Ta, se kterou jsem se neoženil
Píše mi random paní Novotná, podle profilovky máma s miminem, že prý se Verča vdává, že jí s Peťuškou chystají překvapení a jestli nemám fotky ještě z tábora, případně jestli bych Verče nenatočil vzkaz. Úplně jedno co, nějakou scénku, básničku, co bych jí chtěl popřát do manželství, hlavně aby to bylo na šířku.
Verča, Peťuška, Paní Novotná… Brouk Pytlík! To byla její přezdívka dávno předtím, než se stala Novotnou. Letní tábor v horách. Byli jsme kapitáni ve vybíjené. Oba z Hradce, v neděli ten samý kostel. A pak jsme pár let jezdili i mimo tábor do jedné vesnice nad Orlicí právě za Verčou, Peťuškou a spol.
Sáhnu si na ucho. Co se v něm už vystřídalo náušnic — hvězdička, kvítek, pecka, kroužek, čtyřlístek… Ale ta díra v uchu byla od Verči, normálně rozžhavenou sichrhajckou, načež mi u pramínku krve přidržovala zmraženou jitrnici.
Zadám Verču do Messengeru. Poslední zpráva: tři roky zpátky vzájemné přání k Vánocům. A ta první: rok 2009, počátky Facebooku v Česku, „asis mě omylem prozvonila, tak jsem si na tebe vzpomněl“.
Paměť mailu působí ještě epizodněji, asi dvacet položek v letech 2010—2012, roztomile jsme si do příloh vkládali dopisy psané ve wordu a trumfovali se v bizarnosti zvolených fontů. Podepisovala se jako Prekérka, Wowečka — kvůli kudrnatým vlasům — a já Ondra-seek, O-seek nebo Ondra z Pošty pro tebe.
Mobily s našimi SMS už neexistují (podle jednoho z dopisů si na mobil musela vydělat před odchodem na intr). Ale věděl jsem, že všemu tomu předcházely papírové dopisy, jejichž digitální ozvěny jsou už jen doutnáním vyhaslého, jakkoli jsem tomu nerad věřil. A ty budou někde u rodičů, protože jsem je roky schraňoval v šupleti od stolu, který je dnes otcův, a zarytě jsem je odmítal převézt s sebou do budoucnosti.
Otec je prý naskládal i se školními sešity, diplomy či stohy starých básní do krabic a kufrů, které putovaly buď do sklepa, garáže, nebo dědečkova zahradního domku. Sám si už není jistý, ale určitě nic nevyhazoval. Vše naštěstí poznačil nálepkami, a tak je najdu celkem rychle v kufru „Ondra — papírky“.
Ale dopisy vytahané z obálek nemají data a uniká mi jejich pořadí. Hned v tom prvním nebo kolikátém čtu: „Proč ani nenapíšeš? Copak jsi zapomněl na starou dobrou kámošku?“ Najdu i dopis, kde se mi omlouvá za něco s líbáním a prosí, ať jsme jen kamarádi, protože tak si toho víc řekneme. Že stejně bydlím daleko a mám na lepší holky.
Baví mě momenty, kdy vykresluje obřad svého psaní — „Píšu ti při fyzice, hrozná nuda. Učitelka kecá ty svoje fyzikální blbosti…“ „Zrovna se učím a poslouchám Černou Horu, Rihannu.“ „Už mi docházejí slova, jsem ospalá a zívám.“
Nejstarší dopis by mohl být ten po táboře, muselo nám být kolem čtrnácti: „Na táboře ses mi mrtě líbil, teda ne jako Markétě B., ale když jsme se rozloučili, hrozně jsem brečela. To je fuk.“ A něco o tom, jak jsme sypali odpadky na spícího Vaška.
Vtom se začtu do dopisu mnohem vášnivějšího, plného nadsazených metafor typu: „Náš první polibek byl pro mě sedmé z nebe a naše setkání bylo jak modré z nebe.“ Od nějaké Markéty B., kterou si ale vůbec nepamatuju.
Protože ta první jsi pro mě byla vždycky až ty, Wowečko. Od chvíle, kdy ses mi tlemila, jak neumím rozdělat oheň, přes první rande, kdy jsem se k tobě nechal přiblížit rodiči z nedaleké horské chaty. Tentokrát ses tlemila, že mám obě ruce v sádře. Na tělocviku jsem běžel sólo na bránu a při finální kličce jsem zakopnul o brankáře. Koupili jsme si nanuky a já se pobryndal — to ses mi vysmála potřetí.
Toulali jsme se po opuštěných polňačkách a z nervozity mleli o filmech, od Stanleyho Kubricka po Snowboarďáky, a s prvními hvězdami na obloze i o svých snech. Od kravína jsme museli každý jinudy, nastalo nekonečně trapné ticho — „Máš mě ráda?“ „Jo.“ — a rozloučili jsme se Polibkem.
Motal jsem se do svahu jak opilý, div mě nezajelo auto; a v něm já a Verča po dvaceti letech, s dětmi na zadním sedadle…
Možná jsme měli ještě nějakou naději, když ses dostala na zdrávku do Hradce, jenomže já zmizel do Brna… A tys to po roce zabalila. Volala tě vesnice, Peťuška a spol. Tvé místo v tlupě. A práce nebyla jinde než za linkou u Tesly. Až později se uvolnilo lepší místo ve školce. Naposledy jsem tě potkal náhodou s chlápkem z autoservisu, tvým nastávajícím, jeli jste na výlet do hradeckého hypermarketu.
Sáhnu si na ucho. Co když to nebylo naposledy? Co se sejít ještě jednou, ve stáří, pokud možno u toho samého kravína, říci si pár slov o snech a zopakovat polibek, jímž to celé začalo? Pac a pusu, živote, ať už si nás zavál kamkoli?
Omlouvám se, fotky z tábora jsem nenašel. A žádný vzkaz nenatočím.