06/10/2020 | ukázka | Arthur Koestler, Cynthia Koestlerová

Cizinec na náměstí

Dne 1. března 1983 byla v domě na Montpelier Square v Londýně nalezena těla Arthura Koestlera a jeho manželky Cynthie. Byla to sebevražda. Rodinný přítel Harold Harris našel mezi písemnostmi na Koestlerově pracovním stole rukopis třetího svazku Arthurovy autobiografie. Harris byl vykonavatelem poslední vůle a rozhodl se toto dílo, které vytvořili střídavě oba manželé, připravit k vydání. Ukázka z posledního svazku autobiografie spisovatele a filozofa Arthura Koestlera.

1

Když jsme dorazili do Londýna, Arthur a Mamaine mi věnovali elegantní šedý kufr značky Revelation. Viděla jsem, jak si Arthur s poměrně bolestným výrazem prohlíží můj starý otlučený kufr, ale nevšímala jsem si toho. Připadalo mi, že kufr je prostě jenom kufr, a ne nějaká estetická záležitost.

Překlad Eva Poskočilová

Brzy jsem tedy zase bydlela v Paříži a dojížděla do Verte Rive. Už jsem nebydlela u madame de Foutaise. Na jaře roku 1950 jsem si našla daleko hezčí a levnější pokoj v 16. okrsku v bytě madame Hussenot de Senonge a při návratu do Paříže z Ameriky na mě čekal. Byl prostorný a byl v něm cabinet de toilette, i když bez horké vody. Rozvod teplé vody se v bytě rozbil už za války a madame Hussenotová, bohatá stará vdova, by si spíš nechala vrtat koleno, než aby ho nechala opravit; kromě toho koupelnu zabíraly její odložené klobouky.

Jen co Arthur a Mamaine dorazili do Verte Rive, přijela tam za nimi na devět dní Arthurova matka. Následujícího dne (5. července 1951) si Arthur zapsal do deníku: „Verte Rive neprodám. Velká úleva.“ A 6. července.: „Zpátky do práce.“

Do malého deníku značky Hermès si další dny zapisoval každou večeři s komentářem „deprimující“ nebo „ještě víc deprimující“. Po „deprimující“ večeři v Paříži 9. července zoufale popisoval procházku po bulváru Miche jako „ještě víc deprimující“. A 12. července zápis říká: „Velmi deprimovaný. Důchod?“ To děsivé slovo „důchod“ se v rozhovorech zlověstně objevovalo každou chvíli. Arthur podobně jako Leontěv ve Věku touhy trpěl neustálou úzkostí, která se objevovala při nějakém trápení, ať už bylo menší, či větší, což obratem mohlo vést až k posedlosti. Když člověka trápí něco triviálního, je mu líto, že tím marní tolik energie a času; jenže to, co zvenčí působilo jako trivialita, daleko častěji získávalo další dimenzi, kterou pravděpodobně vnímal už od začátku.

Mamaine odjela 13. července do Londýna na lékařskou prohlídku a také plánovala strávit nějaký čas se svým dvojčetem a přáteli. Když byli s Arthurem na ostrově, Arthur ji vzal na dvoudenní vyšetření do Johns Hopkins Medical Center, ale výsledky přinesly zklamání, protože lékaři nebyli schopní s jejím astmatem nic udělat. Zdálo se, že snad nikdy v životě nepřibere na váze; Arthur na ni naléhal, aby víc jedla, a ona se snažila mu vyhovět, jenom aby mu udělala radost.

Brzy po příjezdu do Londýna napsala, že objednala lístky pro pět lidí na loď Ile de France, která připluje do New Yorku 1. října. Anna, Maxim a já jsme se měli vrátit s Arthurem a Mamaine na ostrov a Verte Rive se měl během naší nepřítomnosti pronajmout. Anna na tento nový plán zareagovala slušně, leč rezervovaně, ovšem Maxim doslova skákal radostí jako malý kluk — a já také. Z dětství jsem si vybavovala plavbu na lodi, protože jsem osmkrát absolvovala cestu mezi Jižní Afrikou a Anglií. Arthura a Mamaine vyhlídka na lodní dopravu příliš netěšila. Arthur při své první návštěvě USA v roce 1948 plul na Queen Elizabeth a celou cestu si připadal jako v pasti a hrozně se nudil. Sabby měl jet také — jeho jízdné stálo 18 liber.

