03/01/2022 | ukázka |

Čistička

„Ale s tímhle na škole nepochodí. Dnes je nejdůležitější myšlenka. Koncept. Akce. Událost. Nechtěla být za krávu, co dělá kýč. Proto se přidala k Adamovi.“ Text architektky, urbanistky, teoretičky a básnířky Anny Beaty Háblové.

Postávala před shlukem stavebních buněk a třela si studené ruce. V dálce nad řekou se mihli dva kormoráni. Po chvíli se začala rozhlížet na všechny strany a kontrolovat esemesku, která jí včera přišla. „Ahoj Petro, akce cisticka zitra v osm. Sraz pred mostem u bunkoviste. A.“ Přečetla si to ještě třikrát, než světlo displeje zhaslo.

Stará a nová čistička, které se dělily o odpad přitékající z celého města, stály za sebou na ostrově jako vládkyně řeky. Zatímco starší se zvedala nad zem válcovitými nádržemi, které na Google mapách vypadaly jako dokonalé kruhy v obilí vypálené mimozemskou civilizací, ta moderní pracovala ve skrytu pod zemí. Ven z ní vykukovala jen stavba velínu. Mezitím co se kormoráni přesouvali na břeh, minulo ji nákladní auto a s ním i smrad. Řidič se na ni ani nepodíval, byl koncentrovaný na to, aby projel úzkým hrdlem mostu. 

Konečně se na ulici objevila silueta. „Zdravím Pirolgelb,“ řekl Adam místo pozdravu.

„Hlavně abys ty barvy měl. Máš je?“ ujišťovala se Petra i přes to, že sama měla jedno balení v batohu.

Anna Beata Háblová, foto: CELA

Pirolgelb, v překladu žluva hajní, bylo označení jejich dvoučlenné umělecké skupiny, kterou si na škole založili. Jméno zvolili podle názvu reflexně žluté pigmentové barvy. Jednou jí natřeli rozpadající se historickou vilu na okraji města. Do dvou měsíců nechal majitel dům zbourat, protože se spolu s fotkou výrazně žluté zříceniny ocitl v několika novinách a nebylo mu příjemné, že bude mít pověst toho, kdo nechal umřít část kulturního dědictví. Pozemek rychle zarostl trávou a náletovými dřevinami. Později obarvili úzký chodník podél magistrály. Lidé se po něm báli chodit, aby je nesmetla rychle jedoucí auta. Chodník sice nerozšířili, ale Adam i Petra díky tomu prošli do dalšího ročníku studia. Do povědomí spolužáků se dostali až vypuštěním žluté mlhy před ministerstvem kultury, když nezávislé galerie nedostaly dotace. Na ministerstvu se žlutého smogu lekli a vypsali ještě jedno výběrové řízení. 

Tentokrát měli v plánu obarvit výtok čističky, nasdílet fotky na sítích a poslat je novinářům. Téma hormonů a antibiotik vypouštěných do záchodů, které ve vodě zůstávají i po opuštění čističky a ovlivňují pohlaví ryb a život dalších zvířat v okolí výpusti, jim oběma připadalo nosné. Látky se koloběhem vody dostávají i do pitné vody a mezi vědci existuje podezření, že u mužů zvyšují neplodnost a riziko rakoviny prostaty. 

Prošli otevřenou branou směrem k podzemní čističce. Minuli velín, který Petra už jednou navštívila v rámci veřejné exkurze, aby se na dnešní akci připravila. Každý návštěvník tehdy dostal přilbu a reflexní žlutou vestu. Taková náhoda. Žlutá k čističce prostě patří, pomyslela si. Velínu dominovaly dvě obří obrazovky rozdrobené do menších oken zaznamenávajících jednotlivé provozní haly. V některých oknech se nádrže s vodou podobaly temné gumové hmotě, v jiných se tekutina přesouvala rychle jako hejno ptáků.

