Rudišův železniční breviář

Je to osobní Rudišův bedekr, breviář, v němž se namísto denních modliteb střídají vyznání jídelním vozům a jejich obsluze, průvodčím a mašinfírům, lokomotivám, kterým se pro mohutná okna přezdívá Brejlovec, nebo moderním railjetům, jejichž elektrické motory při rozjezdu falešně přezpívají stupnici C dur. Je to ale také pandán k jeho zatím nejlepší próze Winterbergova poslední cesta, v níž se titulní hrdina Wenzel Winterberg vydává po stopách své židovské lásky Lenky z Berlína do Sarajeva a jeho jízda se postupně proměňuje v existenciální výpravu do minulosti i na konečnou stanici, kde se jeho život zastaví o poslední bezpečnostní nárazník. 

Koleje propojují více Rudišových děl. Komiks a film o Aloisi Nebelovi i debut Nebe pod Berlínem. A jak autor vyznává v této novince, propojují i jeho život. Dědeček Alois byl skutečně výhybkář a topič, strýc Miroslav výpravčí, bratranec Ivan strojvedoucí. Jen Rudiš sám se strojvedoucím kvůli vadě zraku stát nemohl, jak si vždycky přál, ale protože trpí stejnou vášní, nezbývá mu než o železnici psát, ostatně ve vagonech evropských rychlíků prý napsal i tuto knihu. Tvoří ji patnáct esejů a reportáží, v nichž autor křižuje Evropu od Laponska po Sicílii, od pohraničí Polska a Běloruska až po belgické Ostende. Průvodci jsou mu jeho přátelé, výpravčí, strojvůdci, provozovatelé jídelních vozů, metači, výhybkáři, všichni, kterým říká „železniční lidé“. 

Nejsilnější je ve chvílích, kdy ho podobně jako Winterberga postihne „záchvat historie“. Když se pro něj okno železničního vagonu promění v projekční plátno, na němž sleduje, jak po stejné trati, po níž právě cestuje on, projíždějí vagony vezoucí židovské muže, ženy a děti do Terezína. Nebo když si uvědomuje, že právě železniční síť je tím posledním fyzickým pozůstatkem kostry c. a k. Rakouska nebo obecněji tím, co dnes nazýváme střední Evropou, a popisuje, jak se tento organismus proměňuje, kde odumírá nebo se naopak probouzí k životu a znovu prorůstá hranicemi jednotlivých států. Jsou to odstavce, kde podobně jako Claudio Magris v Dunaji asociativně navléká historické a literární narážky, exkurze a postřehy, ze kterých vystupuje to, co v poslední době současná evropská společnost hledá — evropská identita, svéráz, který není vepsaný jen do knih nebo hudebních skladeb, ale stejně pevně i do té ocelové sítě propojující jednotlivá města, příběhy a události. Jsou to chvíle, kdy se Rudiš vydává spolu s Kafkou čekat na Milenu Jesenskou do Českých Velenic nebo za Švejkem do železniční stanice v polském Sanoku a Přemyšlu. Když projíždí rychlíkem Vindobona z Berlína přes Prahu do Vídně a představuje strojvůdce a ostatní personál vlaku, který musí ovládat češtinu i němčinu, aby se domluvil nejen s cestujícími, ale hlavně s dispečinkem a přednosty stanic. Tady se ozývá, co jsme z mnohonárodnostní monarchie ztratili, ale co díky Schengenu a také mezinárodním rychlíkům získáváme zpátky.

Tyto „záchvaty historie“ a prohlédnutí však až příliš často zakrývají únavné výčty vlakových spojení, názvů jednotlivých rychlíků, seznamy nádražek, tunelů a čtení z jídelních lístků. Z reportáže po belgických městech se dozvídáme vlastně jen to, že v nádražní restauraci v Antverpách mají „půvabné hodiny z roku 1905, které jsou snad ještě působivější než ty na stěně v monumentální Spoorwegkathedraal, jak nádraží v Antverpách přezdívají“, a že celou cestu pršelo. O čtyřicetihodinové cestě, během níž Rudiš objel Německo, autor čtenáři hodinu po hodině prostírá hlavně to, co jedl, co pil, kudy projížděl, v kolik usnul. Zmíní se sice básník Heine a jeho skeptický postoj k vlakům, cituje se z románu Netzkarte Stena Nadolného, ne však proto, aby se upozornilo na nějaký myšlenkový spoj, ale jen jako zajímavost, ozdoba. Ozývá se v tom slabina i jiných Rudišových próz, v nichž má historka často prchavost pivní pěny. 

Na druhou stranu je mu cizí didaktičnost třeba prózy Srdce Evropy Pavly Horákové. Za všemi zmíněnými výčty je cítit sympatická posedlost připomínající výstředního filatelistu. Ostatně autor o své knize mluví jako o té nejosobnější a nejčastějším zahájením, kterým vypravuje soupravu svých zážitků a postřehů, je věta „mám rád“. 

Ve výsledku je to kniha spíš pro „železniční lidi“. Kdo „záchvaty železnicí“ jako Rudiš netrpí, bude občas při čtení trpět nebo klimbat. Jestli ale bylo cílem ve čtenářích probudit zájem o cestování vlakem, ukázat jim, jak blízko k sobě jednotlivé konce Česka nebo Evropy mají, povedlo se. Návod k použití železnice lze doporučit jako poutavé záchodové čtení, což není urážka, jak by jistě potvrdil sám Rudiš, který přiznává, že na záchodě skladuje a pročítá jízdní řády.