Domovy Olgy T.

„Přijde mi, že můj životopis není tak výrazný, aby se z něj stalo zajímavé vyprávění. Spíš se sama skládám z postav, které jsem vymyslela, vylovila ze své hlavy. Každá z nich tvoří část mého já. Mám tedy rozsáhlý a mnohovrstevnatý virtuální životopis. Snad je i dobře, že jsem neprožila žádné zásadní zlomy, můžu se plně věnovat tvorbě jiných bytostí a existencí,“ řekla Olga Tokarczuková v rozhovoru pro polský Institut knihy. Můžeme to pokládat i za jedno z vysvětlení, proč jsou její romány a povídky tak univerzální. Autorka se stává médiem, především naslouchá, velmi citlivě reaguje na podněty zvenčí a proměňuje je v příběhy a hrdiny. Tématem jejích knih se tak často, ačkoli ne explicitně, stávají zásadní problémy současnosti, ať už je to politické uspořádání dnešní Evropy, uprchlická vlna, krize tradiční rodiny nebo alternativní způsoby života. Na každé knize velmi pečlivě pracuje, u té poslední to bylo dokonce šest let, studuje prameny a konzultuje s odborníky. Zároveň jsou pro ni vybrané otázky velmi osobní a zapáleně o nich diskutuje na autorských čteních. Nevyužívá je jako kulisu nebo líbivé poutače, aby přilákala čtenáře.

Prózy Olgy Tokarczukové jsou většinou nasyceny různými motivy a postavami, a otevírají tak mnoho interpretačních cest. Přesto můžeme najít několik témat, která jsou pro ni zásadní a rezonují v každé její knize. Jedním z nich je obraz „domova“, nahlížený z mnoha perspektiv: v širokém smyslu jako časoprostorové ukotvení každé bytosti až po fyzický dům, který obýváme. Je protikladem druhého klíčového motivu příběhů Tokarczukové: cesty, putování a pohybu. Právě určitý záchytný bod nebo jeho neexistence definují hrdiny vznikající ve spisovatelčině představivosti.

Ačkoli sama autorka význam vlastní biografie v úvodním citátu s lehkou nadsázkou popřela, tvoří určitý rámec jejích próz. Narodila se a většinu svého života totiž žije na takzvaném „znovuzískaném“ území dnešního Polska, které po druhé světové válce rozhodnutím vítězných mocností přišlo o část země na východě a posunulo se na západ, kde vysídlenci z dnes ukrajinských a běloruských držav osidlovali dříve německá města a vsi. Tokarczuková má předky také na Ukrajině. Její život je plný pohybu: z rodného Sulechova u Zelené Hory se stěhovala už jako malé dítě do blízké Klenice, potom dále do Slezska a Varšavy na studia, aby se vrátila do Kladska, kde s rodinou žila ve Valbřichu i starém domě v Krajanově, na samé česko-polské hranici. Zároveň hodně cestovala po světě, ať už sama nebo na různá autorská setkání a stipendijní pobyty. Domov tak pro ni zůstává symbolem, který stále hledá a nově definuje.

Malé a velké vlasti

Polskou poválečnou literaturu formovaly velké výzvy, které před ni postavila historie: spisovatelé v komunistickém státě bojovali s cenzurou, ideologií a nesvobodou, autoři v exilu bránili svůj rodný jazyk, identitu a paměť, která byla novou vládou přepisována a zamlžována. Právě v emigraci se zrodil výrazný proud nazývaný literárními kritiky „literatura malých vlastí“: vyprávění se v těchto prózách vracelo do krajiny dětství a nostalgicky idealizovalo zmizelou mnohonárodnostní domovinu, kterou zničila válka, posuny hranic a dvě totality. Po roce 1989 se situace proměnila, spisovatelé náhle zatoužili zbavit se své pozice morálních autorit, chtěli vidět Polsko z jiné perspektivy, zapojit svou fantazii a možnost konečně psát, o čemkoli je napadne. „Malé vlasti“ zůstaly, ale pohled na ně se změnil. V oblastech, kde po válce docházelo k výměnám obyvatel, scházela tradice a paměť místa. Komunistická propaganda navíc znemožnila jakoukoli širší reflexi tohoto problému. Teprve v devadesátých letech se začalo otevřeně mluvit o odsunu Němců a přesídlení Poláků z východních území. V knihách Andrzeje Stasiuka, Stefana Chwina, Pawła Huelleho nebo právě Olgy Tokarczukové tato bílá místa znovu ožívala, skrze vyprávění se jim vracela minulost. Krajiny dětství už nebyly tak idylické, objevili se vykořenění lidé a oblasti, k nimž jejich noví obyvatelé neuměli najít vztah. „Na takových místech literatura ještě stále plní funkci, na kterou Centrála už dávno zapomněla: spojuje lidi ve vytváření skutečnosti. Vytváří čas, budoucnost, určuje hranice identity, kope základy kulturní společnosti, staví cesty do zbytku světa,“ tvrdí Tokarczuková v knize Okamžik medvěda. Pro ni se tímto prostorem stala Kladská kotlina, k níž se vrací v románu Denní dům, noční dům (1998), v sudetské detektivce Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých (2009) nebo v některých povídkách, jako je například „Bardo. Jesličky“ ze souboru Hra na spoustu bubínků (2001) nebo Poslední příběhy (2004). Reflektuje v nich vztah nových a starých obyvatel, komplikované osidlování po válce a dodnes trvající problémy s identitou a pamětí místa. Onou idylizovanou krajinou se zde paradoxně a částečně ironicky stává Česko. „Dovedla mě k silnici, odkud jsem už viděla Náchod. Šla jsem podél cesty v dobré, veselé náladě. Cokoli se teď stane, bude Správné a Dobré. Ničeho jsem se nebála, i když ulice toho českého města už byly pusté. V Česku se přece vůbec není čeho bát,“ píše Tokarczuková v detektivním románu Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých.