Orwell prohlásil, že „Koestlerovo zranitelné místo je jeho hédonismus“. Možná je to formálně správně, Arthur strávil svátek Den Bastily v Paříži a napsal Mamaine: „Užil jsem si krásný 14. červenec u Vallonových.“ První kapitola Věku touhy se jmenuje „Den Bastilly, 195…“ a její nálada je nakažlivá:

Uviděl rachejtli, která po odpálení letěla po obloze jako zlatá kometa, křižovala hvězdné dráhy a nakonec se tiše proměnila ve spršku zelených a fialových kapiček. Kdesi nad Louvrem vybuchla římská svíce, bengálské světlo z Pont Neuf zalilo Seinu modrými plameny. Z nábřeží dole se ozýval šum okouzlených hlasů… Z balustrád na Pont Royal plivalo šest roztočených bengálských ohňů jiskry v šesti různých odstínech. Hydie na ně hleděla, opájela se barvami a točila se jí hlava. Pak temnotu nebeské báně prořízla girandola asi padesáti rachejtlí, odpálených v jednom okamžiku; a jak vybuchovaly, z mansard Cité se až k Měsíci táhl obrovský paví chvost světlic.

Dav lidí dole na nábřežích řičel nadšením. Hosté na balkoně vydechli dlouhé slastné ááách; několik mladých žen radostně pištělo jako děti na horské dráze

Ohňostroj se blížil ke svému konci a bengálské ohně, fontány a svíčky, gejzíry, chryzantémy a girandoly se pustily do předem prohrané bitvy s prvními boubelatými dešťovými kapkami. Jak déšť nabíral na síle, ohně a barvy na nebi postupně uhasínaly a nejprve se objevil zaprášený odlesk, který doprovázel zápach střelného prachu, a pak se zahalily do běžné noční temnoty. Poslední atrakcí měl být důmyslně propracovaný pyrotechnický model Bastilly, která měla vzplanout a pak ji měl vystřídat obrazec z písmen, tvořící tři slova, která vyjadřovala krédo Revoluce. Ale dostalo se jenom na SVO…; zbytek písmen, dohromady s pevně upevněnými rachejtlemi, fontánami a vodopády zalila průtrž…

2

Arthur říkal, že Kingsleyho dramatizace Tmy o polednách je „zdatně odvedená práce“. Přestože se v ní objevilo několik hloupých chyb, vůči broadwayské produkci neměl žádné námitky. Ovšem Evropa, to bylo něco jiného. Producenti v Německu, Francii, Itálii a Skandinávii hodně stáli o to, aby ji mohli uvést, ale Arthur byl odhodlaný udělat vše, co bylo v jeho silách, aby se tam hra nemohla objevit ve své původní podobě. Jeho hlavní námitky jsou příliš dlouhé a komplikované, než abych se do nich pouštěla, ale zde je několik jeho drobnějších výhrad:

Strana 3: Rubašov je důležitý politický vězeň, stráž by si nikdy nedovolila na něj vztáhnout ruku.

Strana 4: Přestože jevištní poznámka říká, že „kráčel vzpřímeně a s nespoutanou autoritou“, Rubašovovy první řádky jsou plačtivé a sebelítostné. To by vykročil špatnou nohou

Strana 17: Rubašovův pokus v poslední chvíli Gletkina přeměnit je příliš naivní.

Strana 117: Gletkin přece nemůže tasit pistoli. Vyšetřovatel a popravčí nemůže být jedna a tatáž osoba, ani s básnickou licencí. Je to technicky špatný symbol a například ve Francii, kde se dá očekávat napůl nepřátelsky naladěné obecenstvo, by hrozilo, že se po něm celé divadlo skácí smíchy.

Dokončenou hru před jejím uvedením vlastně nikdy nečetl. Celý ten příběh ve skutečnosti začal v roce 1950, kdy Arthurovi napsal Sidney Kingsley, že by rád zdramatizoval Tmu o polednách pro divadlo. Arthur nápad přivítal s nadšením: Kingsley byl dobře známý; jeho Muži v bílém (Men in White) získali Pulitzerovu cenu; bude zábava s ním spolupracovat. V srpnu 1950 Kingsley dorazil do Paříže a mě přemluvili, abych mu během pobytu dělala sekretářku. Jeho světle modré oči měly docela chladný výraz. Oblíbila jsem si jeho krásnou manželku, bývalou filmovou hvězdu Madge Evansovou.

