Národ zpěvu a poezie. Estonská poezie #2

Úvodem krátká historická připomínka: Estonsko bylo za války okupováno třikrát dvěma velmocemi. Po zmanipulovaných volbách v roce 1940 byla země připojena k SSSR a započaly likvidace elit a deportace na Sibiř (tzv. červnové deportace roku 1941). Vzápětí se přes Estonsko při svém postupu dál na východní frontu převalilo Německo, v jehož područí země setrvala až do roku 1944, kdy při opětovném otočení sil ve prospěch SSSR prchli nejen příslušníci německé armády, ale také značná část estonské inteligence, včetně literátů.

Národ zpěvu a poezie. Estonská poezie #1

Po zavedení sovětského režimu pak v březnu 1949 došlo k další masové deportaci. Ačkoliv se po uvolnění poměrů v roce 1953 někteří deportovaní navraceli do své sovětizované vlasti, inteligence již v exilu většinově zůstává. Naopak i v 50. letech byli akademici a umělci v Estonsku vystavováni represím a mnoha literátům předválečné generace nebylo umožněno publikovat (např. Betti Alverové, o níž jsme psali minule).

Estonská literatura má tedy svou exilovou větev, která je činná hlavně ve Švédsku a Severní Americe. Mezi nejznámější exilové spisovatele a zároveň kulturní činitele patřil ve Švédsku působící Bernard Kangro (1910—1994), ředitel exilového nakladatelství Eesti kirjanike kooperativ (Družstvo estonských spisovatelů), šéfredaktor kulturního (hlavně literárního) časopisu Tulimuld (Ohnivá země, vydávaného od roku 1950 do roku 1993), ale také básník.

Do časopisu Tulimuld, centrálního orgánu Estonců v exilu, přispíval mimo jiné i Ivar Ivask (1927—1992), který z vlasti uprchl přes Německo do USA, kde přednášel o estonské literatuře na univerzitách a psal o současných estonských, ale i německých, rakouských či lotyšských spisovatelích a překládal poezii do angličtiny. I vlastní verše komponoval v několika jazycích, což je také případ básně „Osmá elegie“, která byla původně publikována v angličtině ve sbírce Baltic Elegies (1987). Ivask v ní tematizuje touhu po domově, k němuž jej i po mnoha letech strávených v exilu stále váže kromě jazyka a vzpomínek na dětství i pociťovaná blízkost s Finy či šířeji s ugrofinským prostorem, jehož národy charakterizuje „příbuzná konstelace duše“ vyjádřená v básni až mytologickými obrazy.

Osmá elegie

Nekonečné odstíny modré mě plynule přenášejí
do Estonska mého dětství, do očí mého otce,
do voňavého úlu verandy obložené dřevem,
kde jsem prvně spatřil kontury zářících oken
a svého, ugrofinského, ne indoevropského, jazyka,
zázrak jeho hudebnosti a úchvatné hutnosti.
Tytéž harmonie vokálů mě později zavály
do labyrintů finských jezer,
v nichž se odrážejí příbuzné konstelace duše
a pouze průzračnost dělí
nebe a zem, losos proskočí
ti přímo srdcem, a ty hned víš,
kde končí svět a jak a proč.
Říká to kousek ledu, a vyleštěné sklo,
ale pouze na ostrozích Karélie
o srpnové noci můžeš se dotknout
Velké medvědice nad i pod sebou
a poznat poslední vědomosti všehomíra
podle toho, jak tluče ti srdce. To je jazykem
mých básní, see on mu luule keel,
v němž zima zůstává zimou,
jaro, léto, podzim, těm patřím.
Po cestě jsem se naučil jiným jazykům.
Své letokruhy však i nadále sčítám estonsky.

(přel. Jan-Marek Šík)

Taktéž exulantem ve Švédsku byl Karl Ristikivi (1912—1977), mimo jiné autor prvního estonského modernistického románu Noc duší (1953), kafkovského příběhu zpracovávajícího zkušenost cizince v cizí zemi. Pocity emigranta proti své vůli zpracovával i v básních.

Fantazie g moll

Skoro bych řekl: Je znovu jaro,
zima přejde a v tuláckou píseň
roztaje postní ticho, jež zmrazilo mou hruď.
Skoro jako včera, jako vloni
tam za skalisky temně duní
otevřené moře mého dětství —
kdyby jen žárlivá myšlenka
hned nepronikla měkkým kobercem snění,
myšlenka, že tvé loďstvo
každé ráno troskotá na skalách skutečnosti.

                                         Vždyť
bílá loď nás nezachrání
byť přístavy jsou nám dokořán.
Kdyby nás zachránilo snění,
stal by se z vězeňské lodi oceán.

