Absurdita, přesnost a meze poznání

Hry Eugèna Ionesca (1909—1994), jednoho ze zakladatelů absurdního divadla, se na současných českých jevištích uvádějí zřídka, zejména pak na velkých scénách. Jako kdyby již minul jejich čas nebo se vytrácela vůle utkat se s nimi jak inscenačně, tak divácky. Proto se může jevit jako opožděný krok nynější překlad rozhovorů, které s Ionescem v roce 1977 vedl Claude Bonnefoy (1929—1979), literární kritik — dosud vycházející — revue Quinzaine littéraire. Ale stačí se začíst a je po pochybách. 

Svazek Mezi životem a snem má daleko k dnes tolik rozšířenému žánru životopisného interview. A stejně tak má Bonnefoyovo tázání daleko k publicistice — otázky jsou někdy pořádně rozvité a tazatel v nich formuluje svou interpretaci věcí. Aktéři putují po tématech a aspektech, nikoli po příbězích a chronologii. Sice se začíná spisovatelovým dětstvím a v určitých motivech se Ionescovy promluvy potkávají s jeho souborem fragmentů Střípky z deníku (1967, česky 1997), ale v úhrnu se toho o autorově životaběhu příliš nedozvíme. S dětstvím je ostatně dialog obou pánů rychle hotov a již na osmé straně textu se Ionesco vyjadřuje na adresu kritiky: „[…] když kritici mluví o nějakém literárním díle, dělají vlastně psychologii, historii nebo literární historii a tak dále. Což znamená, že jsou pořád mimo dílo, v kontextu; text se jich vůbec netýká, ačkoli je to ta nejdůležitější věc; právě text je třeba vidět, tj. jedinečnost díla, které je živým organismem, stvořeným tvorem…“ Vzápětí Ionesco vyslovuje názor, že „máme posuzovat podle zákonů, pravidel, které nám každé nové dílo samo vnucuje“, kritéria jsou tudíž imanentně přítomna v díle samém. V tom se světoznámý dramatik potkává s Václavem Černým, který v podstatě k témuž došel roku 1968 v knižní eseji Co je kritika, co není a k čemu je na světě. A nacházím v knize Mezi životem a snem ještě jednu podobnost či spřízněnost s tuzemskou kulturní osobností, a to s režisérem a kritikem Janem Grossmanem, který říkal, že divadlo se nemá dělat vážně, ale pořádně. Ionesco: „Čím víc si myslím, že literatura není seriózní záležitost, že si nezaslouží, aby za ni člověk položil život, aby pro ni zemřel, tím víc si myslím, že seriózní je.“ 

Francouzsky píšící tvůrce rumunského původu kromě náhledů na literaturu, kritiku a samozřejmě divadlo včetně poodhalování toho, jak postupoval při psaní té či oné hry, v dialozích s Bonnefoyem střídmě předkládá své názory na společnost, politiku a řekněme sám život. Svým ustrojením byl samotář, solitér. Dav, natožpak vyhrocená, krví potřísněná ideologie totalitarismu — ať se nacházela vlevo (Sovětský svaz, Čína), či vpravo (Mussolini, Hitler) — se mu zcela příčily. Měl se před masami a vybuzenými vášněmi velmi na pozoru. 

Dotýkají-li se oba aktéři nějaké dobově aktuální situace, pak ovšem výhradně divadelní a literární. Tady se asi nejvíc projevuje fakt, že svazek Mezi životem a snem měl svého předchůdce v knize Hovory s Ionescem, která vyšla v roce 1966; v sedmdesátých letech ji autoři natolik přepracovali, že z toho byla publikace téměř úplně nová. Nicméně poměrně obsáhlé pasáže o francouzském novém románu, na nějž Ionesco nahlížel jako na slepou cestu, jsou vázány k literárnímu dění právě šedesátých let. K divadlu jako takovému Ionesco kromě jiného říká, že je vlastně nikdy neměl rád, a jestliže kdysi napsal, že je rád má, „pak to byl ústupek těm divadelním kritikům, kteří mě bránili, a hercům, kteří mě hráli“. Když říká, že divadlo dnes dělají režiséři, že v něm vládnou tělesnost, gesta, scénické obrazy, protože slovo se vyčerpává, ztrácí na síle a významu, je to, jako kdyby se vyjadřoval ke stavu i dnešního českého divadla. 

To je na knize Mezi životem a snem nejzajímavější: pozorovat způsob Ionescova přemýšlení a vyjadřování. Odpovídá věcně, někdy vysloveně lapidárně, nekličkuje, netaktizuje. Jeho někdy až cynicky působící nebo vzájemně si odporující promluvy jsou výrazem fundamentálních pochybností, které má o člověku, civilizaci a smyslu tvorby včetně té své. „Existence jako taková“ mu přišla „absurdní, nanejvýš zvláštní“. A je-li umění ještě něčím, pak nejspíš poezií, něčím těžko uchopitelným a interpretovatelným. Jenže kulturní provoz žádá opak. Podle Ionesca je téměř jisté, že umění již není nástrojem společenského poznání. V něm empirické vědy dělají mohutné pokroky a „rozmach lidského ducha se projevuje v technice, zatímco umění a literatura stále více zaostávají“. S Ionescem se rychle dostáváme k jádru věcí a nutí nás nikoli souhlasit s ním, nýbrž přemýšlet o nich.

Claude Bonnefoy, Eugène Ionesco: Mezi životem a snem. Přeložil Jiří Našinec, Academia 2023, str. 208.