U jednoho ze stolů seděl starý muž, jehož pantofle neuměly skrýt díry v ponožkách. Z jedné strany měl opřené berle, z druhé sklenici medu a sáček s rohlíky. Měl vousy a dlouhé vlasy jako Kristus. Hrbil se před monitorem, po němž klouzaly čísla a grafy probíhajících chemických a biologických procesů, které transformovaly hovna ve vodu podobně zázračným způsobem, jako byla proměněna voda ve víno na svatbě v Káně Galilejské. Za tento zázrak prý mohou především bakterie, vysvětloval jim nadšený průvodce. Živí se výkaly, a pak když umřou, sednou si jejich těla ke dnu jako kal. Ten se pak velmi snadno odčerpá a voda může podstoupit další fázi čištění. Skupina v helmách procházela jednotlivými halami jako chrámovými předsálími a sledovala zázrak proměny. Shrabovače odstraňující z hladiny nečistoty se posouvaly neznatelnou rychlostí. Když čističku opouštěli, nebylo už venku vidět a výpust o sobě dávala vědět jen hučením.

Adam a Petra stáli u hrdla mostu, a aby nevypadali jako náhodní návštěvníci, oblékli si žluté vesty, které Petra při exkurzi ukradla ze stolu v buňkovišti. Byly tam vyskládané spolu s přilbami. Na přilby sice měla velký batoh, ale kuráž ne. Teď ji to mrzelo, ale už se nedalo nic dělat. Budou nápadní jen napůl. 

Rychlým krokem přešli areál. Nikoho nikde neviděli, jen jednou kolem nich projela motorová rikša s khaki plachtou. Najednou se ale z rikši vyklonila hlava a podívala se jejich směrem. „Ty vole, to je bizár. Co tady dělá rikša?“ uchechtl se Adam. „Tys je tady při exkurzi neviděla?“ zazněl v jeho hlase stín výčitky. Petra se pohledem vmáčkla do země a zavrtěla hlavou. Na zádech ji zastudil pot. Došli k výpusti, odkud se voda s lehce nahnědlou pěnou valila ven, a s Vltavou se spojovala v peřejích. Adama to množství vody na chvíli ohromilo, ale vzápětí se pustil do příprav. Petře podal foťák a ukázal jí na místo, odkud bude nejlepší záběr. Sám si stoupl nad výpust a začal třást průsvitnou umělohmotnou nádobou. Žlutý pyl, který neodnesl vítr, padal do vody a rozpouštěl se. Voda zežloutla jako ranní moč. Petra se na Adama dívala skrz objektiv, dělala záběry s ním i bez něj, ještě se uvidí, jaké fotky se budou hodit.

Výpust se nacházela za kamenitým valem. Díky němu byli skrytí před očima areálu, ale ne před čočkou kamery, která od velínu mířila až sem. Jedno z okýnek na obrovské obrazovce velínu patřilo právě výpusti. Petra odhadovala, že mají zhruba osm minut, než k nim někdo doběhne. S rikšou ale nepočítala. To se čas snižuje na dvě až tři minuty. Jestli nás chytí, pomyslela si, zabijou nás jako v nějakém sci-fi filmu a za trest se v dalším životě narodíme jako dělníci v indické čističce. Z česel budeme holýma rukama odstraňovat nerozložitelné zbytky — vložky, kondomy, utěrky, pytlíky nebo punčocháče. A pak těma rukama budeme jíst rýži se sabdží. Podívala se na své ruce, které držely Adamův foťák. Hotovo.