(přel. Petra Hebedová)

foto: istockphoto.com

Poezie Estonské sovětské socialistické republiky se začala z represí a primárně socialisticko-realistické estetiky pomalu vzpamatovávat na přelomu 50. a 60. let. Tehdy vystupuje nová generace v první fázi básníků a básnířek, z nichž si však většina postupem času našla cestu i k různým formám prózy. Do češtiny bylo přeloženo relativně velké množství těchto již klasiků estonské literatury, například Jaan Kross, Jaan Kaplinski, Ellen Niitová, Viivi Luiková (bohužel nikoliv její prózy), Paul-Eerik Rummo, Mats Traat (mimo jiné překladatel básní Jiřího Wolkera) či Enn Vetemaa. Básně této generace již spadají do modernismu, jsou psány většinou volným veršem, víc se řeší morální problematika a psychologie jednotlivce, mladí vedou polemiku se světem. V poezii převládají dvě polohy: jednak emocionální, lyrická, usilující o niterný a bezprostřední vztah ke světu, jednak poloha ironická, satirizující.

V češtině máme kromě výborů z díla konkrétních básníků k dispozici také antologii Zvony v jezerech (1977), v níž se představuje deset básníků a básnířek různých generací (nejmladší Viivi Luiková je ročník 1946) a která je obecně dobrou vstupní branou do světa estonské poezie, také díky předmluvě Vladimíra Macury. Macura také přeložil výbor z poezie Jaana Kaplinského (1941—2021), nedávno zesnulého nestora estonské poezie, prozaika a environmentálního filozofa, který vyšel pod názvem Křídla zvedají stíny v roce 1982. Kaplinského poezie dokáže být mnohomluvná i na slova velmi skoupá, vždy však reflektující bytí člověka ve světě. Vybíráme báseň ze sbírky Bílá čára nad Võrumaa (1972).

LES NEBO MATEMATIKA — kdo toto téma

načal dřív — co
místo čeho — vždyť i tak
je málo vzduchu pěšin ptáků
projekce stínů typologie stromů
v mytologickém prostoru lovce z Labradoru nebo z Estonska – my
šedivé myši a potkani ouředníčci svého
prostinkého labyrintu nemůžem nestvořit
něco náhražkou namísto východiska
kybernetické želvy s bombou a Einsteinovou lulkou 
neschopni snést bytí z nebytí a zcela nechápající
nové jsme stvořili labyrinty nové pralesy a nová mudrosloví
abychom na myslících strojích stopovali
své stíny a šlépěje jež se setkávají v nekonečnu

(přel. Vladimír Macura)

foto: pexels.com

V 80. letech se poezii v Estonsku dařilo, básníkům byla přisuzována role nositelů národního odporu vůči režimu a básnické sbírky vycházely v obrovských nákladech. Zpěv a poezie sehrály roli i při pádu sovětské nadvlády v baltských zemích — pro tento proces trvající mezi lety 1987 až 1990 se vžilo označení Zpívající revoluce podle spontánních demonstrací v Tallinnu v červnu 1988, na nichž se sborově zpívalo, a to na místě, kde se jinak odehrávají Svátky písní.

Po vítězství pokojné revoluce a obnovení nezávislosti se v 90. letech na estonské básnické scéně objevila záplava nových autorů a s nimi se změnilo i postavení básníka — ten už není hrdina zabývající se idejemi a abstraktními pocity. Básníci se vyjadřují i ke každodenním událostem a zkrátka se snaží hledat, jakou roli by mohla poezie hrát ve svobodném světě. A nakolik jsme v tomto dvoučlánku stihli alespoň letmo poznat zalíbení Estonců ve zpěvu a poezii, tušíme, že to nebude role zanedbatelná.

( : ) kivisildnik (nar. 1964)
vesnice tuuliku

ve vesnici tuuliku žije muž
co rozumí řeči ptáků a lotyšů
muž který si nepřeje být jmenován
tvrdí že oba jazyky 
je možné se naučit
od bludného balvanu v uus-kabi
o prazvláštních vlastnostech
řečeného balvanu
existují i jiná nezpochybnitelná
svědectví ale to není
předmětem tohoto nařízení
podle muže z vesnice tuuliku 
je jen potřeba vědět kdy
a jak se na balvan v uus-kabi obrátit
zároveň odmítá říct
cokoli přesnějšího tvrdí
že balvan patří pod správu
místní komise a tu má
na starosti ain iloste

(přel. Petra Hebedová)

Triin Soomets (nar. 1969)
Kniha

o sobě nemluvím
čekám
zavřeně a tiše
po otevření
budu tvým létajícím kobercem
tvým mostem
botami i solí
spíží i tíží
tvou lepší půlí

shořím
zetlím
zežloutnu
rozpadnu se na části
až to dočteš
stanu se tvojí součástí

(přel. Petra Hebedová)

Jan-Marek Šík působí na Ústavu jazykovědy a baltistiky FF MU. Je přesvědčen, že v české recepci estonské literatury rozhodně je na co navazovat. Petra Hebedová také působí na Ústavu jazykovědy a baltistiky FF MU. Z estonštiny dosud přeložila román Meelise Fridenthala Včely (Dybbuk 2016).