnou — právě tak jako masa zná jen užitek člověka, nikoli jeho hodnotu a důstojnost.

Smysl individuality se naplňuje teprve v pospolitosti. Potud je hodnota individua odkázána na pospolitost. Má-li však mít sama pospolitost smysl, pak se nemůže obejít bez individuality individuí, která ji tvoří — zatímco v mase smysl jednotlivé, jedinečné existence zaniká, protože v mase by se jevila každá jedinečnost jako rušivý faktor. V Havlových myšlenkách (podobně jako v těch Johnsonových či Franklových) o mozaikovité povaze lidského bytí se tak objevují obrysy občanské společnosti. Samotná podstata principu mozaiky aplikovaná na problém osobní a společenské identity člověka nám umožňuje, neřkuli přímo vyžaduje, integraci politické složky. Pokud je společnost mozaikou jednotlivců a život jednotlivce je mozaikou zážitků, které zároveň zakládají i zpodobňují celky, na nichž se podílejí, potom je „politično“ prodchnuto takovým smyslem, který zároveň vysvětluje i potvrzuje Havlovo zaměření na autentickou a komunikativní politiku. Redakčně upraveno. Překlad Stefan Segi.   Vydává nakladatelství Argo.