Petra nahlédla za val. Nic a nikdo nebyl vidět. Adam rychle balil foťák a prázdné piksly. Rozhlédla se na druhou stranu, směrem k řece. Byli odtud vidět kormoráni sedící na protějším břehu. Natahovali k nebi dlouhé, na konci zahnuté zobáky. Vypadali spokojeně, možná právě posnídali rybu. Když se podívala zpátky přes val, uviděla přijíždějící rikšu. „Rychle, dělej, jedou!“ vykřikla a oba se rozběhli k bráně. Petra v duchu Adama proklínala. Jak to, že se k tomu zase nechala přemluvit? Tyhle zatracené adrenalinové akce si na rozdíl od něj neužívala. Začalo ji píchat v boku. Vzdálenost k bráně se zdála nekonečná. Rikša se k ní blížila a Adam se vzdaloval. Co všechno se musí obětovat kvůli umění? Štvalo ji, že se na škole čím dál víc místo malby dělá koncept. Místo zkoumání barev se jen mluví. Nechápala, proč se dělají samé sociální akce a performance. Dokonce už se ani tolik nepíše. Kde jsou ty doby, kdy se do rohu místnosti vylila plechovka kokakoly a k ní se napsal teoretický text o konzumní společnosti. Cítila, jak jí těžknou nohy. Rikša ji ještě nedostihla, ale nohy to už začínaly vzdávat.

„Co tady děláte?“ křikl na ni chlap. „Zavoláme policii! Máme vás na kameře!“

Adam se zničehonic zastavil. „Utíkej!“ zavolal na Petru a zahradil malému vozidlu cestu. Rikša zastavila.

Když byla Petra v bezpečí za bránou, ohlédla se. Adam právě vytahoval občanku z peněženky. Jeho gesto ji překvapilo. Nechal se chytit kvůli ní.

Nepamatovala si, jak se dostala domů, co po cestě viděla a jestli nepotkala nějakého známého a nedala se s ním do řeči. Najednou byla doma, zabouchla za sebou dveře, hodila batoh a bundu na zem a vyčerpaně padla na matračku. Zadívala se na svůj poslední obraz. Pohled na něj ji trochu uklidnil. Byl na něm orel skalní, který s roztaženými křídly právě dosedal na zem. Petra ráda malovala ptáky. Nejdřív polila plátno barvami, rozmyla je vodou nebo je na sebe obtiskla. Vytvořilo to různorodé tvary s podivnými detaily. Z náhodných skvrn na plátně domalovávala kormorány, sýkorky, vrabce, hýly, nebo i ptáky ze své fantazie, jak jí zrovna napověděl flek. Ale s tímhle na škole nepochodí. Dnes je nejdůležitější myšlenka. Koncept. Akce. Událost. Nechtěla být za krávu, co dělá kýč. Proto se přidala k Adamovi. A taky proto, že měl tak pěkné ruce. V polovině představ o Adamovi usnula a probudila se až ráno.

Vstala z matračky a šla se vyčůrat. Tekutina v míse jí připomněla včerejší akci. Co je teď s Adamem? Dostala o něj strach. Zachoval se statečně. Tak ho předtím nikdy neznala. Sáhla po mobilu a vytočila jeho číslo. Nebral to. Otevřela Instagram. Během listování upravovanými fotkami se zastavila až u letícího ptáka od uživatelky dianabeltranherrera. Modelovala sochy ptáků ze sytě barevných papírků, které fotila na pastelovém pozadí. Neproslavila se sice žádnou výstavou, ale zato měla přes šestnáct tisíc sledujících. Petru píchl obdiv i závist, trpce si pomyslela, že sem to nikdy nedotáhne. Přesto jí poslala srdíčko a přidala se k dalším pěti stům osmdesáti šesti srdíčkujícím. Vzápětí jí naskočila fotka od Adama s popiskem commingsoon a pod ním nedočkavé komentáře a gratulace jeho sledujících. Ze žlutého oblaku nad žlutou vodou se rýsovala široká ramena. Petra se nemohla dočkat, až se dozví, jak to s ním dopadlo a jestli už nedomluvil nějaká média. Napsala mu zprávu. Viděla, že je připojený, ale neodpovídal. Podívala se z okna. Podle nasvícené střechy protějšího činžáku poznala, že je dnes slunečno. Šla ke skříni a ponořila ruce do svého šatníku. Podle hmatu vybírala šaty, ve kterých by jí to mohlo slušet. Dneska ji čekaly dvě přednášky a nepovinná kresba aktu. Ve škole Adama určitě potká.