Arthur Koestler v roce 1969, foto: Eric Koch

Když jsem dojela do Verte Rive, zjistila jsem, že se Arthur pustil do nápadů pro dramatizaci. Zhruba nastínil jednu celou scénu a měl ji připravenou k přepsání na stroji. V Paříži v hotelu Prince de Galles pilně pracoval i Kingsley. Když jsem přepisovala jeho verzi, přemítala jsem, proč vůbec chce Tmu o polednách dramatizovat a jestli jako Američan zvládne do hry přenést atmosféru z knihy.

Je možné, že Arthur měl podobné pocity. Dne 20. srpna napsal Kingsleymu, který byl tou dobou už zpátky v New Yorku, že četl jeho hrubou verzi druhého a třetího jednání a že „maratonský dialog mezi Rubašovem a Gletkinem a cesta k jeho vyvrcholení“ mu připadala „vyřešená uspokojivě“. Ale dodal:

Řadu dalších scén — hlavně ty scény s Orlovovou a Prckem Löwym — podle tvého přání vnímám jen jako hrubé návrhy. Nemají ten správný jazyk a atmosféru onoho výlučného spolku; ale tenhle problém jsme dlouze probírali, takže o něm teď mluvit nemusím.

Kingsley slíbil, že si najme technické poradce, aby mu pomohli vyřešit obtíže, které měl s vykreslením komunistické mentality a zvyklostí, ale Arthur poznamenal, že „nikdo, i kdyby měl nevímjakou dávku intuice, si nedokáže během pár týdnů osvojit pocity z velmi těžko postižitelného, ale přesto vrozeného milieu takříkajíc Berlitzovou metodou“. Než odjel v roce 1951 z New Yorku, radil se s právníkem.

Konflikt se mu vymknul z rukou a už to na něj bylo příliš. Právník radil, aby se spor řešil arbitráží, a Arthurovi se ulevilo: ať tak či onak, celá záležitost skončí.

Byl zpátky ve Verte Rive a jednoho rána u psacího stolu otevíral poštu a našel balíček. Nejspíš to bylo to, čemu jsme se všichni v domácnosti smáli, že je to „každodenní kniha“. Zdálo se totiž, že v poště každý den přijde přinejmenším jedna kniha. Toho rána byla tou „každodenní knihou“ Tma o polednách — hra od Sidneyho Kingsleyho na motivy knihy Arthura Koestlera. Arthur z knihy sundal papírovou obálku. Zíral na hřbet knihy, zatajil dech a kousl se do rtu, když četl: Tma o polednách od Sidneyho Kingsleyho.

Ukradli mu jeho „dítě“. Později Kingsley napsal:

Tma o polednách, na kterou odkazuje Koestler, je román, který je deset let starý. Tma o polednách, o které se bavíme nyní, je drama, které jsem napsal já před rokem a půl a které prokázalo svou kvalitu, a to dost podstatně. Jsem dramatik, a tak můj obzor obsáhne celou zeměkouli. Moje hry jsou psané pro celý svět. A dokazují, že jsou kvalitní. Tato hra si povede stejně.

Arthur měl na svou vlastní hru, Twilight Bar, poněkud méně nabubřelý názor. V dopise německému producentovi ji rozcupoval:

Četl jsem adaptaci Twilight Bar od pana Brauna. Myslím, že pan Braun odvedl dobrou práci. Nemám žádné námitky vůči změnám, které provedl. Ale mám pocit, že v nich nešel dost daleko, aby kompenzoval slabiny hry. Teď ze mě nemluví skromnost, ale fakt, že kdekoli hru hráli — ve Spojených státech, v Paříži, Oslu atd. —, byl to naprostý propadák. Jak už jsem psal ve svém prvním dopise, postavy se chovají jako loutky a třetí jednání, kdy se uskuteční Utopia, je hrozným zklamáním pro diváky, kteří čekají něco jiného… Věřím proto, že si Vy i já ušetříme nevyhnutelné zklamání, když navrhnu, abychom ten nápad nechali padnout. Ta hra byla omyl… nestojí za to se jí věnovat.

