Za (de)konstruktivismem

Simulakrum (z lat. simulacrum, přelud, fantazma, zdání) Původ pojmu simulakrum sahá až k Platónovi, který chtěl odlišit podstatu od jevu, rozumové od smyslového, ideu od obrazu. Proti kopii, která přesně napodobuje originál (mimesis), přitom stavěl právě simulakrum, které se má recipientovi jevit jako přesná kopie, ale právě kvůli tomu jde o dílo záměrně zkreslující. V textu „Simulakrum a antická filosofie“ se Gilles Deleuze pokusil „převrátit platonismus“, přičemž znovu zavedl simulakrum jako kritický termín a pojem dějin umění, který je podle něj pro naši dobu klíčový. Oproti platónské tradici, v níž je kopie (zobrazení) vzdálenější své předloze (a tak nadvakrát vzdálena od božského světa idejí, jehož je pozemský svět také jen upadlou nápodobou), se tak v postmoderním pojetí dichotomie originál—kopie obrací, resp. dekonstruuje. Pojem simulakrum se opět objevil už v pracích poválečných francouzských autorů; kupř. Georges Bataille a Pierre Klossowski ho používali, když chtěli popsat „nekomunikovatelné dimenze obrazového znaku“. Způsob, jakým Deleuze využil tuto ideu, byl ale důraznější: namísto platónské nadřazenosti modelu proti kopii postavil systém, ve kterém je kopie obrazem obdařeným podobností, zatímco simulakrum je obraz bez podobnosti. Simulakrum je napodobeninou, jejíž předloha nikdy neexistovala, kdy se tedy sama kopie stává originálem, resp. kdy lišení takové dichotomie přestává být udržitelné. Ona „realita“ je v tomto ohledu produktem a efektem značících praktik, sémiotických a mediálních kódů simulaker. V tomto smyslu je vztah reference nikoli nacházen, nýbrž nastolován. U Jeana Baudrillarda se pak problém simulakra stává ústředním bodem obecných společenských témat. Jako příklady neuvádí ani filosofické texty, ani umělecká díla, ale „podivné prostory postmoderny“ jako Disneyland nebo události jako aféra Watergate. Baudrillard psal o třech řádech simulakra: v prvním řádu, který spojuje s předmoderní dobou, je obraz snadno rozeznatelný jako podvrh reality, je jasně chápán jako iluze či falzum; v druhém řádu, který spojuje s moderní dobou, je v důsledku obrovské produkce kopií už téměř nemožné rozlišit mezi originálem a kopií, mezi obrazem a reprezentací; v třetím řádu, který spojuje s postmoderní dobou, je rozdíl mezi originálem a kopií smazán, existuje jen simulakrum. Nadprodukce znaků vyvolala jejich odtržení od objektu reprezentace a svým zacyklením způsobila konec reality jako takové: místo ní nastoupila hyperrealita, ve které není reality kromě všeobecného a neutralizovaného plynutí kódů. V hyperrealitě simulakrum vládne jako prvotní vzor, model, kód, je ale neviditelné a člověk vidí jen jeho produkty, napodobeniny v televizi a ve spotřebním průmyslu. Podstata simulakra v této třetí rovině tedy je, že jej nelze postavit na jednu stranu dichotomie (původní, „reálná“, aktuální skutečnost a její mediální napodobenina či obraz), neboť podle Baudrillarda je v době postmoderny právě simulakrum tím primárním zdrojem, jenž nám realitu zprostředkovává, a tak také konstituuje. Simulakrum je pak v tomto smyslu jednou z dalších rovin jazykového (znakového) utváření skutečnosti, jak tuto představu nacházíme např. již u Ernsta Gombricha či v uvažování teoretiků a teoretiček poststrukturalismu, kteří poukazují na to, že „médium“ realitu pasivně nezprostředkuje, nýbrž ji samo formuje a konstituuje do podoby, v níž je nám přístupná.

