Kruhové otisky
Próza Boženy Správcové Uctívači kruhů je inzerována jako magicko-kuchyňské podobenství, ale oblíbenou směs receptů a babičkovských mouder nečekejte. Ocitnete se v magickém časoprostoru, který je možné chápat jako fantastické místo, kde lze rozmlouvat s jezevci a kde zdravotní sestry ztěžka přelétají po obloze, jako metaforické vylíčení reálného světa, protože přes veškerou svou fantastičnost a neurčitost je příběh zřetelně ukotven v přítomnosti, či jako odraz skutečnosti v myslích hlavních postav. Hranice mezi těmito světy je znepokojivě nejednoznačná.
Hlavní hrdinka knihy Marie zřejmě trochu neví, co si počít s vlastním životem. Děti jí už odrostly, skupina přátel, se kterými si zvykla trávit volný čas, se rozpadá, přestává si rozumět s bratrem a navíc se bláhově zamiluje. Druhá hlavní postava, Milan, je čítankový příklad frustrovaného chlapce, vychovávaného a ovládaného sobeckou matkou, od níž, zmítán mezi láskou a nenávistí, nedokáže odejít ani v dospělosti. Velkou část svého volného času tráví masturbováním a sněním o vyvolené Milé. Marie a Milan mají mnoho společného. Oba jsou poddajní, neprůbojní a na někom závislí a oba se svým psychickým okovům nakonec vzepřou. Ačkoli se nejedná o nijak objevné charaktery, autorce se podařilo vykreslit je živě a uvěřitelně.
Jednotlivé kapitoly příběhu jsou vyprávěny na přeskáčku. Zatímco Milanovy epizody jsou datovány řádnými letopočty, roky Mariina života jsou označeny jmény zvířat či významných událostí. Mezi ně jsou vloženy kapitoly „mimo čas“ a „mimo záznam“, takže to, co vypadá jako pokus udělat ve věcech pořádek, vede nakonec k nejistotě: jak to všechno spolu souvisí? Pokud si čtenář chce na tuto otázku odpovědět, musí se od příběhu posunout dál.
Přes všechnu zdánlivou chaotičnost jsou Uctívači kruhů knihou o čase. Marie chtěla mít chatu u řeky, která odněkud plyne a někam směřuje, ale nakonec se usadila u rybníka, který je kulatý, kde se věci opakují a čas se pohybuje v kruzích. Hrdinové se ocitají v jakémsi bezvýchodném kroužení a za to, že je jim dovoleno tento kruh prorazit, budou muset zaplatit. V jednom okamžiku knihy se čas zastaví, a když se zase rozběhne, minulost i budoucnost se změní.
Kruhový čas je časem rituálů. Postavy se jimi ukotvují, ujišťují o svém místě ve světě. Rituály vytvářejí společenství. Mají očistnou funkci; ne náhodou jsou důležitými motivy knihy ohniště a popel. Prostřednictvím rituálů se lze dostat do jiných vrstev vědomí, do dávných hlubin paměti a komunikovat s přírodními silami, které jsou přes všechnu techniku a civilizaci přítomny v určitých bodech krajiny, v nichž se sbíhají síly a zavíjí čas.
Věci se ovšem neopakují doslovně, kruh přechází do spirály, uvnitř známého symbolu se černá mění v bílou, sen a realita, možnost a skutečnost tvoří jediný celek. Výrazně je to akcentováno v ilustracích Vladimíra Kokolii, které nejsou jen výtvarným doprovodem, ale (spolu s grafickou úpravou) nabízejí možnosti, jak se v knize orientovat. V duchu postmoderní poetiky nám Božena Správcová předkládá text nikoli jako hotový, jednosměrně plynoucí celek, ale jako soubor epizod, útržků, snových vizí a básnických obrazů, z nějž s každým novým uspřádáním vystoupí nové významy a nečekané souvislosti.
Stejně jako je v knize nejistý přechod mezi snem a skutečností, je nejistá i hranice mezi vážným a parodickým. Absurdita a černý humor jsou všudypřítomné, prastará hrůza těsně sousedí s groteskou. Často se objevují aluze. Úryvky z debaty o soudobé literatuře pronášené kukuřičnými stvoly či vyschlým trusem mohou parodovat první intermezzo Máchova Máje; jezevec vybízí Marii, aby mu říkala Izmael…
Božena Správcová je básnířka; Uctívači kruhů mají po jazykové i tematické stránce mnoho společného s její sbírkou Strašnice. Některé části textu svým expresivním, silně metaforickým jazykem či užitím symbolů vskutku připomínají spíše poezii, stejně jako intenzivní vnímání krajiny, smyslové prožívání okamžiku, barevnost. Lyrické a obrazné sdělování podstatného přechází do hry se slovy a do nutkavě radostného kupení obrazů, nutícího čtenáře až k jazykovému obžerství. Ale užití návratných motivů a nenápadně umístěné souvislosti ukazují, že kompozice knihy je promyšlená.
Výsledkem je mnohovrstevnatý, překvapující text, který požaduje po čtenáři, aby se spolupodílel na konečné podobě přečteného: opakovaně se musí rozhodovat, jestli postavy a scény knihy bude chápat jako básnicky vyprávěný příběh o hledání síly vykročit z kruhu, svébytné podobenství o závislosti a úloze rituálů, groteskní parodii či připomenutí toho, jak křehká je hranice mezi skutečným světem a našimi představami. Vybízí nás, abychom se vraceli, četli pozorněji, četli jinak. Čtenář ovšem musí počítat s tím, že na obálce téměř sněhobílé zanechá časem otisky vlastních prstů. Kruhové otisky…
Božena Správcová: Uctívači kruhů, Trigon, Praha 2016