Olga Tokarczuková, foto: Jacek Kołodziejski

Příběhy, které Olga Tokarczuková v těchto textech vypráví, zakládají nové dějiny: malé dějiny psané z perspektivy konkrétního člověka a jeho zážitků. Ve svém posledním románu Knihy Jakubovy aneb Velká cesta přes sedm hranic, pět jazyků a tři velká náboženství, nepočítaje ta malá (2014) si ovšem troufla obrátit se i k dějinám velkým a interpretovat je jinak, než je v polské historiografii běžné. V rozsáhlém devítisetstránkovém románu vykresluje obraz dávného šlechtického Polska, kde soužití mnoha národů a náboženství není jen vítězstvím tolerance, ale realitou, v níž nebývá tak jednoduché žít. Tokarczuková sice není historik, přesto však její próza a zejména autorčiny komentáře v médiích vyvolaly široký ohlas a diskusi o interpretaci národních dějin. Romány nakonec tvoří jednu z vrstev, která vnímání vlastní historie ovlivňuje. Slovy Haydena Whitea: „Nikdo a nic nežije příběh. Sekvence událostí může nabrat stejně tak dobře aspekt romance, tragédie nebo komedie, a to v závislosti na perspektivě, ze které jsou tyto události nahlíženy, nebo podle žánrové formy, kterou historik zvolil pro sdělení příběhu.“ Romanopisec, stejně jako historik, z nashromážděných faktů tvoří příběh s kladnými i zápornými hrdiny. Ač je prvnímu dovoleno více čerpat z vlastní fantazie, ani prozaici nejsou zbaveni odpovědnosti za naraci, kterou představí čtenářům.

Teplo rodinného krbu?

Pro Tokarczukovou je však typická především schopnost překročit národní kontext a psát univerzální příběhy. Archetyp domova vyniká v různých svých podobách v románovém mytologickém podobenství o lidské existenci Pravěk a jiné časy (1996). Vesnička Pravěk sice pravděpodobně leží v Polsku (sousedí s městem Kielce), ale další parametry jsou již čistě fikční. Domov zde skutečně představuje centrum: zvenčí do něj přicházejí rušivé elementy jako vojáci cizích armád, Zlý člověk nebo divoká a nespoutaná Kláska. Domov je spojen s klidem, tradicí a mírem, ačkoli to vždycky není idylické nebo neproblematické místo. Určitým tematickým kontrapunktem Pravěku jsou Běguni (2007), román o nutkání cestovat, pohybovat se a nezůstávat na místě. Pro Tokarczukovou je typická práce s mnohoznačnými, ale také mnohokrát zpracovanými symboly, které ovšem přetváří svým nezaměnitelným způsobem, se směsí odzbrojující upřímnosti, zápalu a erudice a zároveň s citem pro postmoderní synkretismus a hravost — ať už kreativní prací s žánry, vypravěčskými perspektivami nebo smyslem pro detail.

