Mezi ezoterikou a newsroomem

Milan Ohnisko: Jako bych žila dva životy. Rozhovor s Danielou Drtinovou
Druhé město, Brno 2020

Danielu Drtinovou asi není třeba zvlášť představovat. Pokud jste se během posledních dvaceti pěti let i jen nahodile zajímali o české politické zpravodajství, nemohli jste tuhle suverénní, pohotovou, přitom i empatickou novinářku a moderátorku minout. Druhé město na podzim vydalo velkou (doslova) rozhovorovou knihu, kde Drtinová spolu s básníkem a redaktorem Milanem Ohniskem rekapituluje nejen svou dosavadní žurnalistickou kariéru, ale hovoří také o svém dětství, rodině, duchovní cestě. Nekompromisně profesionální ženu z obrazovky tak díky tomu vidíme i jako potměšile rozesmátou holku, zkřesťanštělou divoženku nebo optimistickou cestovatelku. Tento komplexnější obraz přitom nedefinuje výhradně Drtinová (v první polovině knihy), ale i její blízcí, přátelé a kolegové (individuální rozhovory v druhé polovině). Kniha je taky doplněna obsáhlejší galerií fotek, oficiálních i ze soukromých archivů.

Koncepce knihy je tedy velmi slibná, provedení však trochu neúplné, nehluboké. Hodně zajímavých témat je naťuknuto, zběžně prokmitnou, ale zůstanou vlastně uzamčená, neprozkoumaná. Zřetelné je to v reflexi profesní i osobní roviny života Drtinové. Například popis krize v České televizi je především převyprávění tehdejších událostí z pozice klíčové aktérky — kdo s kým proti komu, ale emocionálně je to dost ploché. Nejde vůbec o větší intenzitu drbů, naopak by bylo možné vyškrtnout některé dnes už de facto marginální historky z natáčení se zapomenutými politiky. Ale třeba diskuse o novinářských hodnotách, osobní vhledy a prožitky, úvaha, proč televizní krizi neposuzovat jen jako odbytou historickou událost — prostě cokoli, co si o krizi nemůžu přečíst i na Wikipedii, by bylo fajn.

Totéž platí pro zpracování osobnějších témat. Mystická cesta Drtinové je implikována i v názvu knihy, je to však spíš takové povšechné, otevřené, ale nerozumějící klábosení o neuchopitelném. Zase, nejde o intimní detaily, ale něco trochu víc než jen popis barvitých snů, konstatování o ukládání úzkostí do ledvin a poznámku o otevření se „královskému“ (uvozovky v originále) transformačnímu procesu by asi hloubavý čtenář uvítal. Nejde přece o zpravodajský rozhovor a rozmlouvající by nemuseli sledovat lineární osu „narodila se — nyní pracuje v“, ale třeba by se mohli ohlížet, budovat témata i točitě a regresivně, přepisovat, přemýšlet o nich. Ve stávající podobě rozhovor působí tak, že se Ohnisko a Drtinová dohodli na několika setkáních, kde probrali dílčí životní úseky, vše se přepsalo, editorsky uhladilo a konec. Jako by nebylo potřeba se vracet. Nikdo přece nemá tolik času.

Ještě markantnější je tohle — dalo by se říci editorské selhání — v části obsahující jednadvacet rozhovorů s přáteli, kolegy či rodinou Drtinové. Ohnisko jako by měl před sebou seznam otázek, jen málo přizpůsobený konkrétnímu respondentovi, ty bezvýhradně dodržuje. Neuhýbá, nedoptává se, nerozporuje, nezajímá se. Jako by bylo potřeba odškrtnout si další položku v seznamu a jít dál. Překvapivou výjimkou je závěrečný rozhovor s Jiřím Horáčkem, profesorem psychiatrie, kde je relativně dlouhý exkurz k rozdílům mezi koncepcemi imanentního a transcendentního Boha. Tato část ale vyznívá daleko více jako mikropřednáška pro okouzleného posluchače než něco, co by vysvětlovalo onen „druhý život“ filozofující Drtinové. Úkrok je to lidsky pochopitelný, ale stále mimořádně zarážející ve struktuře ostatních rozhovorů druhé části. Jinými slovy, nechá-li se tazatel strhnout, není to nijak neprofesionální — protože nejsme ve zpravodajském rozhovoru —, ale v pozici editora, toho, kdo nahrané rozhovory reviduje a posuzuje, by to měl být schopný vidět, stejně jako svou až nepříjemnou úsečnost v rozhovorech s jinými. Mimo jiné třeba proto, že by bylo od tazatele korektní neportrétovat své respondenty jako naivní nebo hlupce. Což se trochu děje. Souhrnem tedy opakuju: je to zajímavá, bohužel dost polovičatá kniha.