Jean Baudrillard, foto: YouTube

Zvláštní místo v Baudrillardově myšlení z hlediska simulakra zaujímají Spojené státy americké jako „světové centrum neautentičnosti“ a zároveň země uskutečněných utopií. Americe podle něj patří „všechna energie simulakra“, odtud plyne její paradoxní původnost a moc. Podle Baudrillardova dosti zaujatého textu v Americe nejsou „ani památníky, ani dějiny“. Charakterizuje ji jen „umocněná přítomnost pouští a simulace“. Jednou z mála možností, jak „prolomit uzavřenost simulace“, jevem, který se vymyká zaměnitelnosti, který nepodléhá cyklu symbolické směny, v němž je jinak zachyceno vše ve formě směnitelných předmětů, je podle Baudrillarda smrt. Baudrillardův přístup ve svém diskurzu zahrnuje implicitní ambivalence v presupozicích o před(post)moderní či předdigitální éře, kdy realita měla svou hloubku a kdy nedocházelo ke zhroucení či zploštění vztahu znaku a reality, označujícího a označovaného. Z tohoto hlediska v sobě implicitně onu binární představu nápodoby oproti původní realitě chová a v tomto smyslu není radikální do té míry, jako jsou např. přístupy Jacquesa Derridy. Baudrillardův pohled však v každém případě akcentuje, že i pokud by platilo lišení znaku a jeho referentu, v současné éře jsou realita, s níž se setkáváme, a fakta, na jejichž základě se rozhodujeme a jednáme, beztak z velké míry zprostředkované, a to především nejrůznějšími druhy médií. Z toho hlediska je pak podstatné sledovat, jakým způsobem a s jakými konkrétními výsledky toto „mediování“ pracuje. Baudrillard to učinil např. v knize La Guerre du Golfe n’a pas eu lieu (Válka v Zálivu se neodehrála, Baudrillard 1995 [1991]), jež tematizuje, do jaké míry je válečný konflikt, konkrétně první válka v Perském zálivu, veden a také zpřístupněn publiku právě jen jako jakási virtuální show, v níž se reálné životy nepočítají. Srov. k tomu práci Precarious Life (Křehký život) Judith Butler (2004) sledující, kdo, resp. čí tělo a život se počítá jako hodnotný, zaznamenatelný, hodný pozornosti a případně truchlení, žalu, a jak naopak diskurzivně dochází k oddálení, vymazání statusu subjektivity u osob, jejichž vyloučení zakládá koherenci a limitu naší kulturní sféry a její politické, kulturní a mocenské praxe. Je otázkou, zda můžeme simulakrum označit za ucelený koncept aplikovatelný v literární teorii, nebo jen za nepříliš konkrétní metaforu použitelnou stejně tak ve výtvarném umění jako v jiných oborech. Jmenovat se ale jistě dají filmy (Matrix, 1999) či literární díla, které dané téma rozvíjejí — ostatně se můžeme ptát, nakolik se i samotný Baudrillard se svým spisem o Americe nedostal spíše do oblasti beletrie. Každopádně velmi sporné budou hranice, kdy se ještě jedná o simulakrum a kdy už ne (např. v případě Obrazu Doriana Graye, 1890, od Oscara Wildea). Sci-fi román s názvem Simulakra vydal roku 1964 Philip K. Dick (čes. 2017), tentýž spisovatel je rovněž autorem povídky Daň za obtiskování (1956, čes. 2011). Lidé přeživší jadernou katastrofu jsou v ní zcela závislí na kopiích věcí, které se postupně rozpadají a ztrácejí tvar. Nakonec musí znovu od počátku pracně budovat civilizaci, musí se učit nikoli „obtiskovat“, nýbrž skutečně „tvořit“ reálné fyzické nástroje. Tento text nás podle Michaela Camilla přivádí k „samotným počátkům platónské obavy související s otázkou, zdali jsou věci reálné, nebo jde jen o jejich reprezentace“. Redakčně upraveno.   Vydává nakladatelství Academia.