3

Když ve Francii vyšel Věk touhy — pod názvem Les Hommes Ont Soif (Lidé mají žízeň) —, Malraux se očividně rozzlobil kvůli tomu, že se jedna z postav podobala jemu samotnému. Arthur se o tom dověděl a napsal mu:

Vallon mi řekl, že jsi odjel pryč, jinak bych se s tebou zkusil spojit. Ve složitém zpodobnění St. Hilaira se samozřejmě objevují jisté malrauxovské prvky; ale podle toho, co o nich soudí všichni, co to četli, to jsou ty nejsympatičtější momenty v celé knize. Pokud by sis chtěl dotyčné pasáže znovu přečíst, objevují se v kapitolách „Une Soirée chez M. Anatole (Jeden večer u Monsieur Anatola)“, „L’Ombre de Neanderthal (Stín neandertálce)“ (hrozně mizerná kapitola) a „L’Enterrement de M. Anatole (Pohřeb monsieur Anatola)“.

Ceci dit… co kdybychom se pokusili sejít se na přátelské večeři? Naposledy jsme se viděli před víc než čtrnácti dny. Zavolám ti v pondělí a zkusíme se nějak domluvit.

Tématem té „hrozně mizerné“ kapitoly „Stín neandertálce“ bylo cosi, co ho pronásledovalo mnoho let: šlo o svolání schůzky intelektuálů, kteří chtěli najít způsob a prostředky pro záchranu Západu před hrozící válkou. Bylo to i ústředním tématem dalšího jeho románu, The Call Girls, který napsal o dvacet let později, přestože tam intelektuálové pocházeli z jiné kultury.

A pokud jde o tu malrauxovskou postavu, byl to:

tmavý, štíhlý muž… celé jeho tělo bylo v neustálém pohybu. V obličeji mu v jednom kuse cukalo, podivuhodně se křivil, paže i nohy mířily kupředu neohrabaně, jako by patřily ještě nedospělému chlapci, ale zároveň byly nabité maximální energií, hlavu strkal dopředu, jako by se chystal udeřit do břicha nepřítele. Když kráčel kupředu, lidé, kteří kolem postávali v malých skupinkách, se rozestupovali, a za jeho zády se od nich ozývaly tlumené komentáře.

„To je Georges de St. Hilaire, potulný rytíř ­romanopisec,“ zašeptal Monsieur Anatole. „Říkáme mu Saint Georges, protože v jednom kuse propichuje tím svým kopím nějakého draka, fašisty nebo komunisty či jakékoli další monstrum, které je náhodou po ruce. Je to velmi ezotericky a intelektuálně zaměřený potulný rytíř; ve srovnání s ním byl Lawrence z Arábie pouhopouhý filištín. Když s Vámi mluví, pochopíte jenom jednu větu z deseti, což Vás nemusí rozrušovat, protože se stejně nedostanete ke slovu; ale tu desetinu stojí za to si poslechnout.

V jedné z pozdějších kapitol St. Hilaire mluví o „řeči osudu“: „Osudové výzvy pro člověka jsou vždycky zformulované do přímých vět…“ Arthur vždycky vyznával „možná pověrčivou, ale přesto hlubokou víru“ v řeč osudu. Jakoby kouzlem ovlivnila mnoho událostí v jeho životě, pokaždé vedla k nějaké změně. V Šípu do nebe napsal:

Když se v krátkém časovém rozpětí nahromadí velké a malé kalamity, zdá se, že to vyjadřuje symbolické varování, jako by vás tahala za rukáv nějaká němá mocnost. A je na vás, abyste rozluštili význam toho poselství. Když je budete ignorovat… můžete také propást šanci předělat svůj život, nechat minout případný bod obratu, aniž si ho všimnete. Není to úplně naivní předsudek, když člověk přistoupí na to, že takové řady často vytváří nevědomé uspořádání, že varování může pocházet od „toho ve mně, který je víc než já“. Později jsem zjistil, že André Malraux vyznával podobný předsudek — nebo víru; říkal, že to „tahání za rukáv“ zjevně souvisí s „le langage du destin“.

Vychází v nakladatelství Academia.