„Víc už toho není.“ Vychází úplně poslední Márquezova kniha

Uvidíme se v srpnu na zhruba sto stranách vypráví příběh čtyřicátnice Any Magdaleny Bach, která jednou ročně navštěvuje hrob své matky na jednom karibském ostrově. Při této příležitosti si vždy najde milence na jednu noc — chce si ulevit od rodinného života, nasát vzrušení, ale kromě toho nalézá i zklamání a hořkost.

Kniha vyšla španělsky a anglicky už minulý týden, v Madridu ji uvedli Márquezovi synové Rodrigo a Gonzalo. Česky ji vydává v překladu Blanky Stárkové nakladatelství Odeon tento týden. A překladu se dočkají i čtenáři v desítkách dalších jazyků.

Gabriel García Márquez — nebo Gabo, jak se mu často familiárně přezdívalo — začal na rukopisu Uvidíme se v srpnu pracovat už na konci devadesátých let. Veřejnost se s textem mohla seznámit například během autorského čtení v Madridu v roce 1999 a následně z ukázek zveřejněných ve španělském deníku El País nebo americkém časopise The New Yorker. Márquez však dal později projekt stranou, aby se mohl věnovat svým pamětem Žít, abych mohl vyprávět a románu Na paměť mým smutným courám. K Uvidíme se v srpnu se vrátil až o pár let později, v době, kdy už mu ubývalo mentálních a psychických sil. Márquez zápolil s demencí a zhoršující se pamětí.

Na rukopisu pracoval Márquez ještě v roce 2010, podle agentky Carmen Balcells a redaktora Cristóbala Pery jej neustále přepisoval, proškrtával a v poslední fázi života už prý ani nechápal vyprávění vlastního díla. „Byla to pro něj terapie, protože byl pořád schopný něco tvořit s papírem a perem,“ říká Pera. „Ale nebylo mu dáno to dotáhnout do konce.“

Když Pera Márqueze přemlouval, aby dal svolení k vydání, spisovatel odmítl. Podle redaktorů i nakladatelů byl Gabriel García Márquez perfekcionista, kterému při přípravě rukopisů ke knižnímu vydání neunikla žádná změna v interpunkci nebo sazbě a který by do světa nepustil nic, s čím by nebyl naprosto spokojený. Tohoto přístupu se držel do konce života.

Po jeho smrti tak 769 rukopisných stran Uvidíme se v srpnu skončilo v archivech University of Texas (tamní Harry Ransom Center se specializuje na badatelskou správu literárních pozůstalostí). V případě Gabriela Garcíi Márqueze šlo o výjimečnost: kromě puntičkářství byl proslulý i tím, že všechny verze, poznámky a někdy i dopisy, které neměly být publikovány, nenávratně ničil. Dokonce mu s tím pomáhali i jeho synové, když byli malí.

A paradoxně to jsou právě synové Rodrigo a Gonzalo, kdo stojí za vydáním poslední Gabovy knihy. Je to „akt zrady“, přiznávají otevřeně v předmluvě k Uvidíme se v srpnu. O vydání rukopisu začali diskutovat před dvěma lety, po konzultaci s literárními vědci nebo zmíněným redaktorem Cristóbalem Perou. „Bylo to mnohem lepší, než jak jsme si text pamatovali,“ vysvětluje starší ze synů Rodrigo García důvody, proč se rozhodli nerespektovat otcovo přání. Mezi další patří i Márquezův špatný zdravotní stav ke konci života. „Gabo pozbyl schopnost tu knihu posoudit,“ říká Rodrigo pro The New York Times. „Víc už toho v archivu není.“

Výsledná kniha je pak kompromisem mezi několika verzemi a spoustou drobných zásahů, které Gabo v textu dělal. Editoři nicméně ubezpečují, že se do novely nedostalo nic, co by do ní nenapsal nějakým způsobem samotný autor. Zároveň však bratři Garcíové přiznávají, že nejde o nejlepší Márquezův text. Jde spíše o příspěvek k celému spisovatelovu dílu, rozšiřuje jej o nové pohledy a motivy: například jde o jeho první knihu, v níž je protagonistkou žena.

První recenze Uvidíme se v srpnu mluví o něčem podobném. Recenze v The New York Times soudí, že synové „patrně přecenili hodnotu příběhu, zřejmě kvůli sentimentálnímu obdivu k otci“. The Guardian zase píše, že krátká kniha působí jako „zašlý suvenýr, oprýskaný, ale cenný pro svou spojitost s úžasným imaginárním světem, který Márquez vytvořil na vrcholu sil“. Recenze se víceméně shodují, že kniha ani příliš nezastírá svou podstatu — je to spíš návrh prózy než próza samotná —, nicméně kvůli jejímu autorovi a jeho dílu má cenu ji číst.

Gabriel García Márquez (1927—2014) byl kolumbijský spisovatel, povídkář a novinář, který se proslavil svými průkopnickými díly v žánru magického realismu. Mezinárodní uznání si získal dílem Sto roků samoty (1967), fiktivní kronikou několika generací rodiny Buendíů ve fiktivním městě Macondo, v němž se mísí magické prvky s historickými událostmi a společenskými komentáři. Tento román upevnil jeho pověst jednoho z nejvýznamnějších spisovatelů 20. století a v roce 1982 mu vynesl Nobelovu cenu za literaturu. Je rovněž autorem románů Láska za časů cholery nebo Podzim patriarchy.