Ça va, děcka? Jde to, inkluzivní Francie

Aktuální francouzská stopa v české literatuře pro děti a mládež se v poslední době prohlubuje, a už to není zásluha hlavně jednoho rodinného nakladatelství založeného romanistkou a ilustrátorem na jednom vinohradském stole. Komentář Kateřiny Čopjakové o francouzském vlivu na českou dětskou literaturu.

V posledních měsících se na pultech knihkupců objevily hned dva původní české tituly pro malé čtenáře inspirované francouzskými žijícími legendami světové literatury — Hervém Tulletem a Jeanem-Claudem Mourlevatem. A to jsou jen ty nejčerstvější důkazy, francouzských otisků v domácí literatuře pro děti existuje mnohem více.

Když v roce 2015 vyšla v češtině knížka Barvy (Couleurs) věhlasného ilustrátora Hervého Tulleta, rychle se mezi rodiči batolat stala senzací. Přitom se nejednalo ani o leporelo, ani o knihu s vyklápěcími okénky nebo hračkou, ale děti si ji okamžitě zamilovaly. „Nevím, čím to je, ale děcka jsou z té knížky nadšený a chtějí ji číst pořád znovu a znovu,“ s těmito slovy mi ji předávala kamarádka jako dárek pro moji tehdy roční dceru. Na malé knížce s otiskem ruky v základních barvách se na první pohled nezdálo nic zvláštního, dokud jsme ji společně s Marinkou neotevřely.

Nebyly v ní žádné roztomilé ilustrace zvířátek nebo pohádkových bytostí, naopak vypadala až překvapivě abstraktně. Na každé stránce se nacházely puntíky a cákance a jedno slovo nebo věta. „Zaťukej! Zatřes! Zamíchej!“ zněly jednoduché pokyny, které děti vybízely k akci. Proto malí čtenáři do knihy bouchali, překotně ji zaklapli nebo v ní opakovaně listovali. Přitom se učili, co vznikne, když smícháme modrou a zelenou, žlutou a červenou nebo do barev přimícháme bílou. Prožitek z učeného si přirozeně propojovali s pohybem, a tím fixovali zábavně nabyté znalosti v paměti. Barvy byly natolik úspěšné, že obrátily pozornost k česky už dříve vydanému Tulletovu titulu lakonicky nazvanému Knížka (2010), jenž byl přeložen do desítek jazyků a ověnčen tuctem cen, a zajistily jeho druhé české vydání. Od té doby vyšlo autorovi více než padesát titulů a česky další tři knihy pro nejmenší. Nejen že na nich vyrůstá další generace čtenářů, ale také přiznaně inspirovaly prvního českého autora k vlastnímu dílu.

Michal Štěpánek patří mezi Tulletovy velké obdivovatele. „Když Knížku přinesla kolegyně před lety do práce, úplně mě to dostalo,“ vzpomíná nakladatel a autor knih pro děti v jedné osobě. Na Tulletovu nenucenou interakci bez rekvizit si vzpomněl, když sepisoval scénář ke své knize Začátek a konec (2024). Bilderbuch, jehož rovnocennou spoluautorkou je ilustrátorka Marto Kelbl, vypráví o vzniku vesmíru i zimní krajiny nebo zániku světa dinosaurů. Výhodou francouzského postupu, který česká knížka využívá, je, že nepotřebuje žádné drahé tiskařské technologie ani speciální materiály, nároky klade pouze na autorskou kreativitu a imaginaci. Shodně s Tulletem dosahuje Začátek a konec vysokých estetických kvalit, které formují vkus už velmi malých dětí.

Nekarikovat a nepitvořit se, když jde o literaturu pro děti, a v kouzelných příbězích předat hodnoty a myšlenky současného světa, umí svébytně Jean-Claude Mourlevat, divadelní režisér, učitel, klaun a autor desítek knih pro děti. Do češtiny jej poprvé pro v úvodu jinotajně zmíněné nakladatelství Baobab převedla překladatelka a redaktorka Drahoslava Janderová. Románem Řeka, která teče pozpátku (2000) o dvou osamělých dětech hledajících veletok života uvedl do domácí literatury spisovatele, který je pověstný svou schopností propojovat staré žánry s nadčasovými tématy osobní svobody i společenské zodpovědnosti.

V oceňované třídílné sérii Jefferson, jejíž druhý díl vyšel česky v roce 2023, inovoval žánr bajky propojením s detektivní zápletkou. Ježek Jefferson je zčistajasna obviněn z vraždy, je nucen se skrývat a zároveň pátrat po skutečném pachateli. Během vyšetřování proniká do světa lidí a zjišťuje strašlivou pravdu — lidé jedí zvířata. Propracovaný příběh o síle přátelství, odvaze a boji proti nespravedlnosti přispěl k úspěchu Mourlevata, jenž v roce 2021 získal Pamětní cenu Astrid Lindgren za literaturu.

Krtek touží být detektivem, konečně je jednoho dne povolán do sídla ježků a pověřen případem. Pak jej někdo praští do hlavy, a když se probere, je zatčen a obviněn z únosu ježčí dcery i jejího váženého otce. Kdo by věřil, že nevidomý krtek by mohl něco vyšetřit? Tak začíná Kronika lesa scenáristy dětských seriálů Martina Máje, ten při psaní zvířecí detektivky myslel na své mladé já, které se ne a ne rozečíst. Jeho Kronika lesa je napínavá, pomrkává na dospělé, s nimiž se počítá jako s předčítači, a ve vypjatých momentech také docela temná. Zmínku o tom, že by byl Máj inspirován slavnějším kolegou Mourlevatem, jsem nikde neobjevila, ale to neznamená, že tomu tak není. Intertextualita a její sytější i jemnější odstíny prostupují literaturou pro děti stejně jako pro dospělé, a autor si toho nemusí být ani vědom.

Současná francouzská literatura pro děti a mládež nabízí mnoho dalších osvědčených autorů a autorek, jako jsou Timothée de Fombelle, Christelle Dabos nebo Marianne Dubuc, kteří děti nepodceňují a přinášejí jim výjimečný estetický zážitek. Oproti domácí literatuře pro tuto věkovou skupinu se ale jedná o příběhy pestřejší i inkluzivnější, než jsme u nás zatím zvyklí.