Bůh, člověk a slepice
Jak se má Bůh ke Galmichovi, tak se má Galmiche ke slepici. V autobiografickém, filosoficko-poetickém traktátu „Metafyzický kurník“ se slepice, Galmiche a Bůh nacházejí na pomyslné vertikální spojnici mezi nahoře a dole, mezi materiálním světem prožívaným teď a věčností.
Z pozice mezi slepicí a Bohem autor rozvíjí hru zrcadlení a bere útokem základní metafyzická témata, jako je vztah člověka k Bohu (a naopak), zázrak stvoření, čas a hlavně smrt. Existenciální naléhavost a bezprostřednost, s níž tak činí, ale také jeho styl připomínají snad nejvíce texty z doby katolické protireformace s jejich snahou obnovit osobní spojení s Bohem a s vírou a najít pro člověka místo v čím dál tím složitějším univerzu.
Nejedná se však o nějakou archaizující pózu. Galmichův jazyk a výraz je „barokní“ zcela původně. Jeho rafinovanost je autentická, je výrazem celoživotní inklinace k tomuto období a plodem pestré osobnosti, která v sobě — po způsobu barokních mistrů — dokáže snoubit nízké s vysokým a komické s tragickým. Kromě toho, že chová slepice, ovce a jinou užitečnou zvěř, je Xavier Galmiche profesorem literatury a ředitelem středoevropských studií na pařížské Sorbonně. Je také básníkem a překladatelem některých z nejvýznamnějších textů české literatury, ať se jedná o K. H. Máchu, Vladimíra Holana, Bohumila Hrabala, Jiřího Weila, nebo J. A. Komenského.
Metafyzický kurník je inspirován životem na venkově, k němuž městský intelektuál Galmiche přistupuje jako k nevšednímu dobrodružství. Nic na statku, který si se svým partnerem pořídil nedaleko Paříže, není samo sebou, vše je zakoušeno s intenzitou, jež na každém kroku nabízí množství etických i metafyzických otázek. Jeho kurník („Slepice, má krůta, její krocan, perličky, někdy kachny a ovce, také však krysy, bezpochyby všelijaká havěť a bakterie, všichni pospolu!“) je labyrintem světa, divadlem, na němž se odehrávají tajemná dramata zrození a smrti. Ať už se jedná o popravu, přirozený úhyn, záhadnou smrt (na slámě leží chcíplá slepice), nebo sebevraždu jako odmítnutí světa či vzepětí se proti němu.
Kurník je nasvíceným dějištěm mysterií, ale kolem něj, jako v barokních jesličkách, se nacházejí další postavy. Asi nejblíže autorova maminka, pak sousedky, obyvatelé venkova, toho „místa mnoha soužení“. Tušíme zde přítomnost Galmichova partnera. A pak jsou tu zjevení. V kůlně se vznáší tvář anděla. Na dvorku se setkáváme s Goethem.
Autor vidí mezi člověkem a slepicí, z níž dokonce v jednu chvíli činí vypravěčský subjekt, nejednu podobnost. Jeho pozorování jsou založena na empatii, jež probíhá „za hranicemi chápání“, „děje se nebo se spíše chvěje jako šepot nepatrně a podstatně — tak nepatrně a podstatně, že při samotném pokusu vměstnat ji do slov hrozí, že se rozplyne“.
Zabývá se životními projevy slepice: kdákáním, jejím způsobem pozorování, vyzobáváním, popelením, vše tu dostává vyšší smysl. A nechává slepici parafrázovat sama sebe, když říká: „Doufám, že jak já (slepice) pohlížím na žížaly, tak pohlíží Bůh (Galmiche) na mne.“
Šlo by jistě sestoupit ještě o krok níže a napsat disputaci z pozice žížaly. Ale tak daleko Galmiche nejde. Po exkurzu do ptačí optiky se vrací do lidské polohy a opět rozehrává svou hru: tu se ztotožní se slepicí, tu zase s všemocným Bohem, který s bílým vědrem plným žrádla vstupuje do kurníku, aby slípky nakrmil, sebral jim vejce a vybral ty, které zabije.
K bílému vědru, tomu rohu hojnosti, se ostatně váže jedna z nejpůvabnějších částí knihy: Vzhledem k tomu, že slepice jedí staré pečivo, začne se autor zabývat vybíráním popelnic. Časem se z toho stane vášeň, k níž už jsou slepice jen záminkou. „Existuje hluboká analogie mezi soustředěním slepic při klování a lačnou urputností sběračů a česačů odpadu. Jedni i druzí se činí, zatímco jejich mysl zůstává svobodně otevřená, vnímají zároveň bezprostřední výsledky své činnosti — nálezy, šťastné objevy, zklamání — i předivo v danou chvíli jim vzdálených dramat. Jedním rázem uchopují svou potravu i Osud.“
S Metafyzickým kurníkem se v Česku objevila vzácnost: kniha, kterou je rozkoš číst nejen kvůli obsahu, ale také pro její formu. Kniha bohatá vtipem, který je však spíše než českým humorem francouzským espritem, což je slovo do češtiny vpravdě nepřeložitelné.
Nakonec české prostředí nikdy tímto druhem intelektuálního rozkošnictví neoplývalo, a pokud se už u někoho tento dar projevil (například eseje Václava Jamka), širší čtenářská obec jej neocenila. Už sama česká řeč jako by se tomuto perlení a hře s odstíny zdráhala. O to více je třeba ocenit umění, s nímž se Jeanu-Gaspardu Páleníčkovi podařilo tento bez přehánění literární skvost přeložit.
Xaviere Galmiche: Metafyzický kurník. Přeložil Jean-Gaspard Páleníček. Revolver Revue, 2023. 144 stran.