To je maminka, říkám si

Kdyby člověk chtěl být nevkusný fatalista, mohl by říct, že ta dodávka plná prádla, která na jedné pařížské ulici 25. února 1980 srazila Rolanda Barthese, přijela právě včas. Barthes dokončil knihu Světlá komora, která se mu pod rukama změnila v meditaci nad jednou dávnou fotografií nedávno zesnulé matky, už tři roky se ne úplně úspěšně snažil žít bez ní a v Proustovi ho zaujala pasáž, kde autor říká, že kdyby umřít znamenalo setkat se znovu s maminkou, neváhal by.

Jenže smrt samozřejmě nikdy včasná není. Barthes měl ve svých čtyřiašedesáti ještě pár věcí k dodělání. Jednou z nich byl i deník, který si začal psát po matčině smrti a který nyní vyšel česky v nakladatelství Fra v překladu Ondřeje Macla. Ne že by byl nedokončený, měl však posloužit při psaní dalších textů.

Barthes by intelektuál, sémiotik, kritik, ironik, solitér, gay a leccos dalšího, ale byl to také muž, kterého bychom dnes mohli označit za mamánka. S matkou žil po většinu dospělého života, to matka v něm zůstala nejdůležitějším člověkem, jeho „vnitřním zákonem“, jak to jednou vyjádřil. Když tedy v roce 1977 zemřela, pro Barthese to bylo víc než odchod ženy, která mu kdysi za první světové války dala život. Henriette Binger Barthes jeho život více než šest desetiletí ukotvovala, udržovala a prozařovala, až na poslední měsíce, kdy se role obrátily a on se staral o ni.

„Nikdy jste nepoznal tělo ženy,“ objevuje se hned v druhém deníkovém zápise. Odpověď: „Poznal jsem tělo své nemocné a umírající matky.“  

Barthes si ten „zádušní“ deník vedl zhruba dva roky, perem a tužkou na volné lístky papíru. Vydání tuto vzdušnost ctí, co zápis, to strana. Svazek se vnitřně člení jen do tří oddílů, Deník smutku, Pokračování deníku a [Další stránky deníku], připojeny jsou ještě nedatované fragmenty a další poznámky. Těch téměř tři sta stran není dohromady ani sto normo.

Jestliže celý soubor dostal pojmenování Deník smutku, nepřekvapí, že smutek je tu v hlavní roli. Barthesovi však nejde ani o fáze truchlení, ani o psychoanalytický proces vyrovnávání se s odchodem rodiče, jeho smutek je osobní a zároveň literární, „nevyjádřitelný, ale stejně tak mluvitelný“. A výrazně adjektivní: „roztroušený“ (s. 33), „chaotický“ (s. 36), „neomezený“ (s. 37), „čirý“ (s. 45), „nesouvislý“ (s. 72), „nepopsatelný (s. 89), „neměnný a vláčný“ (s. 100), „nehybný“ (s. 142), „strašlivý“ (s. 144) a tak dále. Leccos z toho může znít banálně a autor to ví: „Při psaní těchto poznámek se odevzdávám banalitě v sobě,“ prohlašuje už čtvrtý den, co si deník vede.

Barthes si tento deník vedl souběžně s prací na studii Světlá komora a mezi oběma texty vzniká síť významů. V samém středu Světlé komory se nachází fotografie autorovy matky, k níž se uchýlí poté, co ho zklame diskurzivní vědění, na stejný snímek opakovaně poukazuje i zde. O Světlé komoře tu mluví až dojemně jako o „knížce o fotce s maminkou“. Podstatnější než konkrétní průniky je však souvislý nápřah obou textů, to, co Miroslav Petříček v doslovu ke Světlé komoře nazval „afektivní fenomenologií“.

Barthes po většinu svého profesního života analyzoval znakové systémy, ať už to byla kulturní syntax v přelomových Mytologiích (1957) nebo literární texty v S/Z (1970), Nulovém stupni rukopisu (1972) či Rozkoši z textu (1973). Jenže na konci sedmdesátých let se prostřednictvím smutku a kvůli neuspokojení z toho, co lze o fotografii říct obecně, dostal až k jakési mathesis singularis, vědě jedinečného. Mathesis singularis je však ve skutečnosti umění. Právě tím Barthesovy pozdní texty přesahují rámec sémiologie nebo poststrukturalismu, že afektivně míchají analýzu s expresí, diskurs s kurzivou, která označuje nesdělitelné, anebo to, co může říct jen jeden člověk.

Zatímco ve Světlé komoře se jako nedostatečná jeví sémiotická analýza obrazu, v Deníku smutku je to psychoanalýza a vůbec struktura každodennosti. Stejně jako naši pozornost na fotografii vyžaduje právě to jedinečné, co Barthes nazval punctum, pozornost truchlícího pohlcuje osobní, nesdělitelný smutek (o čem mohu mluvit jen já, to je sice vyslovitelné, ale nikoli sdělitelné). Barthes si opakovaně všímá, že pokud se smutek snaží rozptýlit, upadá do deprese; pokud u něj setrvává, zranění „se přesouvá do vyšších myšlenek“.

Takže byl Barthes mamánek? Kritika vedená tímto směrem by mohla snadno poukázat, že v deníku se o paní Barthes vlastně nic nedozvíme. Mamánek je pohlcen svou vlastní ztrátou, o portrét matky se nepokouší. Tu a tam mu ji připomene nějaký detail, dočteme se, že nebyla neurotická a šílená jako všichni kolem, nedělala o druhých žádné poznámky a měla něco z Ingrid Bergman kolem roku 1946. To je tak vše.

Jenže ptát se, jestli byl Barthes mamánek, vede jen k moralizování, a to je disciplína vydřeného ducha. Deník smutku stojí za čtení pro citlivost vůči sobě sama, kvůli nuancím a diferencím, jež Barthes činí. Mamánek, boomer nebo sněhová vločka, je-li něco v rozporu s tím, k čemu dospěl, pak představa, že subjekt lze pojmout, spoutat a vyčerpat označením.

„To je maminka, říkám si. Žádný metajazyk, póza, úmyslný obraz.“