Ale nepotkala. Ani na kresbě, kde na velký formát balicího papíru črtala uhlem ženskou siluetu v kontrapostu a nezašpiněnou rukou kontrolovala displej mobilu. Modelka, stará paní, měla jednu nohu napnutou, druhou pokrčenou a protilehlou ruku v bok. Osa její pánve probíhala šikmo a směřovala opačným směrem než osa ramen. Celá postava tím vytvářela dynamické esovité prohnutí. Kůže na ní visela jako nevyžehlené prádlo. Petřin uhel hledal na papíře všechny anomálie a neforemnosti s neodbytnou úporností, stejně jako by hledal přesný tvar ptačího zobáku. 

Doma se pak jen skácela na matračku a tupě civěla na televizi. Na obrazovce běžela antilopa a v závěsu za ní tygr. Než stačil antilopu kousnout, Petra zívla a přepnula na pěveckou soutěž. Kamera chvíli zabírala kluka s mikrofonem a chvíli obličeje porotců, které se křivily, jako by snědly nezralé kiwi. Už to chtěla vypnout, ale ještě dala šanci kanálu, který přes den vysílal pro děti a v noci se věnoval pořadům o umění. Redaktor seděl v tmavém proutěném křesle uprostřed temného studia a právě představoval nového hosta. Umělec měl modré sako a tmavé vlasy pečlivě rozcuchané, jako by se právě probudil nebo se s někým pral. Za jeho zády se promítla fotka, na které sypal žlutý prášek do výpusti. Petře se napěnila krev. Redaktor se Adama ptal, proč se k této akci odhodlal. Na co chtěl jako umělec upozornit? Adam opakoval věty, které Petra dobře znala. Formulovali si je společně. O Petře a jejich skupině ale nepadlo jediné slovo. Skupina Pirolgelb jako by neexistovala. A existovat už ani nebude. 

Petra si stoupla na balkon, vzala z parapetu krabičku cigaret, kterou tady Adam jednou zapomněl, a zapálila si. Krev už se jí zase uvolnila, jako když se šlehačka přešlehá a vzniknou z ní máslové hrudky a podivný tekutý zbytek. Po chodníku nikdo nešel, jen reflektory aut se jí mlžily v dálce. Nechutnalo jí to. Típla cigaretu do květináče s šalvějí a tou samou rukou mu dala facku, až se posunul na samou hranu balkonu. Petra si představila, že by do něj stačilo už jen dloubnout a on by se převážil a roztříštil se o chodník.

Vzpomněla si na exkurzi v čističce a na slova průvodce, který jí vysvětloval, že miliardová stavba, která je zafixovaná pod zemí, nejde rozšířit o žádnou další provozní část. „Když se ta stavba projektovala, o žádných hormonech se nevědělo,“ zněla jí v hlavě jeho slova. „Žádná změna tady není možná.“ Petra tupě zírala do květináče. Měl ozdobné drážky s modrou glazurou. V hlíně vedle khaki lístků byl zapíchnutý moduritový ptáček s mašlí. Možná že právě tohle je ze všeho nejmíň falešné.

Petra se prstem dotkla malého zobáčku a opatrně přisunula květináč zpátky k sobě.


České literární centrum se angažuje v projektu CELA, jehož cílem je rozvíjet dovednosti začínajících literátů a propojovat je napříč Evropou. CELA nabízí nové strategie pro psaní, vydávání a marketing knih, potřebné v rychle se měnícím literárním prostředí. Druhého ročníku projektu, podpořeného programem EU Kreativní Evropa, se účastní 30 začínajících spisovatelů, 79 překladatelů a 6 literárních profesionálů z 10 různých evropských zemí. Za Česko v projektu máme tři autory, mimo jiné Annu Beatu Háblovou.