Podobné jsou i postavy Tokarczukové. Vymykají se klasickým schématům, obvykle mají nadpřirozené schopnosti nebo silnou intuici. A jsou to nejčastěji ženy. Právě ony by měly tvořit domov, jehož základem je tradičně rodina, v níž řád určuje matka. Tento princip polská prozaička různým způsobem narušuje. Její hrdinky jsou především samorostlé a žijí nebo rodí a vychovávají děti samy. Jako Marta, sousedka vypravěčky z románu Denní dům, noční dům, stařena s mnoha atributy čarodějky, Jana Dušejková z detektivky Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých, postarší paní, která si rozumí víc se zvířaty než s lidmi a je ostatním pro smích, nebo Kláska z Pravěku, která žije v lese, odmítá vyměnit střechu nad hlavou za svou osobní svobodu a raději popíjí vodku a spouští se s muži všech věkových kategorií. „Kláska byla velká a statná. Měla světlé vlasy a pleť, kterou ani slunce nezmohlo. Vždy se každému dívala drze přímo do očí, dokonce i knězi. Měla zelené oči. Jedno z nich trochu šilhalo. Muži, kteří si ve křoví Klásku brali, potom měli výčitky svědomí. Zapínali si kalhoty a vraceli se do dusna výčepu se zarudlými tvářemi. Kláska se nikdy nechtěla milovat, jak se sluší a patří. Říkala: — Proč mám ležet pod tebou? Jsme si přece rovni.“

Ženy však zůstávají samy i z důvodů, na něž nemají vliv: když muži odejdou do války, zemřou nebo je sami opustí. Hrdinové v prózách Tokarczukové jsou zpravidla ti slabší — ne fyzicky, ale psychicky. Nedokážou projevit dostatek citu, najít klid a spokojenost v životě, uchylují se k násilí a agresivně přistupují i k mezilidským vztahům. Jejich role bývá spíše zpochybňována. V Pravěku jsou konfrontováni také s jedním ze základních úkolů: postavit dům. „Když dokončili sklepní klenby, začali tomu místu říkat ‚dům‘, ale teprve když postavili střechu a korunovali ji rovností, stal se opravdovým domem. Dům totiž začíná být až tehdy, když jeho zdi v sobě uzavřou kus prostoru. A ten uzavřený prostor je duší domu.“ Dům je také jako literární motiv a místo odrazem duše svého majitele — hrdiny, jeho vnitřního prostoru, soukromí. Jak píše Bachelard v knize Poetika prostoru: „Každý velký a jednoduchý obraz odkrývá nějaký stav duše. Dům je ještě více než krajina stavem duše. I když je reprodukován podle svého vnějšího vzhledu, vyjadřuje intimitu.“

V prózách Olgy Tokarczukové zasazených do Kladské kotliny se pohled na dům a jeho obyvatele komplikuje. Domy stojí na svých místech, ale lidé se v nich střídají, jsou vyháněni nebo jsou jim přidělovány shora. Často v nich nevydrží a opouštějí je. Jen někteří s nimi dokážou splynout, většina z nich bojuje s cizím prostorem. Zabydlování a jeho nemožnosti se Tokarczuková nejhlouběji věnuje ve své snad nejvíce autobiografické knize Denní dům, noční dům, kterou splétá z mnoha útržků a žánrových forem po vzoru dávných rodinných kronik, nazývaných v polské literární historii silva rerum, „les věcí“. Najdeme zde vložené povídky, rozvětvená vyprávění, legendy, ale také recepty. Název knihy odkazuje k jedné z myšlenek hlavní hrdinky, která své sousedce říká, že každý má dva domy — denní a noční. První je fyzický a konkrétní, druhý nekonečný a otevřený. Žijeme v obou současně. A pokud se jejich podstata příliš rozchází, naše já je rozdvojené.

Prosím, vstupte

Olga Tokarczuková patří k autorským typům, pro něž je téma příběhu a jeho zpracování vždy velmi osobní. Jeho výběru a studiu věnuje mnoho času, každá její další kniha je objemnější a rozsáhlejší — každý detail a příběh je pro ni důležitý, a dospívá tak obvykle k nějaké formě fragmentární prózy, kdy může příběh „sešívat“ z různorodých částí. Pracuje s velmi univerzálními motivy a její knihy jsou prodchnuty nadšením z vyprávění. To vše tvoří čtenářsky velmi lákavou směs. Ostatně přízeň publika provází Tokarczukovou už od jejích prvních próz, zatímco uznání kritiků se připojilo až později. Dům, který Tokarczuková staví ze svých knih a zabydluje ho hrdiny „vylovenými z vlastní hlavy“, má doširoka otevřené dveře. Můžeme se v jeho zákoutích a odbočkách ztratit, možná se budeme při procházení jednotlivými pokoji prodírat množstvím postav, ale můžeme si být jisti, že nám nespadne na hlavu. Vyprávěn je poctivě.

Autorka je polonistka a překladatelka.

Text vyšel v Hostu 05/2016.